Když ho miluji, není co řešit
Pavel HolubecKonflikty o podobu veřejného prostoru nelze vyhrát. Vítězství jedné strany by totiž znamenalo pošlapání nezcizitelných práv mnoha jiných stran. Tyto konflikty nemá smysl převádět na problémy, ale je třeba jim čelit.
Během posledního týdne jsem zažil několik setkání, které se úzce dotýkají tématu, jež je mi drahé a kterým se dlouhodobě zabývám: města a jeho plánování, podoby veřejného prostoru a lidského soužití.
Setkání to byla velice různorodá a já je všechny považuji za důležitá, protože na město a život v něm pohlížejí z různých perspektiv. Tyto pohledy odhalují kontury konfliktů, do kterých se mnozí z nás aktivně zapojujeme a které vybojováváme v rozhovorech mezi přáteli, ale i s lidmi na ulici.
Cílem tohoto článku je ukázat, že konflikty o podobu veřejného prostoru nelze vyhrát. Vítězství jedné strany by totiž znamenalo pošlapání nezcizitelných práv mnoha jiných stran (které dokonce může, například v jiném kontextu, hájit tatáž osoba).
Dokonce si myslím, že tradiční modernistický postup, kdy jsou takovéto konflikty převedeny na „problémy“, které někdo (třeba nějaká organizace) „řeší“, je dnes čím dál méně použitelný, protože řešení jednoho problému pouze vytváří problém jinde — a problém je tak pouze přenesen na bedra někoho jiného, přesunut v prostoru, anebo odsunut v čase.
Jak však k těmto konfliktům či problémům přistupovat, když je nemůžeme vyhrát, ani řešit? Můžeme jim čelit! Co přesně to znamená, k tomu se vyjádřím v závěru. Nyní však k oněm zajímavým setkáním.
Setkání prvé
Bydlím v Praze na Žižkově a po městě se nyní nejčastěji pohybuji na kole. Protože jezdit po Praze na kole ale není úplně jednoduché (nespojité trasy, nejasné značení, nepříjemné povrchy), začal jsem se zajímat o to, jak město k cyklistům přistupuje. Kromě toho, že jsem našel občanské sdružení Auto*mat či web Prahou na kole, jsem také zjistil že Praha 3 nedávno vypracovala svůj cyklogenerel.
I zaradoval jsem se, že alespoň moje městská část pro cyklisty něco dělá a že jde na to systematicky. A navíc podobu tohoto důležitého dokumentu veřejně projednává se svými obyvateli, takže nežli se uvede do praxe, tak bude možno vyjednat podobu problematických míst se všemi dotčenými a k všeobecné spokojenosti.
Netrvalo to však dlouho, a na trase, kterou velice často jezdím a která je zároveň jednou z hlavních žižkovských silnic, se objevil billboard sdružení OSBID (Občané pro Svobodnou a Bezpečnou Individuální Dopravu), který před cyklogenerelem varuje, protože kvůli němu mají být rušena parkovací místa a i jinak omezena automobilová doprava.
Je to pravda, veřejná prostranství nejsou nafukovací, takže pokud se mají vymezit hlavní tahy pro cyklisty, je třeba část veřejného prostoru někde jinde ubrat. A jako logické řešení se nabízí prostor, který je vyhrazený pro auta. Jízdní pruhy pod tři metry totiž zúžit nelze, metr a půl široké chodníky také ne a jednosměrky také nemůžete zavést všude. Takže lze sáhnout především na parkovací stání, která lemují prakticky všechny žižkovské ulice.
Argumentů pro to je dostatek: Žižkov nebyl stavěn pro auta, takže jeho ulice jsou mnohdy relativně úzké (i když ne tak, jako třeba Staré město); automobilová doprava dominuje veřejnému prostoru, takže pokud máme všichni právo na veřejný prostor stejné, musíme ubírat právě zde. Zkusme si to spočítat.
Podle norem má být v ulici 2x 3 m pro jízdní pruhy + 2x 2 m pro parkovací stání oproti 2x 1,5 m chodníku + cca 0,5 m pro stromy, značky, lampy a různé sloupy, které lze jakž-takž také připočíst k prostoru pro nemotoristy; prostor pro auta tak běžně zabírá více než 2/3 šířky ulice (pro srovnání dodávám, že šířka cyklopruhu je 1 m, takže na místo jedné řady stání pro auta lze zřídit pruhy pro cyklisty v obou směrech.).
Mimo to je zde i řada dalších argumentů pro omezení automobilové dopravy, například že jde o energeticky nejnáročnější způsob dopravy, ropa dochází a je zde také problém se zplodinami a hlukem.
Mně přijde, že to opět souvisí s atmosférou ve společnosti. Společnosti atomizované, netolerantní, rozdělené na my a oni, autaře a zelené fanatiky, „bohaté“ a „socky“. Jinými slovy, čím více se budou rozevírat sociální nůžky, tím se budou názorové střety vyhrocovat a vůle ke shodě a pochopení druhého snižovat.
Proč asi „autaři“ tak urputně prosazují to svoje právo stát hodiny někde v kolonách, ve smradu, hluku, nervózní jak psi? Jsou tak hloupí, že si nedokážou představit jiný způsob pohybu a života ve městě? Nebo co je důvodem takových fanatických reakcí, kterých jste byl svědkem?
Proč jsou americká města povětšinou tak nepřátelská cyklistům a chodcům? A ve většině evropských je tomu jinak? Čím více se bude jedna skupina obyvatel cítit nějak nadřazena skupině jiné, tím těžší bude prosazovat SPOLEČNÝ zájem. Ti „nadřazení“ se nikdy nebudou chtít připojit k názorům a způsobu života těch „podřadnějších“ i když by to i pro ně bylo výhodné, a budou každou změnu vnímat jako omezování jejich „výsostných“ práv.
Cesta, kterou se vydala po roce 89 Praha je naprosto scestná a tedy je chvályhodná každá iniciativa jako Auto*Mat a další, které ukazují lidem, že žít ve městě se dá také jinak než jak nám vtloukají do hlavy zabedněná média. Smutné pak, že ani otevřené hranice neotevřely většině lidí ani po 24 letech oči...a mozek.
Tato strategie se osvědčila již v dobách antických, a zdá se, že funguje dodnes.
Leč, abych ubrala pesimismu, při čtení článku pana Holubce jsem po dlouhé době měla opravdu radost, že existuje i velmi mladý člověk, který oné mediální masáži zjevně nepodléhá a doufám, že má hodně stejně smýšlejících vrstevníků.
Ono jedna věc je, že leccos člověku vadí, ale mít chuť a odvahu něco s tím dělat, to už je řádově mnohem výše.
Velmi mě v tomto ohledu oslovil koncept "společnosti spektáklu" Guy Deborda. Ve zkratce lze říci, že problém je v tom, že vztahy mezi lidmi jsou zprostředkovány obrazy, které se osamostatnily. Mezi mnou, který jezdím na kole, a řidičem auta se tak staví ještě společenský obraz cyklistů a motoristů - který se od skutečnosti značně odpoutal.
Proto si myslím, že řada konfliktů je začně virtuální: ve sporu tak nejsem já na kole a můj spoluobčan v autě, ale společenský obraz cyklistů a motoristů. Bohužel tento virtuální spor často "hrajeme" i v přímé mezilidské komunikaci. Myslím ale, že dostatečně dlouhý, anebo hluboký rozhovor, poznání toho druhého nikoli jako zjednodušený sociální kontrukt či předsudek (ve smyslu: protože on hájí prostor pro ty na kole, tak je to "cyklista") umožní nahlédnout toho druhého v jeho jedinečnosti (čili např. že sice jezdí v Praze na kole, ale jinde třeba autem, anebo vlakem, a že máme třeba i řadu společných zájmů - čili, že pokud jsme ve sporu ohledně jedné konkrétní věci, tak to vůbec není na překážku vzájemnému porozumění, přijetí toho druhého jako člověka).
Vybičované emoce, týkající se společenských témat, tak chápu jako známku určitého rozporu mezi obrazem a realitou. Některé obrazy jsou nám totiž "příliš drahé" - a nehodláme se jich vzdát (zvláště obraz sebe sama).
Takže ano: bohužel tu stále bují automobilismus, dochází k sociální polarizaci, která se stále výrazněji podepisuje i na podobě našich měst a veřejného prostoru - i když třeba ne v tak vyhrocené podobě jako někde jinde (USA) - ale vnímám i mnohé pozitivní trendy (např. všeobecně se zvyšující starost o podobu veřejného prostoru) i méně viditelné proudy (znám mnoho lidí, kteří se tak či onak angažují ve věcech veřejných a mají snahu "něco změnit": třeba i "jenom" svůj způsob života, jsou tu pokusy o různé alternativní komunity).
Píšete pane Švehlo o společném zájmu. Myslím, že tohle je velice důležitý, ale zároveň nejednoduchý pojem. A minulému režimu se bohužel povedlo tento pojem dosti vyprázdnit: člověk byl totiž nucen se tomu "společnému zájmu" podřizovat a přitom necítil, že by to byl i jeho zájem. Trochu tohle cítím i v pojmu "společnost" a "společenské problémy": totiž že řada lidí necítí, že by s některými lidmi měla cokoli společného (ani zájmy, ani problémy).
Proto mi přijde jako lepší pojem "veřejný zájem". Ten totiž nemusí člověk nutně cítit jako "svůj" (což je podle mě důležitá konotace pojmu "společný"), ale alespoň jako "potřebný".
Takže když se staví silnice, anebo cyklostezka "ve veřejném zájmu", tak prostě nemám potřebu si odůvodňovat, že je to i "můj" zájem (protože tak tomu prostě často není: třeba nejezdím ani na kole, ani autem, ale vlakem a jinak chodím pěšky), ale chápu, že je tu řada lidí, organizací atd., pro které je ta silnice, anebo ta cyklostezka potřebná: cyklisti se necítí na silnici bezpečně (a třeba taky nechtějí autům překážet) a dálnici či obchvat obce jistě neocení pouze motoristi, ale i mnozí obyvatelé obcí, kterými prochází nějaký hlavní tah.
Nedávno jsem viděl jeden pěkný citát: "svoboda neznamená dělat si co chci, ale nemuset dělat to, co nechci." Možná tedy postačí, když motoristi přestanou mít pocit, že by měli začít na stará kolena jezdit na kole. To ale přeci po nich nikdo nechce :-).
Smutné a velmi škodlivé je, že jsou zde nefunkční i média veřejnoprávní, ČT, ČRO. Pokud bude budoucí levicová vláda dostatečně silná, viděl bych jako jeden z velmi potřebných kroků k nápravě poměrů, v odvolání Rady ČT popř. RRTV (když už ne předtím změna zákona, aby členy Rady nejmenovala Sněmovna - politici), výměna ředitele Dvořáka a následně umravnění nebo spíš výměnu mnoha redaktorů atd.
Byl by to velmi komplikovaný a dlouhodobý proces, ale současný systém, jak je nastaven a obsazen, je naprosto nefunkční. Kdo někdy zkoušel podávat stížnosti na porušování kodexu redaktorů, ví o čem mluvím.
Kromě silné státní komerční banky a obchodního řetězce by pak mohla budoucí vláda zauvažovat, zejména po nedávných událostech na mediálním „trhu“, o prosazení veřejnoprávního tištěného deníku, nejlépe s jeho verzí i na internetu. Tento by alespoň částečně přispěl k tolik potřebné demokratizaci proti postupující oligarchizaci mediálního prostoru a debilizaci národa, slovy našeho předního neuropatologa.
Víte, když se touhle cestou vydala Praha před skoro čtvrt stoletím, není asi divu, ale že v ní pokračuje v téměř nezměněné podobě i dnes, mně moc jasné není. Respektive předpokládal bych rychlejší dospělost jejích obyvatel.
Když se podíváte na územní plán Prahy nebo aspoň to, co vidím ve svém okolí na Praze 4, jímá mě hrůza, ač jsme proti některým stavbám bojovali. Marně. Zelené plochy mizí jak na běžícím pásu, a nahrazují je supermarkety nebo bytové domy často v těsné blízkosti stávající výstavby. Plochy kde bývala v horším případě parkoviště, v lepší, parky a místa pro odpočinek, jsou nyní betonová monstra a asfalt.
A názory lidí? „My jsme rádi, že je tu konkurence obchodů“ nebo „Jsme holt v Praze a tady lidi rádi bydlí“...
A to víte, že pražský DP je předlužen a prý není jiná možnost než ho prodat? Ovšem ne snad proto, že by byl drahý provoz nebo nízké jízdné, samozřejmě. Vzorem byla nejspíš Sazka.
Citát "svoboda neznamená dělat si co chci, ale nemuset dělat to, co nechci" je mi docela sympatický. Taky nerada dělám, co nechci. Právě z toho důvodu jsem pro nepodmíněný základní příjem.
Ale nevím, jestli to tak berou všichni. Ony jsou minimálně dva druhy lidí: Jedněm nevadí, když něco nemohou nebo nesmí dělat, protože by jim taková činnost vůbec ani nepřišla na mysl. Zato jim strašně vadí, když něco musí. A druzí k tomu přistupují přesně opačně. Klidně budou dělat něco, co se musí, hlavně když je nebude nikdo omezovat v tom, co dělat chtějí.
Je třeba hledat nějaký společný modus vivendi...
Jedna je čistě jazyková: slovo "společný" mi přijde trochu zprofanované, mnoho lidí ho má spojené s nějakými nepěknými vzpomínkami na minulý režim (nakolik jsou ty vzpomínky skutečně jejich a nakolik jde o sociální či mediální konstrukt, to bych nyní nechal stranou). Kdežto slovo "veřejný", to má dneska lepší zvuk.
Další rovina, kde tyto pojmy rozlišuji, je následující: "společný" mi evokuje nějaký citový vztah. Proto jsem výše psal o tom přivlastňování. Společný zájem je tedy takový, kterým prochází pocit sounáležitosti. Lze to vztáhnout například k příbuzným, společenství blízkých lidí, ale též k národu, městu, kraji, zemi... Důležitý je ten citový vztah. Mohu třeba s vymezením "společného" nesouhlasit, ale nakonec si řeknu, že udržení toho vztahu je důležitější, "co bych pro svoji milovanou zemi neudělal".
Kdežto pojem "veřejný", ten chápu spíše racionálně, rozumově. Proto jsem psal o potřebnosti. Nejde tu už o vztah ke komunitě, ale spíše vědomí toho, že zde žijeme spolu, a tak, abychom se neporvali, tak je třeba respektovat určitá pravidla, tolerovat se. Ono s tím veřejným zájmem, ke kterému se nějak dospělo, třeba nemusím souhlasit, mohu třeba i bojovat proti jeho prosazení, ale protože si např. uvědomuji, že důležitý je i proces, kterým se k tomu vymezení "veřejného" dospělo, proto respektuji i jeho výsledek.
Když to domyslím ještě dál: společný a tedy i společnost se vztahují spíše ke komunitě či národu, kdežto veřejný spíše k veřejnosti, místu či městu.
V obecně historické rovině mi přijde, že "věk národů" končí, a přichází "doba měst". Nejenže víc jak 50% lidstva žije ve městech, ale když se podíváte na různé ozbrojené konflikty, tak dneska to nejsou války mezi státy, které sjednodují národy pod jednu vlajku, dneska jsou to boje ve městech a o města, občanské války, policie bojuje s mafií anebo pacifikuje určité segmenty populace. Ve věku národů to bylo "my" (komunita, národ) vs. "oni" (jiná komunita, jiný národ), v době měst jsou to ale už jen "bojovníci" (a je jedno, na jaké straně stojí a proč bojují) vs. "civilisti" ("veřejnost", nezúčastnění).
V Praze je spousta míst, která se jmenují náměstí, ale jsou to jen křižovatky. Dopravní provoz spojitost toho místa ruší, opěšalí jsou od často od vozovky odděleni zábradlím či vykázáni do podchodů. K tomu, aby město žilo, potřebuje veřejné prostory, které jsou víceúčelové, kterými lidé nejen projíždějí, ale kde také mají důvod sesednout s kola, vystoupit z auta nebo z tramvaje, ani ne tak, aby někam šli pěšky, ale aby tam byli a potkávali se s jinými lidmi. Používám slovo veřejný, protože smysl těch společných prostor je v tom, že je můžou využívat všichni, ne jen vymezená skupina lidí. Obytný dům mívá „společné prostory“ a může mít třeba i společné parkoviště: to není veřejný prostor, protože tam nemůže každý. V Praze se bohužel na rozdíl třeba od Amsterodamu, ale i některých menších českých měst, kontinuita kultury městského života neudržela. Prostor, který si vezme doprava, se těžko dobývá zpátky. To ostatně platí i pro dopravu na kolech oproti autům. Ve velkoměstech, kde se dobře jezdí na kolech, se většinou nikdy na kolech jezdit nepřestalo. Já jako Pražák bych chtěl hlavně zpátky svoje ulice a náměstí, které si k výlučnému užívání přisvojila doprava.