Během posledního týdne jsem zažil několik setkání, které se úzce dotýkají tématu, jež je mi drahé a kterým se dlouhodobě zabývám: města a jeho plánování, podoby veřejného prostoru a lidského soužití.
Setkání to byla velice různorodá a já je všechny považuji za důležitá, protože na město a život v něm pohlížejí z různých perspektiv. Tyto pohledy odhalují kontury konfliktů, do kterých se mnozí z nás aktivně zapojujeme a které vybojováváme v rozhovorech mezi přáteli, ale i s lidmi na ulici.
Cílem tohoto článku je ukázat, že konflikty o podobu veřejného prostoru nelze vyhrát. Vítězství jedné strany by totiž znamenalo pošlapání nezcizitelných práv mnoha jiných stran (které dokonce může, například v jiném kontextu, hájit tatáž osoba).
Dokonce si myslím, že tradiční modernistický postup, kdy jsou takovéto konflikty převedeny na „problémy“, které někdo (třeba nějaká organizace) „řeší“, je dnes čím dál méně použitelný, protože řešení jednoho problému pouze vytváří problém jinde – a problém je tak pouze přenesen na bedra někoho jiného, přesunut v prostoru, anebo odsunut v čase.
Jak však k těmto konfliktům či problémům přistupovat, když je nemůžeme vyhrát, ani řešit? Můžeme jim čelit! Co přesně to znamená, k tomu se vyjádřím v závěru. Nyní však k oněm zajímavým setkáním.
Setkání prvé
Bydlím v Praze na Žižkově a po městě se nyní nejčastěji pohybuji na kole. Protože jezdit po Praze na kole ale není úplně jednoduché (nespojité trasy, nejasné značení, nepříjemné povrchy), začal jsem se zajímat o to, jak město k cyklistům přistupuje. Kromě toho, že jsem našel občanské sdružení Auto*mat či web Prahou na kole, jsem také zjistil že Praha 3 nedávno vypracovala svůj cyklogenerel.
I zaradoval jsem se, že alespoň moje městská část pro cyklisty něco dělá a že jde na to systematicky. A navíc podobu tohoto důležitého dokumentu veřejně projednává se svými obyvateli, takže nežli se uvede do praxe, tak bude možno vyjednat podobu problematických míst se všemi dotčenými a k všeobecné spokojenosti.
Netrvalo to však dlouho, a na trase, kterou velice často jezdím a která je zároveň jednou z hlavních žižkovských silnic, se objevil billboard sdružení OSBID (Občané pro Svobodnou a Bezpečnou Individuální Dopravu), který před cyklogenerelem varuje, protože kvůli němu mají být rušena parkovací místa a i jinak omezena automobilová doprava.
Je to pravda, veřejná prostranství nejsou nafukovací, takže pokud se mají vymezit hlavní tahy pro cyklisty, je třeba část veřejného prostoru někde jinde ubrat. A jako logické řešení se nabízí prostor, který je vyhrazený pro auta. Jízdní pruhy pod tři metry totiž zúžit nelze, metr a půl široké chodníky také ne a jednosměrky také nemůžete zavést všude. Takže lze sáhnout především na parkovací stání, která lemují prakticky všechny žižkovské ulice.
Argumentů pro to je dostatek: Žižkov nebyl stavěn pro auta, takže jeho ulice jsou mnohdy relativně úzké (i když ne tak, jako třeba Staré město); automobilová doprava dominuje veřejnému prostoru, takže pokud máme všichni právo na veřejný prostor stejné, musíme ubírat právě zde. Zkusme si to spočítat.
Podle norem má být v ulici 2x 3 m pro jízdní pruhy + 2x 2 m pro parkovací stání oproti 2x 1,5 m chodníku + cca 0,5 m pro stromy, značky, lampy a různé sloupy, které lze jakž-takž také připočíst k prostoru pro nemotoristy; prostor pro auta tak běžně zabírá více než 2/3 šířky ulice (pro srovnání dodávám, že šířka cyklopruhu je 1 m, takže na místo jedné řady stání pro auta lze zřídit pruhy pro cyklisty v obou směrech.).
Mimo to je zde i řada dalších argumentů pro omezení automobilové dopravy, například že jde o energeticky nejnáročnější způsob dopravy, ropa dochází a je zde také problém se zplodinami a hlukem.
Jako protiargument, který hlasitě hájí právě uvedený billboard, lze uvést především: my, majitelé aut, zde bydlíme a parkovacích míst je už teď málo. To je sice pravda, jenže kolik obyvatel Žižkova má auto? A co právo cyklistů na veřejný prostor? Schválně, kolik lidí na kole nejezdí pouze proto, že k tomu nejsou v Praze vhodné podmínky?
Neustále vzrůstající popularita rekreace na kolech, ale i pravidelné dojížďky do práce svědčí přinejmenším o tom, že řada lidí má ke kolům kladný vztah a pokud se na trase cítí bezpečně, tak na kolo rádi sednou i ve městě.
Setkání druhé
Jestliže prvé setkání bylo jaksi neosobní, byl to střet určitých názorů na podobu města, uspořádání společnosti a podobu demokracie, který probíhal pouze v mojí hlavě (i když díky informacím, které se ke mně z různých zdrojů dostaly), tak druhé setkání bylo naopak velice osobní.
Kamarádka totiž vyprávěla o svých zážitcích ze zahraničí a když skončila, mezi skupinkou známých se rozproudila volná diskuse. Já jsem při nějaké příležitosti poznamenal, že po Praze jezdím na kole. Tématu se však chopil jeden člověk, který se rozohnil nad tím, jak bylo kvůli cyklistům v sobotu ucpané centrum Prahy.
Vzpomněl jsem si na to, na Smetanově nábřeží právě probíhala akce Nábřeží žije, čili tento urbanisticky exponovaný prostor byl na den pro auta od Národního divadla k Platnéřské ulici uzavřen. Poznamenal jsem tedy, že pokud v sobotu došlo k nějaké dopravní zácpě, tak to nebylo kvůli cyklistům, ale kvůli motoristům, kteří tehdy do centra jeli.
Přiložil jsem tím však pouze další polínko do ohně, neb se mi zvýšeným hlasem dostalo odpovědi: „Jak vůbec může magistrát kvůli několika magorům uzavřít dopravu v takto důležitém místě?“
Na argumentaci typu, že k záboru veřejných prostranství kvůli nejrůznějším akcí dochází neustále, že občas je jejich povolování velice zdlouhavé – a to právě kvůli dopravním opatřením – a že i proto se tato akce koná zrovna v sobotu, kdy je doprava v Praze nejméně intenzivní, však už nedošlo, neboť jsem se ohradil ve smyslu, zda i mě považuje za magora, protože tu akci podporuji a kdybych ten den nebyl někde jinde, tak bych se jí určitě zúčastnil.
Když se mi dostalo zdvořile míněné odpovědi, že já alespoň tuhle akci neorganizuji, tak vida oheň v očích, jsem z této „diskuse“ raději vycouval. Uvědomil jsem si totiž, že dotyčnému pouze mávám před očima jakýmsi červeným hadrem, díky čemuž ke skutečné diskusi prostě nemůže dojít. A pokud ano, tak bychom si to vše nejprve museli „vyříkat“ a uklidnit vybičované emoce, na což jsem zrovna neměl ani chuť, ani čas.
Setkání třetí
Jak jsme právě viděli, konflikt o využívání veřejného prostoru někteří lidé berou vskutku osobně. Zpochybňování místa na ulici pro jejich miláčky na čtyřech kolech totiž berou jako útok na svůj životní styl, ba dokonce si myslím, že i útok na sebe sama. Dokud je totiž automobil symbolem úspěchu a toho, „že jsem to v životě někam dotáhl“, tak se v diskusi o podobě města daleko nedostaneme.
Za touto afirmací úspěchu, dosaženého vlastní prací, totiž často číhá ono „nejsem přeci žádná socka“ a leckdy i podvědomá snaha ze společnosti a veřejného prostoru vylučovat ty, kteří tyto hodnoty buď nesdílejí, anebo si z různých důvodů tento drahý životní styl nemohou dovolit.
Třetí setkání je opět jiné. Byl jsem totiž účastníkem Konference o územním plánování a stavebním řádu na téma veřejná infrastruktura. Zde se pravidelně setkávají zástupci ministerstev a dalších úřadů a organizací činných v oboru výstavby a územního plánování s architekty, inženýry, plánovači a zástupci měst.
Akce mi přišla velice zajímavá, neboť zde zazněly mnohé pohledy na v úvodu zmiňovanou problematiku měst a jejich plánování. Potěšilo mě, že ministerstva i další organizace veřejné správy se touto problematikou aktivně zabývají a hledají cesty, jak se k různým problémům a konfliktům vhodně postavit. Rozhodně totiž nešlo o nějakou unisono ódu na téma „jak to děláme dobře“.
Právě naopak. Ukázalo se, že konfliktní linie mezi „motoristy“ a „zelenými“ probíhá i mezi ministerstvy. Zástupce Ministerstva dopravy totiž svůj příspěvek zakončil tím, že „zelená občanská sdružení “ jim práci – přípravu výstavby potřebných dopravních staveb – zbytečně komplikují.
Na to však vhodně navázal příspěvek na téma posuzování vlivů na udržitelný rozvoj území, který ukázal, jak nejednoduché je prokázání onoho pro MD nesporného přínosu dopravních staveb v konfrontaci s dalšími požadavky na využití území.
Když pak další účastníci konference kritizovali způsob, jakým do výstavby a plánování stále více zasahuje právo a fakt, že územní plánovač se dnes stává spíše právníkem než architektem a urbanistou, tak do toho vhodně vstoupil příspěvek předsedy společnosti pro stavební právo, který nejenže osvětlil důvody, pro které byly zrušeny některé Zásady územního rozvoje či jejich části, ale odhalil i další zřetelnou konfliktní linii: totiž mezi architekty a řadou odborníků na jedné straně, a právníky a občanskými sdruženími na straně druhé.
Zde se totiž ukazuje, že jinak pojmy veřejná infrastruktura a veřejný zájem chápou urbanisté a odborníci, pro které je základem pojem funkčnost, a jinak právníci či aktivisté, kteří vycházejí z pojmu právo. Ukazuje se tak, že některá řešení jsou sice funkční, ale neodůvodněně pošlapávají něčí práva. A naopak: i právně přijatelná řešení mohou být zcela nefunkční.
Konflikty není třeba vyhrát, problémy nemusíme vyřešit
Na konferenci zazněly i mnohé další podnětné názory, na jejichž prezentaci zde už není prostor. Můj výsledný dojem je přitom ten, že lidé, kteří sedí na významných postech ve státní administrativě, jsou lidmi na správném místě a že tyto organizace se snaží složitosti moderní společnosti čelit jak nejlépe dovedou.
Samozřejmě je třeba brát v potaz, že tato konference je i formou sebe-prezentace zúčastněných organizací a lidí, kteří je reprezentují – a ti se snaží ukázat v dobrém světle – ale i přesto na tomto místě cítím potřebu tyto organizace hájit.
Ve společnosti totiž probíhá i další konfliktní linie: mezi „občany“ a „úřady“. Úřady a jejich význam (stejně jako státní organizace a samosprávu) zde tak hájím především proto, že mi přijde, že právě do nich si kdekdo rád kopne. Nejsou to totiž pouze lidé, kteří čelí složitým životním situacím, jsou to i úřady a organizace, které čelí složitým problémům a konfliktům.
A jako nikomu v jeho životní situaci nepomůže, když mu budeme nadávat, ignorovat jeho požadavky a zkušenosti a vylučovat ho z debat, veřejného prostoru i společnosti, tak ani nikterak nepomůžeme k lepší činnosti jakýchkoliv „úřadů“ tím, že na ně budeme plivat, snižovat význam jejich práce a rozčilovat se nad každým formulářem a požadavkem.
Podobně jako onen známý, který svojí neodůvodněnou emocionální reakcí sám sebe vyloučil z diskuse o vztahu cyklistů a motoristů, totiž házením špíny na minority a úřady vylučujeme sami sebe i my z rozhodování o věcech veřejných. Pokud totiž úřadu či úředníkovi nadáváme, nebude se ani on s námi bavit „rozumně“ a „věcně“.
Závěr: v diskusi o věcech veřejných je lépe se od emocí oprostit
Pokud jste dočetli až sem, tak už jistě tušíte z jaké perspektivy tento text píši. Vyznám se tedy bez mučení: jsem cyklista, urbanista, občas se dokonce přivazuji na stromy a auta příliš nemiluji. Vnímám tedy město i společnost z mnoha perspektiv a snažím se je proto chápat „v celé jejich složitosti“.
Mám za to, že chápu pohled občana, architekta, úředníka, právníka i „nepřizpůsobivého“, pěšího, cyklisty i motoristy, dokonce snad i pohled ropuchy či chřástala, kteří se občas staví do cesty domům a dálnicím a komplikují jejich výstavbu.
Otázku, kterou se dlouhodobě zabývám, tak mohu formulovat jako: „jak adekvátně čelit složitosti moderního světa?“ Než abych na tomto místě odpověděl pozitivně, to si nechám na jindy, zopakuji jen způsoby, které za adekvátní nepovažuji: nesnažit se v konfliktech za každou cenu zvítězit; nesnažit se problémy za každou cenu vyřešit; nezaměňovat lidi za organizace, které reprezentují; neulpívat ve veřejné diskusi na emocích.
Emoce je sice důležité vyjádřit – protože často poukazují na skutečné problémy a zdravé nadšení i rozhořčení je schopno mnoho věcí posunout kupředu – leč v diskusi o věcech veřejných, které jsou složité a je do nich vždy zapojeno mnoho stran a neslučitelných názorů, se snažme od emocí (především těch vlastních) distancovat, emoce ostatních respektujme (leč nereagujme na ně, ale hledejme jejich příčinu) a nesnažme se složité otázky příliš rychle zredukovat na jakékoli „jednoduché“ řešení.
Nadpis článku bych tedy otočil: jelikož ho/jí/to miluji, tak právě proto je co řešit!
Je to pravda, veřejná prostranství nejsou nafukovací, takže pokud se mají vymezit hlavní tahy pro cyklisty, je třeba část veřejného prostoru někde jinde ubrat. A jako logické řešení se nabízí prostor, který je vyhrazený pro auta. Jízdní pruhy pod tři metry totiž zúžit nelze, metr a půl široké chodníky také ne a jednosměrky také nemůžete zavést všude. Takže lze sáhnout především na parkovací stání, která lemují prakticky všechny žižkovské ulice.
Argumentů pro to je dostatek: Žižkov nebyl stavěn pro auta, takže jeho ulice jsou mnohdy relativně úzké (i když ne tak, jako třeba Staré město); automobilová doprava dominuje veřejnému prostoru, takže pokud máme všichni právo na veřejný prostor stejné, musíme ubírat právě zde. Zkusme si to spočítat.
Podle norem má být v ulici 2x 3 m pro jízdní pruhy + 2x 2 m pro parkovací stání oproti 2x 1,5 m chodníku + cca 0,5 m pro stromy, značky, lampy a různé sloupy, které lze jakž-takž také připočíst k prostoru pro nemotoristy; prostor pro auta tak běžně zabírá více než 2/3 šířky ulice (pro srovnání dodávám, že šířka cyklopruhu je 1 m, takže na místo jedné řady stání pro auta lze zřídit pruhy pro cyklisty v obou směrech.).
Mimo to je zde i řada dalších argumentů pro omezení automobilové dopravy, například že jde o energeticky nejnáročnější způsob dopravy, ropa dochází a je zde také problém se zplodinami a hlukem.
Jako protiargument, který hlasitě hájí právě uvedený billboard, lze uvést především: my, majitelé aut, zde bydlíme a parkovacích míst je už teď málo. To je sice pravda, jenže kolik obyvatel Žižkova má auto? A co právo cyklistů na veřejný prostor? Schválně, kolik lidí na kole nejezdí pouze proto, že k tomu nejsou v Praze vhodné podmínky?
Neustále vzrůstající popularita rekreace na kolech, ale i pravidelné dojížďky do práce svědčí přinejmenším o tom, že řada lidí má ke kolům kladný vztah a pokud se na trase cítí bezpečně, tak na kolo rádi sednou i ve městě.
Setkání druhé
Jestliže prvé setkání bylo jaksi neosobní, byl to střet určitých názorů na podobu města, uspořádání společnosti a podobu demokracie, který probíhal pouze v mojí hlavě (i když díky informacím, které se ke mně z různých zdrojů dostaly), tak druhé setkání bylo naopak velice osobní.
Kamarádka totiž vyprávěla o svých zážitcích ze zahraničí a když skončila, mezi skupinkou známých se rozproudila volná diskuse. Já jsem při nějaké příležitosti poznamenal, že po Praze jezdím na kole. Tématu se však chopil jeden člověk, který se rozohnil nad tím, jak bylo kvůli cyklistům v sobotu ucpané centrum Prahy.
Vzpomněl jsem si na to, na Smetanově nábřeží právě probíhala akce Nábřeží žije, čili tento urbanisticky exponovaný prostor byl na den pro auta od Národního divadla k Platnéřské ulici uzavřen. Poznamenal jsem tedy, že pokud v sobotu došlo k nějaké dopravní zácpě, tak to nebylo kvůli cyklistům, ale kvůli motoristům, kteří tehdy do centra jeli.
Přiložil jsem tím však pouze další polínko do ohně, neb se mi zvýšeným hlasem dostalo odpovědi: „Jak vůbec může magistrát kvůli několika magorům uzavřít dopravu v takto důležitém místě?“
Na argumentaci typu, že k záboru veřejných prostranství kvůli nejrůznějším akcí dochází neustále, že občas je jejich povolování velice zdlouhavé – a to právě kvůli dopravním opatřením – a že i proto se tato akce koná zrovna v sobotu, kdy je doprava v Praze nejméně intenzivní, však už nedošlo, neboť jsem se ohradil ve smyslu, zda i mě považuje za magora, protože tu akci podporuji a kdybych ten den nebyl někde jinde, tak bych se jí určitě zúčastnil.
Když se mi dostalo zdvořile míněné odpovědi, že já alespoň tuhle akci neorganizuji, tak vida oheň v očích, jsem z této „diskuse“ raději vycouval. Uvědomil jsem si totiž, že dotyčnému pouze mávám před očima jakýmsi červeným hadrem, díky čemuž ke skutečné diskusi prostě nemůže dojít. A pokud ano, tak bychom si to vše nejprve museli „vyříkat“ a uklidnit vybičované emoce, na což jsem zrovna neměl ani chuť, ani čas.
Setkání třetí
Jak jsme právě viděli, konflikt o využívání veřejného prostoru někteří lidé berou vskutku osobně. Zpochybňování místa na ulici pro jejich miláčky na čtyřech kolech totiž berou jako útok na svůj životní styl, ba dokonce si myslím, že i útok na sebe sama. Dokud je totiž automobil symbolem úspěchu a toho, „že jsem to v životě někam dotáhl“, tak se v diskusi o podobě města daleko nedostaneme.
Za touto afirmací úspěchu, dosaženého vlastní prací, totiž často číhá ono „nejsem přeci žádná socka“ a leckdy i podvědomá snaha ze společnosti a veřejného prostoru vylučovat ty, kteří tyto hodnoty buď nesdílejí, anebo si z různých důvodů tento drahý životní styl nemohou dovolit.
Třetí setkání je opět jiné. Byl jsem totiž účastníkem Konference o územním plánování a stavebním řádu na téma veřejná infrastruktura. Zde se pravidelně setkávají zástupci ministerstev a dalších úřadů a organizací činných v oboru výstavby a územního plánování s architekty, inženýry, plánovači a zástupci měst.
Akce mi přišla velice zajímavá, neboť zde zazněly mnohé pohledy na v úvodu zmiňovanou problematiku měst a jejich plánování. Potěšilo mě, že ministerstva i další organizace veřejné správy se touto problematikou aktivně zabývají a hledají cesty, jak se k různým problémům a konfliktům vhodně postavit. Rozhodně totiž nešlo o nějakou unisono ódu na téma „jak to děláme dobře“.
Právě naopak. Ukázalo se, že konfliktní linie mezi „motoristy“ a „zelenými“ probíhá i mezi ministerstvy. Zástupce Ministerstva dopravy totiž svůj příspěvek zakončil tím, že „zelená občanská sdružení “ jim práci – přípravu výstavby potřebných dopravních staveb – zbytečně komplikují.
Na to však vhodně navázal příspěvek na téma posuzování vlivů na udržitelný rozvoj území, který ukázal, jak nejednoduché je prokázání onoho pro MD nesporného přínosu dopravních staveb v konfrontaci s dalšími požadavky na využití území.
Když pak další účastníci konference kritizovali způsob, jakým do výstavby a plánování stále více zasahuje právo a fakt, že územní plánovač se dnes stává spíše právníkem než architektem a urbanistou, tak do toho vhodně vstoupil příspěvek předsedy společnosti pro stavební právo, který nejenže osvětlil důvody, pro které byly zrušeny některé Zásady územního rozvoje či jejich části, ale odhalil i další zřetelnou konfliktní linii: totiž mezi architekty a řadou odborníků na jedné straně, a právníky a občanskými sdruženími na straně druhé.
Zde se totiž ukazuje, že jinak pojmy veřejná infrastruktura a veřejný zájem chápou urbanisté a odborníci, pro které je základem pojem funkčnost, a jinak právníci či aktivisté, kteří vycházejí z pojmu právo. Ukazuje se tak, že některá řešení jsou sice funkční, ale neodůvodněně pošlapávají něčí práva. A naopak: i právně přijatelná řešení mohou být zcela nefunkční.
Konflikty není třeba vyhrát, problémy nemusíme vyřešit
Na konferenci zazněly i mnohé další podnětné názory, na jejichž prezentaci zde už není prostor. Můj výsledný dojem je přitom ten, že lidé, kteří sedí na významných postech ve státní administrativě, jsou lidmi na správném místě a že tyto organizace se snaží složitosti moderní společnosti čelit jak nejlépe dovedou.
Samozřejmě je třeba brát v potaz, že tato konference je i formou sebe-prezentace zúčastněných organizací a lidí, kteří je reprezentují – a ti se snaží ukázat v dobrém světle – ale i přesto na tomto místě cítím potřebu tyto organizace hájit.
Ve společnosti totiž probíhá i další konfliktní linie: mezi „občany“ a „úřady“. Úřady a jejich význam (stejně jako státní organizace a samosprávu) zde tak hájím především proto, že mi přijde, že právě do nich si kdekdo rád kopne. Nejsou to totiž pouze lidé, kteří čelí složitým životním situacím, jsou to i úřady a organizace, které čelí složitým problémům a konfliktům.
A jako nikomu v jeho životní situaci nepomůže, když mu budeme nadávat, ignorovat jeho požadavky a zkušenosti a vylučovat ho z debat, veřejného prostoru i společnosti, tak ani nikterak nepomůžeme k lepší činnosti jakýchkoliv „úřadů“ tím, že na ně budeme plivat, snižovat význam jejich práce a rozčilovat se nad každým formulářem a požadavkem.
Podobně jako onen známý, který svojí neodůvodněnou emocionální reakcí sám sebe vyloučil z diskuse o vztahu cyklistů a motoristů, totiž házením špíny na minority a úřady vylučujeme sami sebe i my z rozhodování o věcech veřejných. Pokud totiž úřadu či úředníkovi nadáváme, nebude se ani on s námi bavit „rozumně“ a „věcně“.
Závěr: v diskusi o věcech veřejných je lépe se od emocí oprostit
Pokud jste dočetli až sem, tak už jistě tušíte z jaké perspektivy tento text píši. Vyznám se tedy bez mučení: jsem cyklista, urbanista, občas se dokonce přivazuji na stromy a auta příliš nemiluji. Vnímám tedy město i společnost z mnoha perspektiv a snažím se je proto chápat „v celé jejich složitosti“.
Mám za to, že chápu pohled občana, architekta, úředníka, právníka i „nepřizpůsobivého“, pěšího, cyklisty i motoristy, dokonce snad i pohled ropuchy či chřástala, kteří se občas staví do cesty domům a dálnicím a komplikují jejich výstavbu.
Otázku, kterou se dlouhodobě zabývám, tak mohu formulovat jako: „jak adekvátně čelit složitosti moderního světa?“ Než abych na tomto místě odpověděl pozitivně, to si nechám na jindy, zopakuji jen způsoby, které za adekvátní nepovažuji: nesnažit se v konfliktech za každou cenu zvítězit; nesnažit se problémy za každou cenu vyřešit; nezaměňovat lidi za organizace, které reprezentují; neulpívat ve veřejné diskusi na emocích.
Emoce je sice důležité vyjádřit – protože často poukazují na skutečné problémy a zdravé nadšení i rozhořčení je schopno mnoho věcí posunout kupředu – leč v diskusi o věcech veřejných, které jsou složité a je do nich vždy zapojeno mnoho stran a neslučitelných názorů, se snažme od emocí (především těch vlastních) distancovat, emoce ostatních respektujme (leč nereagujme na ně, ale hledejme jejich příčinu) a nesnažme se složité otázky příliš rychle zredukovat na jakékoli „jednoduché“ řešení.
Nadpis článku bych tedy otočil: jelikož ho/jí/to miluji, tak právě proto je co řešit!
