Chorvatský vstup do EU přivítali i jeho sousedé
Patrik EichlerV zemích sousedících s novým členem EU se aktu přistoupení věnovala mimořádná pozornost. Reakce balkánských politiků a jejich kontext přibližuje Patrik Eichler.
Anketa na webu Chorvatského rozhlasu a televize ukazuje, že nejvíce respondentů, a to 94 procent, si od vstupu země do Evropské unie slibuje zlepšení kvality života. Ve webové anketě následuje volný pohyb pracovních sil (47 procent) a možnost čerpat prostředky z fondů EU (43 procent). V projevech během slavnostního ceremoniálu a ohňostroje, který vstup Chorvatska do Evropské unie doprovodil, se ale mluvilo o EU především jako o prostoru míru. „Vstupujeme do Evropy,“ řekl například chorvatský prezident Ivo Josipović, „abychom sobě i budoucím generacím zajistili mír a stabilitu.“
V témže duchu hovořil i prezident EU Herman Van Rompuy: „V novějších dějinách západního Balkánu představuje vstup vaší země přelom na cestě ke společné budoucnosti.“ Rompuy také vyzdvihl schopnost Chorvatska najít dohodu ve sporech o hranice se Slovinskem. A zmínil i pokrok, pod tlakem EU, v jednáních mezi Srbskem a Kosovem. Hlavy obou těchto zemí se společně účastnili pracovní snídaně pořádané u příležitosti vstupu do EU chorvatským prezidentem Josipovićem.
Nejdřív bych připomněl, že Milorad Dodik je dlouholetým "gubernátorem" etnický očištěného území v Bosně s názvem "Republika Srbská" (neplést se skutečným Srbským státem). Území, které Radovan Karadžič (dnes v Haagu) dostal jako ústupek za podpis Daytonské mírové smlouvy. Dodik je pokračovatelem ideje "velkého Srbska", ale je naštěstí dnes už limitován mezinárodním společenstvím, a také změnou klimatu v samotném Srbsku, které už nemá ambice měnit hranice na Balkáně.
Na Dodikův žal nad ne-vstupem Jugoslávie do EU v roce 1990, odpověděl velmi trefně ex-prezident Chorvatska, Mesič (jak jsem už citoval pod článkdem A. Borziče):
"Jistě, že jsme do EU mohli vstoupit po roce 1990 [jako Jugoslávie]. Vzhledem k tomu, že s modelem federace nebyl nikdo příliš spokojený, stačilo udělat novou politickou dohodu. To znamená, jestli nechceme federaci, udělejme konfederaci, na tři až pět let, a následně lze konfederační uspořádání, pokud se osvědčí, obnovit. A pokud ne, každá republika ať jsi jde vlastní cestou. Cíl je Evropa. Nicméně, Miloševič nechtěl federaci, ani konfederaci. Chtěl na rozvalinách Jugoslávie vytvořit velké Srbsko. Klamal mezinárodní společenství, že usiluje o Jugoslávii, protože mu to zajišťovalo mezinárodní podporu. A klamal etnické Srby, že všichni budou žít v jednom státě. Pro nás to všechno dohromady mělo tragické následky. To všechno skončilo katastrofou".