Přeji si, aby se mé děti staly sebevražednými atentátníky - přeloženo do civilizačního kódu, poznámku v tomto smyslu si do svého deníku napsala Samantha Lewthwaiteová alias Šarafíja (jméno přijaté po konverzi k islámu) alias Bílá vdova (přezdívka) alias Natalie Faye Webová (pod tímto jménem přijela do Afriky).

Tedy ona nejspíš napsala něco v tom smyslu, že by chtěla, aby její děti vedly islamistický džihád stejným způsobem jako ona i její první muž. Řečeno s velmi trpkou ironií, její osud tvoří úhledný příběh, hodný bestselleru nebo hollywoodského kasovního trháku. 

Útok v londýnském metru

Mladá běloška, Britka, studovala náboženství. V osmnácti letech konvertovala k islámu. Na škole orientálních a afrických studií se seznámila se svým budoucím manželem, Jamajčanem Germainem Mauricem Lindsaym, který po konvertování k islámu přijal jméno Abdalláh Šahíd Džamál.

Poté se stal masovým vrahem. Byl jedním ze čtyř teroristických atentátníků, kteří 7. července 2005 v londýnském metru odpálili nálože (ty měli připevněné na těle). Celkem zabili 52 lidí a na 700 zranili. Lindsay sám, ve vlaku na lince do Piccadilly, zavraždil 26 lidí.

V té době s ním Šarafija čekala druhé dítě, byla v sedmém měsíci těhotenství. Atentáty označila za odporné a  „z celého srdce“ je odsoudila. Otci tvrdila, že o chystaných útocích nic nevěděla.

Útok v Nairobském nákupním centru

V roce 2008 se Šarafija údajně přidala k teroristické síti Al-kajda a rok nato porodila své třetí dítě, jehož otcem je její partner Habib Ghani, muslim marockého původu z Birminghamu. Nyní je v podezření, že se podílela na teroristickém útoku v Keni, v nákupním centru v Nairobi, kde teroristé zabili nejméně 62 lidí.

Mezi mrtvými extremisty somálských islamistických milicí Šabáb se našlo tělo bělošky, které se nyní experti snaží identifikovat. Je možné, že jde právě o Bílou vdovu.

Do Keni přijela Šarafija údajně loni na jihoafrický pas na jméno Natalie Faye Webbová. Už předtím ale pobývala v Africe, mimo jiné v Tanzanii.

Pomsta za zavření druha ve zbrani?

Nynější útok v Nairobi by podle spekulací zahraničních médií mohl souviset s procesem s Jermainem Grantem (31), který měl začít v pondělí v Mombase. Grant v něm čelí obvinění z plánování útoků na hotely v Mombase, jež měl připravovat v roce 2011 společně se Šarafijou.

Buňka byla ale odhalena a Grant zatčen. Bílé vdově se podařilo po výslechu na policii uprchnout. Děti odvezl do bezpečí její britský partner.

V luxusní vile v Mombase, již měli tehdy pronajatou, se našel i její deník. Napsala si do něj, že si přeje, aby se její děti staly sebevražednými útočníky. Má tři děti, devět, osm a čtyři roky.

S odkazem na paušalizaci už nevystačíme

Breivik má na svědomí 77 lidí. Vraždil své politické odpůrce, zastánce multikulturalismu. My, zastánci multikulturalismu, jsme přesvědčeni, že všeobecně rozšířené nepřátelství proti muslimům je založeno na paušalizaci. Osobně pokládám takové generalizování za vůbec největší hřích dnešní doby, vyjadřovaný verbálně.

Zároveň je však patrné, že nemůžeme k tomuto závodění mezi duševními mrzáky (náboženskými fanatiky na jedné straně a ideologickými fanatiky na straně druhé) pouze odkazovat na to, že není správné házet všechny do jednoho pytle.

To je sice pravdivé a správně, ale je to málo. S tím si prostě již nevystačíme. Násilí z obou stran (ze všech stran) strmě narůstá, společenské napětí v Evropě se začíná blížit atmosféře, která panovala v letech před počátkem druhé světové války.

Atmosféra v Evropě houstne

V Maďarsku došlo k rasistickým vraždám Romů, i za pomoci granátů, v Německu došlo k rasistickým vraždám migrantů, narůstá počet osamělých násilníků Breivikova typu, extremisté útočí na lidi z menšin po celé Evropě, běžní lidé se k nim začínají přidávat, lidé z některých menšin útočí na lidi z jiných menšin.

S uprchlíky Evropa jedná jako s obtížným hmyzem. Prudce roste příklon k fašismu či autoritářství mezi populistickými politiky, úměrně tomu narůstá i populismus politiků dosud demokratických. Střední Evropa včetně České republiky se vrací ke svým nejhorším tradicím - jeden z nejčastějších receptů na řešení je vyhnání (jedno kam, hlavně pryč) - Romů, migrantů…. Kdo bude následovat?

Přichází frustrace z přelomu doby, lidé se odklánějí od humanistických způsobů řešení věcí a přiklánějí se čím dál častěji k násilným „řešením“, která jsou rychlejší, přehlednější, uchopitelnější a mohou dát pocit zadostiučinění…. Na řadě jsou čiré emoce, protože „rozum… rozum tolikrát zklamal.“

Proti jakémukoli fanatismu

Ale v tom chaosu, v němž se bezradně rozhlížíme kolem sebe a divíme se, co všechno jsou naše vlastní ústa schopna vyslovit, někdo musí zas a znovu hlasitě opakovat, že náš společný nepřítel je fanatismus - ten islamistický i jakýkoli jiný.

Ten fanatismus, který z matek dělá vyslance smrti, včetně smrti vlastních dětí, ten fanatismus, který vedle sebe nesnese žádný odlišný názor či pohled na svět, ten fanatismus, který vede k nenávisti založené na jinakosti druhých, ten fanatismus, který ústí v násilí a násilnické způsoby „řešení věcí“, ten fanatismus…

A volat vzápětí, že je třeba se rázně proti tomu fanatismu postavit. Jak? Co myslíte vy?