Na přípravu předvolební kampaně i programu měly politické strany a hnutí tento podzim málo času. Stejně jako propagační materiály, které tu připomínají daleko spíš reklamu na slunečnicový olej, tu na prací prášek, jindy zase svým stylem sugerují skok do minulosti, případně se stávají terčem posměšků ze strany internetové komunity.

Stejně jako propagačním materiálům chybí fantazie, chybí i programům a předvolebním slibům, které se nesou zoufale nekreativním způsobem v duchu opatrných a realistických požadavků.

Kdy, když ne teď

O posouvání hranic myslitelného se, věrna některým neoliberálním evropským trendům, pokusila v návaznosti na plány předchozích pravicových vlád i Nečasova koalice.

Zpoplatnění studia na vysoké škole, rozdělení zdravotnické péče na standard a nadstandard, posílení postavení soukromých firem na důchodové pojištění a další - ať už si o těchto krocích myslíme cokoliv (o tom se teď přít nehodám), nelze popřít, že se jedná o posunutí hranice myslitelného dále (nebo možná spíš zase zpátky?), než byla až doposud nastavena.

Paradoxně se tak posouvání hranic stalo v kontextu polistopadového vývoje doménou pravice, u níž dochází k zajímavé situaci, když se zároveň hlásí k označení konzervativní.

I když to možná není na první pohled zřejmé, protože se zdá, že největší vlna antikapitalistických protestů pominula, doba po ekonomické krizi je z hlediska promýšlení alternativ vlastně velmi příznivá. Stávající systém liberálního kapitalismu po neoliberálním obratu zřetelně ukázal své slabiny i antidemokratický potenciál.

Jistou cestu mohly a často i naznačily diskuse zabývající se opětovnou lokalizací ekonomiky a volání po zřetelném omezení sektoru finančních transakcí, které často nemají s „reálnou“ ekonomikou příliš společného. Renesanci pak zažívá i debata o participaci nebo demokratizaci dalších sfér života, jako je práce nebo škola. Pokud nejste zrovna Andrej Babiš, co chce stát řídit jako firmu.

Nemyslet (na) utopii

Pokud se zběžné podíváme na programy stran, které mají šanci se dostat do Sněmovny, najdeme v nich jen nemnoho kroků, které by stály za nějakou bouřlivější diskusi. Není to nijak překvapivé a to z více důvodů, než by se mohlo na první pohled zdát.

Na straně levice se mainstreamová média, která jsou ale pochopitelně jen velmi omezeným reprezentantem veřejné debaty, zhrozila několika bodů z programu se železnou pravidelností démonizované KSČM. Na hranici představitelnosti se ocitla garance prvního zaměstnání pro absolventy, zvyšování minimální mzdy nebo naopak zvýšení daně pro bohaté až na „závratných“ 25 %, případně zavedení speciální hranice DPH pro luxusní zboží.

A jak to tak bývá, tyto, stejně jako kroky o poznání umírněnější ČSSD byly a pravděpodobně do voleb ještě budou označeny za populistické (i když toto označení zažívá v poslední době jistou změnu významu nebo inflaci), zpátečnické a tak trochu smeteny ze stolu s poznámkou: „Kde na to máme jako vzít?“

Pravicová politika, i když, jak už bylo napsáno výše, hranice myslitelného posouvá s daleko větší nenápadností, než levicová, má zejména v kontextu neoliberalismu práci poněkud snazší.

I relativně radikální kroky, jakými je například privatizace veřejných služeb, jsou často ospravedlněny jako pokrok, který je pochopitelně rámován pozitivně a to paradoxně i v podání stran a hnutí, která se ohání slůvkem „konzervativní“.

Nedá se říct, že by určité „ostrůvky deviace“ (ne nutně pozitivní, i když je to pochopitelně subjektivní záležitost) protoutopického myšlení, nebo aspoň myšlení mimo osvědčené kategorie, v českém kontextu vůbec neexistovaly. Najdeme je jak na pravici, například v podobě libertariánů ze Svobodných, tak na levici například v podobě aktuální debaty o zavedení nebo vůbec konceptu nepodmíněného základního příjmu.