„Dohodli jsme se, že se dohodneme“, zněl proslulý výrok předsedy lidovců Jan Šrámek za první republiky. U něj to nebyl jen bonmot, ale odraz dokonale zvládnutého umění dohody a spolupráce. I díky němu mohl politický systém meziválečného Československa postupně vtáhnout do společného vládnutí všechny české a slovenské (později i německé) demokratické strany zleva doprava a udržet se pozoruhodně dlouho ve fatálním obklíčení ze západu, z východu i zevnitř.

Vzpomněl jsem si na ona Šrámkova slova při sledování aktuálních předvolebních dohod a nedohod. Dění kolem obsazování kandidátek někdy připomíná absurdní drama. Neexistuje například žádný rozumově uchopitelný důvod pro nedohodu politických subjektů, které spojuje takřka stoprocentní programová shoda a navíc společná potřeba překročit nemilosrdnou pětiprocentní klauzuli. Takto budou Zelení a Změna (a vedle nich třeba Piráti) kandidovat samostatně.

Jinou, odpudivější, ale nakonec ve výsledku podobnou tvář naší neschopnosti dohody ukazuje dění kolem kandidátek velkých (velikost je však v politice relativní pojem) stran. Zůstala po něm, jako v případě ostravské a olomoucké ČSSD, dokonce trestní oznámení a všeobecný dojem intrikánství jen nedbale zakrytého partajními barvami.

Mnozí vlivní místní straničtí předáci, třeba ti, kdo dnes tahají za nitky v pražské sociální demokracii, berou i Sněmovnu jako další kolbiště k prosazování svého vlivu a svých osobních zájmů. Prospěch celé strany, natož celé země, je vpodstatě nezajímá. Rádi sebe a své chráněnce schovají za zády odborářského lídra, jemuž by namísto Prahy mnohem více slušelo třeba Ústecko.

Na tomto pozadí se pro mnohé překvapivé rozhodnutí ekonomky a aktivistky Ilony Švihlíkové kandidovat za Zemanovce dá snadno pochopit. Pokud se dostane do parlamentu, kde bude mít příležitost uplatnit své ekonomické znalosti, není až tak podstatné, že se tak stane na kandidátce strany, která má punc „neslušné“. „Slušná“ ČSSD jí kandidaturu nenabídla, „slušná“ TOP 09 pochopitelně (byť z jiných důvodů) také ne.

Zemanovci jsou samozřejmě stranou podezřelou od samého počátku. Skutečnost, že nejdivočejší přemety na kandidátkách se v těchto dnech dějí právě u nich, to dokazuje zcela jasně. Na druhé straně, právě v tomto se SPOZ jeví spíš jako jedna z řady než jako výjimečný zjev na naší politické scéně.

„Slušnost“ a „neslušnost“ coby mediální nálepky se ostatně stále více stírají. Pomysleme na asociální miliardové záseky, které vytrvale vyplouvají na povrch po předních bojovnících za demokracii a ústavnost. Tito se těžko mohou stát zachránci dobrých mravů, svobody a demokracie a těžko o tom budou přesvědčovat voliče. Kampaň Topky tentokrát pravděpodobně nezabere s takovou přesvědčivostí jako geniální Kalouskova složenka před třemi lety.

Vrátíme-li se k našim dohodám a nedohodám, ukazuje se snad jisté poučení. Dohoda se může týkat jak věcí nízkých, tak i ušlechtilých. Pokud zcela převažují ty nízké, těžko může jakákoli shoda přinést něco dobrého. Pokud se ale ti slušní (tentokrát zcela vážně a bez uvozovek) nedovedou rozumně domluvit, hrozí velké nebezpečí. Bankovní lupiči a tuneláři se totiž na společné akci obvykle domluví rychle, diskrétně a především efektivně.