Léto je obdobím pomale tekoucího času. Lidé jezdí na dovolené, povalují se u vody, chodí do cukráren, lelkují a pozorují oblohu, která je buď blankytně modrá, nebo jen tu a tam zakrytá nějaký tím obláčkem. A nebo nedělají nic z toho, a to je potom škoda. Možná právě zásluhou jisté pozvolnosti, se kterou jeden letní den polehounku přechází v druhý, je toto roční období jako stvořené pro úvahy, které se líně táhnou, o tom, že by měly nějaký spád, se vůbec nedá hovořit, dokonce i na nějaký jasný závěr, pointu či vyústění většinou marně čekáme.

Přesto takové úvahy mají hluboký smysl. Kdoví proč. Možná už v tom, jak zdlouhavě a beze všeho spěchu plynou, se skrývá jistá hodnota. Snad proto, že ve chvatu se toho mnoho ztratí, zapadne, a nebo ani nestihne vzniknout. Jedním z takových zamyšlení, které můžeme donekonečna natahovat a krátit si jimi dny trávené u rybníků (i když těžko říct, jestli se dnes ještě tráví letní dny u vodní plochy tohoto typu), je, co nás čeká, až léto odejde, co bude na podzim, za rok, za dva?