Bývalí členové Strany zelených

Před čtyřmi lety jsem napsal text pro rubriku Štěstí z šesti o bývalých členech Strany zelených, ale nakonec jsem se ho tehdy rozhodl nepublikovat. Bylo třeba počkat, až mu čas opatří lepší pointu. Ta chvíle právě nastala.

Jakub_cb

Jakub Patočka

25.08.2013 08:00

  • Domov
  • Štěstí z šesti
248621_mediafax_jiri_novacek

Bursík a Liška ještě jako ministři Topolánkovy vlády. Foto Jiří Nováček, Mediafax

Strana zelených se v jedné věci komunistické straně podobá Bursík Nebursík. Už dnes má mnohem více členů bývalých než současných. Zde je malý pantheon: pro zábavu i poučení.

Emil Zeman
Patrně nikdo již nezjistí, za jakých okolností tento karlovarský dobrodruh do Strany zelených vstoupil. Zato jsou poměrně přesně popsány okolnosti, za kterých ji musel opustit.

Psal se rok 2003 a Strany zelených se po tzv. Tmavozelené revoluci ujímalo nové vedení. Člen úřadujícího předsednictva Emil Zeman, spoluodpovědný za finanční machinace, které uvrhly Stranu zelených do mnohamilionového dluhu, na sjezd sice přijel, ale delegáti ho vypískali.

Do té doby platil za neohrozitelnou autoritu, ačkoli předsedou už několik let nebyl. Pamětníci vyprávěli, že na jednání předsednictva Strany zelených jezdíval vyzbrojen pistolí, a když zařval, vždy měl hned většinu. Leč po volbách v roce 2002 prováděl s výtěžky z volebních hlasů operace, které byly jeho životní chybou, nebo přesněji: jednou z řady jeho životních chyb.

Právě kvůli rozchvacování peněz za hlasy z voleb 2002 totiž vzniklo hnutí, které přivodilo v březnu 2003 změny ve Straně zelených. Ústřední revizní komise zvolená březnovým sjezdem Emila Zemana 1. srpna 2003 ze Strany zelených vyloučila a nové předsednictvo na něj a na jeho kolegu Dalibora Vachulku podalo žalobu.

Žalobu sice posléze nové vedení Martin Bursíka stáhlo, neboť se domnívalo, že by medializace případu Stranu zelených poškozovala, leč Emil Zeman dobrodružství zkrátka miluje, takže o sobě dal stejně zanedlouho vědět jinak.

Milan Smrž
Jeden z nejryzejších českých ekologických aktivistů, který tráví každoročně čtyři měsíce v tee-pee, současně statečně hájí práva pražských nájemníků, a znám je rovněž jako jedna ze dvou hlavních postav dokumentu Martina Marečka Pod sluncem tma (s druhým hlavním hrdinou, Tomášem Tožičkou se ostatně ve Straně zelených seznámili), je rovněž bývalým členem předsednictva Strany zelených, ba dokonce rovněž bývalým předsedou. Tím ovšem nebyl ve Straně zelených – k její škodě –, nýbrž v politickém hnutí Zelení, jež založil po té, co Stranu zelených v roce 2005 ovládl Martin Bursík.

Ve Straně zelených jako prezident evropské organizace propagátorů solární energetiky Eurosolar byl jedním z hlavních zastánců energetické koncepce, která sahala na miliardy českého energoprůmyslu, ale existenčně se dotýkala i zájmů některých energoekologických konzultantů. Mnoha lidem šlo o hodně miliard, takže trh zapracoval a Milan Smrž již osmým rokem opět propaguje alternativní energetiku v rámci nepříliš známé občanské iniciativy.

Jako předseda politického hnutí Zelení však ve všech volbách, v nichž se rozhodl kandidovat, dosáhl stejných výsledků jako Martin Bursík: ani jeden krajský zastupitel, ani jeden europoslanec, ale jeden kandidát na senátora ve druhém kole.

Jan Beránek
Trojici předsedů v úvodu našeho výčtu nemůže uzavírat nikdo jiný: právě s Janem Beránkem zůstane navždy spojeno probuzení Strany zelených z mnohaleté letargie.

Pokud verš „zas po prohře se vracet k východisku, a nezavzdychnout nad hořem svých ztrát“, popisuje zkušenost konkrétní situace, pak nemůže být příliš vzdálena počínání Jana Beránka v roce 2005, kdy jej sjezd Strany zelených v Pardubicích odvolal i za pomoci narychlo nakoupených černých duší z funkce předsedy.

V situaci, kdy se několik stovek Beránkových příznivců rozdělilo do čtyř různě početných skupin (část začala tvořit vnitřní opozici, část zakládala politické hnutí Zelení, část zcela odešla ze stranicko-politického života a část se začala věnovat profesnímu životu s ideou pozdějšího návratu do politiky, nastanou-li příhodné okolnosti), Jan Beránek dokázal svou „neviditelnou stranu“ do značné míry udržet tím, že všechny čtyři cesty spojil. Ve Straně zelených členství přerušil, ale podporoval vnitřní opozici. Také politickému hnutí Zelení podpořil ve volbách smysluplné kandidátky. Ale především s vervou začal znovu pracovat v občanských iniciativách.

Osobní blízkost nám brání, abychom popisovali vše podrobněji, takže zůstaneme u prostého výčtu. Během krátké pracovní etapy na Slovensku zorganizoval petici proti těžbě uranu, která získala přes sto tisíc podpisů a projekt zmrazila. Zorganizoval české hnutí proti novým přehradám. Provozuje energoekologickou organizaci WISE Brno.

Především se ale stal koordinátorem energetického programu Greenpeace International, takže na deset let zastavování českého Temelína dnes navazuje ve světovém měřítku. Je příležitostným vynikajícím autorem Deníku Referendum.

Petr Uhl
Že tento věhlasný disident a novinář byl členem Strany zelených, vědí dnes už jen zasvěcení. Je to zřejmě nejtemnější kapitola jeho v řadě ohledů obdivuhodného života. Do Strany zelených vstoupil v rámci obrodného hnutí v roce 2002. Jako první z osobností nového proudu začal organizovat hnutí za svržení Jana Beránka.

Snad častěji než komentáře pro Právo tehdy psal texty pro zelené o zelených: dopisy svým přátelům mezi evropskými zelenými, dopisy rodičům svých oponentů, seznamy domnělých porušení procedur, rozmanité stížnosti, spousty návrhů. Nechce se například věřit, že je autorem těchto vět: „Váš syn se svým intelektem a nevšední energií je nesporně osobnost, která má naději dosáhnout skvělých výsledků. Ovšem jen za podmínky, že v něm zbude dostatečný náboj toho, čemu se říkávalo „étos“. Zvažte, prosím, zda k tomuto cíli může vést i podpora takových jeho kroků, které lze považovat za nečestné.“

Petr Uhl zorganizoval také konspiračně pracující, a tudíž paradoxně pojmenovanou, Otevřenou platformu. V jejích dokumentech, které Uhl sepsal, nalezneme třeba fantastickou větu: „Členy kulatého stolu Otevřené platformy jsou ti, kteří se jimi stali se souhlasem ostatních shromážděných na ustavující schůzi Otevřené platformy dne 1. února 2004 v pražských Dejvicích.“ Bez urputného a neobyčejně vytrvalého úsilí Petra Uhla by se Martin Bursík předsedou Strany zelených nikdy nestal.

Ačkoli byl mnohokrát různými lidmi upozorňován, že Bursíkovým povolebním záměrem je přivést hlasy zelených pravici a že spor bursíkovců s vedením Jana Beránka je od počátku ideový, nepochopil to. Když v lednu roku 2007 Stranu zelených pro její příklon k ODS zklamaně opouštěl, v dopise na rozloučenou sice dosti lál Martinu Bursíkovi, ale, aby si zachoval tvář, musel uchovat původní proporce: takže vedení Jana Beránka obvinil ze stalinského sektářství.

Naposledy se ke Straně zelených vyslovil v komentáři v Právu 23. listopadu 2009. O lidech, kterým Stranu zelených pomáhal vložit do rukou, napsal: „Zelených s Bursíkem a Liškou je škoda. Snad tu tato strana bude i před volbami v roce 2014.“ O Janu Beránkovi už nepsal nic.

Dušan Lužný
Když vystoupil ze Strany zelených Petr Uhl, napsal mu jeho bývalý kolega z Levé Alternativy Dušan Lužný v psaní: „Především Ti chci říci, že mne Tvoje rozhodnutí velmi mrzí a myslím, že je chybné. Kdyby takto postupovali všichni členové ve všech politických stranách, pak by nebyla v politice naděje na jakýkoliv posun.“

Brněnský religionista Lužný a bývalý učitel Ondřeje Lišky na Masarykově univerzitě byl v roce 2002, kdy podivuhodný příběh zmrtvýchvstání českých zelených započal, šéfredaktorem Sedmé generace, společensko-ekologického časopisu vydávaného Hnutím Duha.

Ekologické hnutí bylo vůči Straně zelených zprvu ostýchavé, takže Dušan Lužný se zpočátku držel zpátky, snad jako handicap pociťoval i své dřívější členství v komunistické straně, do níž vstupoval jako mladík až koncem normalizace. Po té, co se ve Straně zelených rozhořel prudký spor mezi vedením Jana Beránka a jeho odpůrci, které vedli Martin Bursík, Dana Kuchtová, Ondřej Liška a Petr Uhl, Lužný se přidal k nim.

Na pardubickém sjezdu byl zvolen místopředsedou Strany zelených a když se Dana Kuchtová ocitla v úřadu ministryně, stal se jejím náměstkem. Když pak Dana Kuchtová v roce 2007 ministryní být přestala, muselo předsednictvo Strany zelených rozhodnout o jejím nástupci. Mohl to být Jiří Zlatuška, mohl to být Dušan Lužný, kterého prosazovala právě Kuchtová.

Proti tomu se v médiích rozpoutala diskreditační kampaň těžící z Lužného minulosti. Strana zelených se ho nezastala a Lužného bývalý student a kolega v předsednictvu vzal tedy rozhodnutí o budoucím ministrovi na sebe. Při hlasování v poměru 4:3 dal Ondřej Liška ten čtvrtý hlas sobě.

Dušan Lužný ze Strany zelených vystoupil nenápadně, v prosinci 2008.

Martin Bursík
Martin Bursík, kvůli němuž opustili Stranu zelených stovky členů a velká většina z nich se do ní už nikdy nevrátí, vystoupil z páté strany, které byl ve svém životě členem, koncem srpna 2013. Brzy nejspíš vstoupí do šesté: a tak mu přejeme – štěstí z šesti.


Autor byl členem Strany zelených v letech 2002 až 2005. V roce 2002 inicioval hnutí za obrodu Strany zelených. V roce 2005 ji opustil z programových důvodů.


A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Robin Ujfaluši - Praha 7

tendenční Pondělí, 26.Srpna 2013, 10:12:10

Aniž bych se hluboce vyznal v interních poměrech SZ, tohle vypadá jako zpozdilé vyřizování osobních účtu, ne jako seriozní žurnalistika, klidně bych to nechal v tom šuplíku, kde to prve zůstalo.

Jam

Luděk Švehla - vývojový pracovník, Praha 4

Čtvrtek, 29.Srpna 2013, 20:38:20

Mně toto shrnutí připadá naopak zajímavé a přínosné pro dokreslení příčin obtíží této nadějné strany, která snad najde do budoucna sílu ke své obrodě a prosazování politiky, jíž má v názvu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.