Chci přispět X

Berlusconi, Nečas a „diktatura“ spravedlnosti

Útoky, které na adresu policie a státních vyšetřovatelů provádí Silvio Berlusconi či Petr Nečas, jsou pro Evropu velmi nebezpečné. Zpochybňováním práce justice a policie jako celku připravují půdu pro globální a systémovou nespravedlnost.

Čtvrtek 1. srpna by se pro Itálii měl stát historickým dnem. Bývalý premiér, šéf strany Popolo della Libertà a mediální magnát Silvio Berlusconi byl pravomocně odsouzen k čtyřletému trestu odnětí svobody za daňové úniky. Vzhledem k amnestii z roku 2006 mu byl sice trest zkrácen na pouhý rok, a protože je Berlusconimu 76 let, velice pravděpodobně si trest odbude v domácím vězení.

Soud také přikázal znovu přezkoumat zákaz, udělený v nižší instanci, Berlusconiho veřejného působení na pět let. Ovšem bude-li tento zákaz potvrzen, jedná se o konec Berlusconiho politické kariéry, která rozhodující měrou determinovala italskou politiku posledních dvaceti let.

Čtyřnásobný premiér Berlusconi proslul svými skandály, svou neuvěřitelnou arogancí a, z mého pohledu paradoxní, stálou oblibou u obrovského množství Italů. Možná trochu v pozadí zůstává fakt, že Berlusconiho vlády se také podílely rozhodujícím způsobem na tom, čemu on sám říká „liberální revoluce“. Možná by ale bylo přesnější mluvit o „podnikatelské revoluci“, protože Berlusconiho kabinety psaly zákony na míru pro velké soukromé subjekty.

Dramaticky se tato opatření promítla na trhu práce, kde flexibilizace pracovních míst vedla ke stále větší nejistotě mezi zaměstnanci. Během posledních dvaceti let se tak sedmá světová ekonomika dostala do situace, kdy čím dál tím širší skupina „mladých“ lidí de facto nikdy neměla stálou práci (slovo mladí je v uvozovkách, protože se dnes v Itálii takto vyjadřují o lidech od 20 do 45 let). Sociální efekty tohoto procesu mají nedozírné následky.

Berlusconi byl za posledních 20 let padesátkrát soudně stíhán a sedmkrát nepravomocně odsouzen. Mezi jeho údajné (a nyní již v jednom případě prokázané) prohřešky patří více méně cokoliv: od korupce (caso Carfagna) přes zmiňované daňové úniky až po případ Ruby (premiér měl platit za pohlavní styk nezletilé prostitutce, na jejíž ochranu posléze zneužil pravomoci veřejného činitele).

S trochou nadsázky se dá dokonce říct, že je Berlusconiho jméno spojováno se všemi problematickými kapitolami italských dějin posledních desetiletí od skandálu zednářské lóže P2, po aktivity spojené s mafií.

To, co mě ale dovedlo k touze napsat tyto řádky, není výčet všech známých činů Silvia Berlusconiho, ale způsob kterým politik reagoval na své odsouzení. Ve svém skoro desetiminutovém projevu expremiér dlouze a detailně zdůrazňuje, co vše udělal pro svou zemi. Kolik energie a síly věnoval jejímu rozvoji, bohatnutí a svobodě. Nezapomněl ani připomenout své zásluhy v boji proti komunismu.

Druhý důležitý bod jeho projevu, mimochodem Berlusconi je velice schopný řečník, byl útokem na ty, kteří ho nespravedlivě pronásledují a týrají: na justici. Rétorika, kterou ex-premiér použil, byla v tomto směru jasná: procesy na jeho osobu jsou politickou objednávkou.

Podle jeho slov persekuce začala ve chvíli, kdy se rozhodl vstoupit do politiky a obhajovat všemi svými silami svobodu. Mezi řádky potom Berlusconi naznačil, že levicová konspirace, která stojí za touto šikanou, vlastně bojuje za návrat komunismu.

Nebudu vyjmenovávat, kolik z Berlusconiho obžalob je prokazatelných, ani se zabývat jeho soudními kauzami předcházejícími jeho vstupu do aktivní politiky. Jenom podotýkám, že aby se rozsudek stal pravomocným, prošel třemi justičními etapami a že všichni nezávislí pozorovatelé se shodují v tom, že se jedná o rozsudek spravedlivý. A i přes to Berlusconi tvrdě a s neuvěřitelnou dávkou sebedůvěry opakuje: jednalo se o politický proces.

Vzhledem k Berlusconiho politickému stylu by situace nebyla tak výjimečná, kdybychom velice podobné reakce neznali také z našich luhů a hájů. Arogance, kterou oplýval po své demisi Petr Nečas, jehož politická „ikona“ vznikla na základě podstatně rozdílných prvků než Berlusconiho obraz hýřícího a úspěšného playboye, je totiž Berlusconiho diskurzu podobná jako vejce vejci.

Nejde ani tak o samotnou otázku „trafik“, o níž by v normálním spravedlivém státě měl rozhodnout soud, ale o způsob, kterým je z úst politických „elit“ zpochybňován samotný justiční systém. V tomto směru jsou závažná i slova Davida Ratha či Miroslavy Němcové, kteří bez ustání útočí na policii.

Problém je dle mého v tomto směru mnohovrstevný. Na straně jedné jde o reálná provinění a reakci, kterou vyvolávají. V tomto směru se Rath jeví jako divoce kopající člověk zatlačený do kouta, zatímco Nečas a jeho kumpáni vypadají jako sebejistí lumpové.

Druhá úroveň se týká dysfunkce vnímání rozdílu mezi realitou a rétorikou: neustále opakovaná mantra o vlastní dobrotě a oběti pro obecné blaho, která se stala pro politiku příznačnou, jakkoliv může být falešná, podle mého soudu, může některé jedince nakonec přesvědčit o tom, že tomu tak skutečně je.

A dokonce i překračují-li hrany zákona pro obyčejné smrtelníky, plně se jich to netýká, bojují přece za vyšší dobro. Ublíženost, která je cítit z projevů Nečase i Berlusconiho v tomto směru, ukazuje, že do jisté míry oba uvěřili vlastnímu diskurzu.

Poslední a třetí úroveň je ta nejzávažnější: systematickým podkopáváním důvěry veřejnosti v instituce dostává demokratický systém (značně oslabený neoliberálním útokem na státy) další ránu, jejíž důsledky ještě nejsme s to odhadnout. Fakt, že se ale jedná o fenomén, který zdaleka přesahuje střední Evropu, je alarmující.

Jako kdyby čím dál tím častější útoky na justici, pakliže se odváží postavit moci, připravovaly následující etapu, onu oligarchii mafiánského typu, kterou prorokuje Jan Keller, při níž budou svět a lidské vztahy modulovány pouze na základě moci jednotlivců a korporací.

I kdyby se policie a státní vyšetřovatelé ve zmíněných případech mýlili, a já věřím, že tomu tak není, nehorázné zobecňující útoky, které na jejich adresu provádí Silvio Berlusconi, Petr Nečas nebo Miroslava Němcová, jsou pro Evropu mnohokrát nebezpečnější.

Chyba policie by totiž byla pouze lokálním selháním, neoliberální politici naopak zpochybňováním práce justice a policie jako celku a vytvářením pocitu, že se jedná jen o další klientelistickou skupinu, připravují půdu pro globální a systémovou nespravedlnost.

Označováním policie jako „stalinistické“ a justice „politizované“ napadají kredibilitu její ochranné role pro společnost a implicitně tak zpochybňují její roli jako takovou. Co bude následovat?

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Skvělý článek Pondělí, 12.Srpna 2013, 20:20:14

Skvělý článek přesně vystihující další aktuální trend v ničení zbytků společenské soudržnosti. Jde o privatizaci práva a výkonné moci. Nic nesmí platit obecně a pro všechny. Vše lze zpochybnit, nic netřeba respektovat. Samozřejmě jenom těmi, kteří na to mají. Peníze, postavení, informační kapitál.
Jiří Vyleťal

Petrasek Milan - penzista

Demokratický režim je jedinečný také svou nestabilitou. Úterý, 13.Srpna 2013, 10:57:28

Takže získat většinu populace k jeho dlouhodobé stabilizaci je buď následek silné politickospolečenské katastrofy/šoku, nebo výsledek tajemného vnuknutí.
Schopnost opozice kontrolovat mocenské pudy kriminálně orientovaných elit je zatím taknějak v nedohlednu......ať koukám jak koukám.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.