Důtka hned prvního září!

Začátek nového školního roku je dobrou příležitostí zamyslet se nad školským systémem a studentskou participací. Právě tudy může vést cesta ke zvýšení zájmu mladých lidí o společnost a politiku obecně.

Školou povinní zpět do školních lavic a vysokou školou povinní zpět mezi skripta. Nový školní rok začíná a s ním přišlo i několik novinek v podobě rozšiřování výuky jiných typů písma, posílení hodin matematiky a dalších věcí, ke kterým jsem naprosto lhostejný.

Ne snad, že bych netýral nervy svých učitelů hůlkovým písmem už od třetí třídy prvního stupně, ale mám mnohem silnější zážitek na gymnaziální léta, který myslím, že se mnou leckdo sdílí. A tento zážitek může být na rozdíl od rozšíření comenia script důležitý i pro zbytek společnosti, která zrovna do školy nedochází.

Jak jsme říkali na gymplu, střední je první setkání se s fašismem. Proti vám stojí autorita v mnoha případech stejně slepá a svévolná a absurdní, jako ta, se kterou se setkává Švejk. Často bývá hloupá a pořád máte trochu pocit, že jste jí vydáni na milost a nemilost.

To je navíc podporováno spikleneckým pomrkáváním učitelů, když vám říkají: „To byste nevěřili, na co všechno si dnes rodiče stěžují!“ Tím Vám tak trochu naznačují, že hádat se o čemkoliv, hledat zastání a hlavně chtít cokoliv měnit ve vaší škole je velice nevhodné.

Skutečně je obtížné dívat se na vztah žák-škola (ne pouze žák-učitel) jinak. Jaké slovo má student, když má pocit, že něco nefunguje a chce to změnit? Jak může vyjádřit, že nesouhlasí a že už ho všechno štve? Kromě toho, že si založí stránku „Přiznání“ na facebooku, kam mu pod fake účty záhy naleze celý profesorský sbor, nemůže nic.

Don’t panic, organize!
Student totiž není hlupák a učitel není bůh. Situace není taková, že student neví nic a škola všechno a že mu milostivě zjevuje, jak má a bude realita vypadat. Paulo Freire už v šedesátých letech ve své knize Pedagogy of the Opressed jasné ukázal, jak každému škodí přílišná hierarchizace vzdělání. Čím více memoruje a podřizuje se, tím více se stává pasivním i v dalším životě.

Řešením není jenom změna výuky. Ačkoliv i tady se dělají pokroky, viz dlouhodobé projekty Scia k výuce o kompetencích. Řešením je proto-politická participace studentů. Proto-politická ve smyslu organizace ve vlastních volených orgánech a vlastní reprezentace.

Každá střední škola má ze zákona povinnost vytvořit studentskou radu, pokud o ni studenti projeví zájem. Studentská rada pak může mít rozličné pravomoci, ale hlavně je to organizovaná jednotka studentů a místo, kde musí být příležitost beztrestně nesouhlasit.

Pravděpodobně si ti z vás, kteří střední prošli a studentské rady zažili, myslí, že jsem spadl na hlavu. Vždyť studentské rady, jak je zná většina z nás, byly napůl nefungující, napůl sloužící k ambicím studentů, kteří nikdy neměli daleko k učiteli tělocviku a zeměpisu Valáškovi, bývalému svazákovi, jenž nyní touží prorazit v ODS. Ano, je to všude stejné….

Ale tak to být nemusí. Co je potřeba, je vytvořit prostředí, které studentskou participaci dlouhodobě podporuje. Čeho tím dosáhneme? Za prvé jen tak totiž můžeme prorazit začarovaný kruh nezájmu o participaci a veřejný prostor jako takový. Je přece mnohem snazší ztotožnit se se svojí komunitou, když vás už odmala vaši zástupci hájí před svévolí a hloupostí těch, kteří nad vámi mají moc.

Za druhé dáme našim studentům do ruky nástroje vzít svůj osud o trochu víc do vlastních rukou.

Jak na to? Konkrétní řešení není obtížné a politicky nákladné. Stačilo by vyčlenit ze státního rozpočtu několik milionů korun na projekt, kterému by se dostalo velké publicity – „Zlepšení zájmu mladých o společnost“ nebo třeba politiku, chcete-li.

Z těchto peněz by se měly hradit dvě věci. Za prvé by to byl tým několika lidí, který by se staral o organizaci a podporu studentských rad na jednotlivých školách – dělali by semináře, organizovali by setkání zástupců atd.

Kromě toho by tento tým měl ve svém rozpočtu také položku na podporu místních studentských projektů, o kterou by si studenti mohli ve zjednodušeném módu zažádat. Tím by se studentským radám dodal jakýsi nárok na přetavení ideálů do reality. A hlavně by se vytrvale mělo všem mladým lidem opakovat – „Bránit se, hádat se a bít se za své názory není špatně - don’t panic, organize!

Další kroky by v případě úspěchu mohly navázat. Mohly by vzniknout projekty věnující se státní podpoře mládežnických politických organizací, akademických senátů. Mohla by v každém rozpočtu školy být zákonem vyhrazená část pro využití na projekty studentské rady. Tohle je samozřejmě všude na západě zcela normální věc.

I kdyby řešení, které jsem zde nastínil, bylo úplný nesmysl, tak by to nemělo nijak podrývat hlavní smysl mého sdělení. Studentská participace je dobrým krokem k moderní společnosti. Nemusí se podpořit právě tak, jak jsem popsal, co já vím, existují stovky modelů ozkoušených ze západní Evropy – vyberte si jeden.

A trochu pateticky nakonec: zeptejte se sami sebe. Skutečně jste měli pocit, že všechno, s čím jste se na střední setkali, bylo fair? Kdybyste mohli, měli příležitost a sílu, pokusili byste se bránit? Díky.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jiří Janeček - Brno

... Středa, 4.Září 2013, 07:07:42

No, moc nechápu smysl... Plody studentské participace na VŠ za těch dvacet let mi nepřijdou moc pozitivní. A nemyslím si ani, že by nějak zvyšovali zájem studentů o věci veřejné. A tahat to ještě na střední školy? Jako Rozsocha či Heller?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.