Nejvyšší soud na hanbě

Ivo Ištvan a Robert Šlachta zasluhují podporu veřejnosti. Verdikt Nejvyššího soudu se čím dál tím více jeví jako neudržitelný.

Prezident Zeman vyzval politiky, aby se zdrželi komentářů k rozhodnutí Nejvyššího soudu a dalších kroků ostatních orgánů justice. Snad to je role prezidenta. Představitelé zákonodárné a výkonné moci by měli být zdrženliví a dobře vážit slova pokud komentují rozhodnutí soudu.

Rozsudek je nutno respektovat, ať se nám líbí či nikoliv, to také patří k základním kamenům demokracie a právního státu. Je přece nutno počítat i s tím, že i soud se může mýlit. Pravda ty nejvyšší by neměly.

Padly sršivé výroky na adresu soudu, a pokud jsem zaznamenal, jeden od poměrně vysokého představitele opozice. Napadlo mně, že měl počítat do deseti a posečkat nějaký čas, než se situace více vyjasní. Rozhodně by prospěla zdrženlivost v kritické chvíli.

Jistou omluvou budiž, že je znám svým temperamentem, ale především, že Nejvyšší soud je za dostatečně pevnými hradbami, abychom v tom měli vidět něco nebezpečného, sebemenší ohrožení institucionálního (procesního) průchodu práva.

Ano soudci jsou chráněni imunitou, Nejvyšší soud jako instituce je dostatečně opancéřována a jeho senát jako zákonný soudce je mimo jakékoliv ohrožení. O nejvyšší soud bych se tedy nebál.

Vedle plyne ovšem další děj, týkající se stejné věci ale v opačném gardu. Byli napadeni policisté a státní zástupci, kteří ve věci doposud konají, a to za úkoly povinně jim uložené zákonem. Bývalý premiér a stejně tak předsedkyně sněmovny, předseda ODS i bývalý ministr spravedlnosti ztratili sebekontrolu, rozběsnili se a nepokrytým, hrubě nátlakovým stylem vyvolávají revanš vůči konkrétním osobám: Ištvanovi, Šlachtovi, a dalším, kteří – a hned je to nutno výrazně poznamenat – nejsou chránění žádnou imunitou, jsou v celém ději jako nazí v trní. Tady je ohnisko celého děje, a ukáže se, jak je čeká společnost připravena opravdu hájit hodnoty, které lehce vyjadřuje v průzkumech, ale je málo ochotna je žít ve skutečném životě.

Petr Nečas mluvil o „zvůli, která ničí lidem životy,“ obrněn nyní ještě „posílenou“ imunitou i nadějí, že se může v příštích týdnech nebo měsících opět stát součástí moci výkonné. Při dosavadní zkušenosti nemusíme pochybovat, že by neomalené hrozby naplnil. Už se to jednou stalo a Ištvan byl odstraněn.

Nemusíme pochybovat, že u celé ODS se střádá hluboká nenávist vůči této, charakterově silné a profilované osobnosti nejméně od dob Dalíkova zadržení. Protože přece „výklad trestního práva byl vždy jen jejich monopolem“.

Jeví se, že Nečas pod tlakem situace, která se ho příliš osobně týká, kdy chráněn imunitou vyklouzl z běhu případu, zatímco jeho milá, bez tohoto štítu uvízla v nezáviděníhodné situaci, odložil fazonu distingovaného „čestného“ člověka, o které se nemalá část české společnosti nechala dříve přesvědčit, a pustil průchod svým hlubším vlastnostem.

Přidal se též bývalý prezident, který též nepokrytě poznamenal, že před dvaceti lety jsme si mysleli, že represivní složky přešly pod „befel“ volených zástupců. Vida, já si vždy myslel, že tyto složky mají podléhat povelu zákona a Ústavy a ostatním mechanismům průchodu práva a ne poručnictví jiných složek.

A již vůbec ne ad hoc mínění nebo akční „vůli“ volených složek. Opět vyzařuje, že bývalé hlavě státu je idea vlády práva bytostně cizí a je těžko rozeznat, co je jeho hluboká neznalost principů a co je jeho zlá vůle být elitou podle vlastní představy, které je dovoleno vše.

Musím připojit, že nepatřím k těm, kdo ve všem, co kdy tento pán řekl nebo vykonal, vidí jen zhoubné věci. Nebyl jsem slepý k prospěšnosti některých jeho projevů a skutků, které také existují.

Pak je tu paní třetí nejvyšší ústavní činitelka, která před rokem během několika krátkých minut, bez porady s kýmkoliv, šmahem podepsala vzetí do vazby poslance Ratha, i když měla nejméně další den na uvážlivý a odpovědný postup. Připusťme ale, že mohla v první chvíli jednat pod smyslově údernou a magickou silou „milionů v krabici“.

Posléze už ale byl děj, kde byl prostor pro střízlivý postup a zralou úvahu. Nestalo se. Neměli bychom tedy zapomenout, jak ztrapňovala sebe, Ústavu a celou společnost úvahami o eskortě se samopaly ve Sněmovně a nedotknutelnost Sněmovny nechala vysublimovat svými ztřeštěnými úvahami k těmto aspektům.

Připomeňme, že to byla ona a jen ona (jen svou vlastní svévolí), která nechala vstoupit eskortu přímo na nedotknutelnou půdu samé Sněmovny. Zcela zbytečně. Tato osoba bez valné kvalifikace si počíná jako pověstný zahradník z filmu „Being there“, kterou všichni rádi nastrčí jako loutku, když se neví kudy kam. Tato paní vždy jen papouškovala floskule jiných, jakkoliv se kolem ní utvářelo zdání, že má vlastní originální profil a že se do ničeho nenamočila.

Tedy k útoku na státní zástupce a policisty. Jde o jedince, o kterých dlouhodobé reference ukazují jejich mimořádnou osobnostní hodnotu. Po všech ohledech zralé osobnosti, které nepotkáte na každém rohu a na které tato společnost dlouho dobu čekala, než ji začnou efektivně sloužit a pomáhat k tomu po čem (alespoň povrchně) touží a v čem vidí demokratické ideály.

Nezbývá než apelovat, aby to nebylo bráno na lehkou váhu. Veřejnost, má-li opravdu zájem na nějakém posunu a postupném pročišťování, by měla zpozornět na nejvyšší míru a využít ústavní práva k obraně demokracie. K obraně osob, které vstoupily v neatraktivní službu v zájmu práva: Ištvana a Šlachty.
Naposled ještě jednou k Nejvyššímu soudu. Politikům nepatří hloubkově komentovat rozhodnutí soudu a již vůbec ne mobilizovat k neposlušnosti. To je na pováženou i u sebehoršího rozhodnutí. Ke stabilitě demokratického systému a státu vlády práva náleží také poslušnost. Mohou to bez obav přenechat jiným, kteří nejsou v tak choulostivém postavení.

Rozhodnutí sklidilo takovou míru důvodné a strukturované kritiky, která nemá obdoby. Nelze přehlédnout, že tato kritika je vážná, generální i od nesporných autorit. Postupně se zdá, že NS zůstal kůlem v plotě. Pravda, na jeho stranu se nepřekvapivě postavil advokát Vlk, již dlouho stigmatizováný herold bezbřehých svobod individua, a advokát Ortman, jistě obratný právník a předrevoluční poslanec za komunistickou stranu, k jehož klientele patří osoby, jež se pravidelně dostávají do podobných situací té dnešní.

Obhajoval rozhodnutí i všechny jeho důsledky s klasicky podmanivou silovou dikcí advokáta, procesního ekvilibristy bez sebemenšího hodnotového nebo teoretického zdůvodnění. Jednoduše se stále více jeví, že senát Nejvyššího soudu své rozhodnutí odborně neobhájí. Pak zbývá jen spekulace, zda šlo skutečně jen o odborné přesvědčení.

Předseda trestního kolegia Rizman poznamenal v Otázkách V8clava Moravce, že komentáře jsou teatrální a populistické. Ostatní napadne, že NS by měl vystoupit z věže ze slonoviny, kde se nepodařilo nikdy uvíznout ostatním dvěma vrcholným soudům. Nemůže se divit, pokud zcela všechna jednání jsou neveřejná a princip kontroly soudní moci veřejností, jako by neexistoval, natožpak, pokud rozhodnutí, natolik citlivé, nejsou schopni ani teoreticky zdůvodnit, přičemž mohli, ba měli přenechat tak kontroverzní věc ÚS.

Možná že by stálo za úvahu, pokud by si na NS dokázali představit, že ne právě malá část odborné veřejnosti studuje právo, jen se z ní kouří, do velkých hloubek právní teorie kdysi nevídané. Nejen to, je také nemálo laiků, kteří nešetří čas a čtou veskrze odbornou literaturu. Část z nich nikoliv proto, že by se chtěli stát samozvanými a nepravými odborníky, ale proto, aby byli lepšími občany, dokázali reagovat a porozumět složitým zápletkám soudobé společnosti.

Je urážlivé, pokud se v tak citlivých věcech vydají tak nedbalá zdůvodnění. Potom se může formální, institucionální autorita dostat do rozporu s autoritou faktickou, která je odrazem odborné kvality rozhodnutí. Je jasné, že NS musel rozhodnout, že rozhoduje na návrh a musel jednat rychle. Měl ale možnost postoupit věc ÚS.

Také snad podcenil reflexi. Speciálně otázka imunity je bedlivě a do hloubky studována snad ze všech úhlů dlouhá léta. Sám mohu potvrdit jako hodně dávný člen imunitního výboru, ze již zkraje devadesátých let se konaly semináře a nabízely se příležitosti, jak se do této problematiky vážně ponořit. Z hlediska právního, politologického i filozofického. Potvrzuji to, co napsali doktoři Marvanová a Čapek.

Trochu mi připadalo bohorovné od pana předsedy, že nepočítá s tímto vědomím ve společnosti. Že šlo o otázku, kde začínají a končí důvody imunity v konfrontaci s tak vážným dějem. Vážnost otázky vyžadovala, pokud dospěla k tak svéráznému rozhodnutí odůvodnění teleologické, logické i historické, jak to má u složitých případů být. Proto, abychom my, občané mohli mít důvěru, že tento ctihodný soud, který si společnost zřídila pro svoji stabilitu a vytvořila mu vhodné podmínky.

Je veřejným tajemstvím, že Nejvyšší soud je uvnitř svého osazenstva rozpolcen na nejméně dva tábory, možná více než leckterá politická strana. V době „Kučerovi krize“ sepisoval jeden tábor petice proti jeho předsedkyni. Právem se můžeme ptát, proč se to neděje u jiných soudů.

Soud je nutno respektovat a někteří by se při komentářích měli držet jistých mezí. To nic ale nezmění, že NS je již nyní na hanbě, a z té jej nevysvobodí ani institucionální a procesně nepochybná autorita. Dostal se totiž do rozporu nikoliv s prchavým míněním davu, jak se u soudních rozhodnutí stává, a to i tehdy když jsou zcela v pořádku. Dostal se do rozporu se základním směřováním společnosti, budováním právního státu. Pole jeho kritiků je proto zdrcující. Možná, že ho tato hérostratovská role těší.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Václav Jamek - Praha 6

Soud není nutno respektovat. Pondělí, 22.Července 2013, 13:39:42

Nevím, proč se komentátoři staví k nejvyšším soudním orgánům jako k posvátným kravám. Už od roku 2009, kdy ÚS argumentoval článkem 9 odst. 2 Ústavy, aby zdůvodnil zrušení předčasných voleb, jsem upozorňoval na to, že si měl přečíst tento krátký článek do konce. Čl. 9 odst. 3 Ústavy totiž praví, že "výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu".
Nejvyšší soud podal výklad jedné části Ústavy (což tuším je právní norma) a tento výklad znamená, že v důsledku imunity nelze volat jisté politické představitele státu k trestní odpovědnosti za to, co během výkonu své funkce případně spáchali. Pokud to má platit, přestává v naší zemi demokracie existovat, protože demokracie nejsou jen občasné volby, je to komplexní politické uspořádání, do něhož odpovědnost politických představitelů bezpodmínečně patří. Nejvyšší soud tedy svým judikátem zjevně ohrozil základy demokratického státu. To zavdává důvod, aby se ten, kdo je k tomu povolán, obrátil s tímto zdůvodněním na Ústavní soud a žádal zrušení tohoto judikátu, s příslušnými kázeňskými důsledky (špatně uvažující soudce nemůže zůstat soudcem). Na existenci čl. 9 odst. 3 Ústavy jsem poukazoval veřejně také v souvislosti s Klausovou amnestií, a jednou zde v diskusi i k této aktuální věci. Za celou tu dobu žádný z právníků, politiků ani novinářů k podobné úvaze nedospěl, ačkoli je nabíledni, a mně věru uniká, co je na mé úvaze závadného, že ji dosud nikdo jiný neučinil. Máme snad čl. 9 odst. 3 v Ústavě jen pro ozdobu, nebo dokonce pro srandu králíkům? A co už by se muselo stát, aby se podle něho konalo?!

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.