Od nejoblíbenějšího premiéra k rudému želé

Kdysi nejoblíbenější premiér Jan Fischer udělal zásadní chybu, když se z role projekčního plátna chtěl stát oscarovým trhákem. Nakonec skončil při nejlepší vůli jako tragikomedie.

Před třemi lety byl statistik Jan Fischer velmi oblíbeným končícím premiérem tzv. úřednické nebo odbornické vlády, která se ujala úřadu po pádu vlády Topolánkovy. Když se před třemi dny objevilo jeho jméno v další tzv. odbornické vládě, tentokrát Rusnokově, na postu ministra financí a místopředsedy celé vlády, reakce už zdaleka nebyly tak pozitivní.

Jistě – Fischer mezitím stihl jednu neúspěšnou prezidentskou kampaň, která skončila dluhy splacenými rychle a záhadně až po jmenování ministrem financí, nicméně jiné výrazné prohřešky se v souvislosti s jeho osobou ve veřejném prostoru neskloňovaly.

Na začátku byla antiteze
Udělejme si malý exkurz do minulosti. Ve výzkumu z ledna roku 2010, který byl zaměřen přímo na hodnocení Fischerovy vlády, celé tři čtvrtiny dotázaných vyjádřily svou spokojenost přímo s osobou premiéra. Historicky je to vůbec nejlepší skóre ze všech českých předsedů vlády. Fischer tehdy působil jako dokonalá antiteze konfliktních kohoutů v čele obou nejsilnějších politických stran – Jiřího Paroubka a Mirka Topolánka, ze kterých se zdála být česká společnost unavená.

O síle představy politiky jako pole, kde se k zásadním reformám dochází na základě dohody a nikoliv politického konfliktu, svědčila dokonce i smířlivá slova, kterými se častovali nástupci Paroubka a Topolánka, tedy Petr Nečas a Bohuslav Sobotka, v povolebních Otázkách Václava Moravce. Neschopnost české společnosti poradit si s politickým konfliktem je koneckonců krásně vidět na absenci silných leaderů v čele stran, ze které těží ostřílení matadoři jako je Miroslav Kalousek nebo třeba i svůj velkolepý návrat slavící prezident Zeman.

Projekční plátno chce být filmem
Před prezidentskou volbou v průběhu kampaně se Fischer rozhodl opustit místo antiteze, často spíše projektované a umně komunikované, a stát se syntézou. A jak tou dobou kolovalo sociálními sítěmi, tehdy udělal expremiér zásadní chybu. Charismatickou autoritou neoplývající statistik Fischer se pod dozorem svých PR poradců snažil vzbuzovat dojem rozhodného vůdce, což působilo minimálně podivně. Sama si vybavuji poměrně zřetelný rozpor mezi celkem silnými gesty jako prostředky non-verbální komunikace a naproti tomu jen velmi obecným frázím v některé z diskusí.

Fischerova popularita získaná díky premiérství se pomalu ztrácela a s každou debatou bylo patrné, že pozice favorita, která mu byla mnohými médii i sázkovými kancelářemi přiřknuta, je neudržitelná. Projekční plátno se rozhodlo stát oscarovým trhákem s českým Honzou v hlavní roli, jenže nebylo schopné nabídnout víc než plochou, šedou českou tragikomedii, která vrcholí v těchto dnech.

Smlouva s ďáblem
Před druhým kolem a tehdy si Fischer pravděpodobně zpečetil osud v očích veřejnosti, když prohlásil, že nepodpoří Karla Schwarzenberga, což si mnozí vyložili jako jednoznačnou podporu ve finále vítězného Miloše Zemana. Na plátnu, které se na moment zase přestalo snažit být oscarovým trhákem, se nicméně pro veřejnost objevila smlouva českého Honzy s ďáblem a protizemanovsky naladěné části společnosti jen čekaly na to, kdy za tuto ne\zamýšlenou podporu Fischer něco dostane.

Stačilo jen pár měsíců a hle – máme tu post ministra financí a bleskově splacené dluhy, konspirační teorie je potvrzena. Ve veřejném diskurzu se ještě více než v období prezidentské kampaně začaly objevovat narážky na Fischerovu proměnlivost, vyjádřené přezdívkou želé, případně na jeho členství v KSČ jako odkaz k nenapravitelnému kariérismu. Kdeže hodný premiér Honza na projekčním plátnu jest…

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.