Podstatnou část života jsme prožili v režimu, od něhož jsme mnoho neočekávali. Přesněji: pokud nám nezpůsobil zlé, bylo to dobré. Nikoli v naději, ale v zarputilosti jsme o ledasco žádali, o posudek, abychom vůbec mohli jít k přijímacím zkouškám na školu — a dobře jsme věděli, že nás stejně nepřijmou, žádali jsme o přijetí do pracovního poměru, a věděli, že pracovní smlouvy se nedočkáme, žádali jsme o vydání pasu, a dočkali se odpovědi, že vydání „není v zájmu Československé socialistické republiky“… atd.

Kdyby někdo měl odkudsi vytáhnout všechny naše přezdvořilé a nevyřízené žádosti, dovodil by, že jsme neustále žili v naději a bláhově věřili v kladné vyřízení, deset, dvacet let. Ovšemže jsme si nedělali žádné naděje a celé to žádostničení bylo jen v rámci hry na normální poměry, které jsme normalizačnímu režimu, posedlému zamítáním téměř všeho, připomínali, i když trochu nadějičky v tom jistě bylo, co kdyby se soudruhovi upsala ruka… Na pasové oddělení jsem jim odepsal, že pas v zájmu ČSSR má soudruh Kempný, já ho chci jenom ve svém zájmu. Copak já to měl dobré, mě odnikud nemohli vyhodit, protože mě ani nikam nevzali.

Až teprve nedávno mi došlo, oč hůře na tom byli ti, kteří se ani neodvažovali o nic žádat, ale strachovali se, aby nepřišli o to, co mají, čeho dosáhli. Přesněji: neustále se báli vyhazovu — pět, deset, patnáct let. Donedávna jsem tyto lidi přehlížel s mírným pohrdáním: však kdyby rovnou po „poučení z krizového vývoje“ vodešli, nemuseli se bát… Protože mnozí z nich pak stejně dříve či později byli vyhozeni, tupeni a ponižováni… stálo jim to za to?

Když jsem si ale přečetl vzpomínky filosofa Tretery, nebo když mi Lidové noviny v několika ukázkách přiblížily osud jazykovědce Přemysla Blažíčka, zastyděl jsem se. Ti lidé v ústraní, zasuti v archivech a na podřadných místech, kde už možná nikomu nestáli za další vyhození, často vykonali neuvěřitelné badatelské dílo, jež neblahé sklepní poměry a stálá autorova úzkost nijak nepoznamenaly, ba naopak, dodaly jim lesku světových univerzit, takže musely-li technické vědy po převratu mnoho dohánět, vědy humanitní byly na tom podstatně lépe.

A přitom vyhazování se uskutečňovalo zejména v humanitních oborech, kde jedni vědci hledali jako vši v díle svých kolegů - vědců odchylky, úchylky, výchylky od marx-leninského učení nebo pouze shledali příliš malý počet příchylek. Vůbec jim nešlo o to, jaké povahy to dílo je, mnohdy mu, jak bylo dobré, ani nerozuměli.

Ba právě ten aspekt předpokládané kvality, vzhledem k věhlasu tvůrce, byl důvodem k jeho odmítnutí — často více než o pochybení ideologické šlo o závist a mstu. Byly to zvrácené poměry a vyhazovy zvláště v první pětiletce sedmdesátých let jen pršely. Dost už o tom.

Když teď člověk slyší a čte, jak vyhazovy a náhlá odvolání zase jen prší, nemohl se té reminiscenci ubránit. Zvláště ve veřejné správě je důležitější způsob jednání než sám její výkon. Veřejná správa připomíná loď větší a nemotornější, než by pro řeku našeho Česka bylo záhodno.

Než se domluvíme, kam hnout s kormidlem, než dojednáme, kdo je k tomu úkonu oprávněn, než ho prověříme, není-li jen zakukleným pirátem, a než loď na pohyb kormidla zareaguje, zaručeně své cíle, halasně hlásané kapitánem, mineme, a ke břehu přirazíme až posléze a na nejnesmyslnějším místě. S tím se nedá nic dělat, tak už to chodí.

Rozmrzelost by nás však neměla vést k tomu, abychom vytipované muže začali překotně házet přes palubu a mysleli si, že nyní loď bude hybnější a cíl dosažitelnější. Navíc šarvátka na palubě lodi je nejen pěkně nepřehledná, ale i docela krutá, takže řečeno s V + W „zděšen pirát tvář si zakryje“.

Možná se vám také stává, že mnohé z toho, co třebas Miloš Zeman říká, považujete vlastně za celkem rozumné. Nebo i nějaký ten provizorní ministr má docela dobré nápady. Když si však člověk znovu uvědomí Milošovu vrchnostenskou dikci, a jak pan ministr začne v rámci té docela rozumné myšlenky jednat (Balvín není myšlen), raději byste jejich hnutí mysli oželeli a přáli si, aby nikdo z nich na nic nepřišel, nic neřekl a nic nedělal, protože způsob jejich konání je závadný — už jenom jak se dmou svou akceschopností, jak moc chtějí mít tu moc okamžitě cuknout lodí, dokud jsou na palubě. Chápou se kormidla, jako se normalizátoři chopili svého „poučení z krizového vývoje“.

Jejich pohnutky mohou být i obecně přijatelné, ale sám výkon je truchlivý. Zeman pochopitelně není Husák, podstatnou částí veřejnosti je spíše vnímán, řečeno příměrem, jako Svoboda po Novotném. A v tom je to velké nebezpečí. Nadějné myšlenky nesmí legitimizovat vadný způsob vládnutí. Politiku unáhlených čistek a propouštění bez udání důvodů je třeba odmítat zásadně a nekádrovat, tedy neselektovat, jak kdo z vyhozených je nám nesympatický.

Není žádné prozíravé vrchnostenské myšlenky ani skvostného politického cíle, pro něž by bylo přijatelné přezírat, odmítat a znehodnotit to, co se normálně „zespodu“ tvoří, na čem někdo — a často jsou to týmy lidí — po léta fundovaně pracuje a co teď ani nemá možnost novému vedení představit, vysvětlit, obhájit nebo aspoň předat, protože ono o to nestojí. Ta nákaza šířená od Zemana postupně prostoupí všechna pracoviště, až k těm nejnižším, takže z důvodu nadbytečnosti přijde o práci ten, kdo pak bude nejvíce chybět.

Je to poprvé od převratu v roce 1989, kdy se za zády demokracie formuje politická elita zneužitím svých dočasných funkcí a svého omezeného postavení. Krutovlády se ujímá bez voleb, což jí kryje náš populismus, kdy v mnohých případech nám to vlastně nevadí (pryč se Žaludou, s Vondrou…), ba někdy se z toho i trošičku tak sociálně demokraticky či komunisticky radujeme. Tím hůře. Abychom nakonec nežili v režimu, od něhož sice hodně očekáváme, ale pokud nám nezpůsobí zlé, bude to vlastně dobré…

Člověka jenom uklidňuje, že kdesi v podpalubí za hromadou uhlí zas vzniká dílo, za něž se nebudeme muset stydět.