Miroslav Kalousek vyhodnotil aktivitu v kauze, která vedla k pádu vlády, tak, že konstrukce státního zástupce připomíná mnohem víc třídní nenávist než právní názor. Nynější končící vládní garnitura si libuje v třídním myšlení. Už nic nezastírají, rovnost občanů před zákonem dávno považují za právní fikci a teď se k tomu přiznávají. Mají lidi roztříděné na ty lepší, to jsou oni sami, a na nás ostatní, na plebs. Sobě připisují právo na privilegované zacházení. Když jim nad hlavou visí Damoklův meč trestního stíhání, chtějí prověřovat jednání policie a státních zastupitelů. Jejich mediální poskok Pavel Páral v týdeníku EURO ze 14. června se vyslovil, že největší policejní skandál v historii Česka, při němž se zatýkalo na Úřadu vlády, je minimálně blamáží, ne-li pokusem o státní převrat.

Kalousek a jeho lidé třídí lidi na kasty, chtěli by kožené podnikatele (řečeno terminologií Miloše Zemana) a politiky vykonávající jejich pokyny postavit pod zvláštní ochranu. Hledají způsoby, jak by třídní ideologii realizovali a uchovali v praktickém provedení. Jiný pól současného politického spektra tvoří socialisté, kteří si v třídách nelibují, kteří si nepřejí třídně rozdělenou společnost, kde jedni bojují s druhými, jedni nenávidí druhé. Chtějí takovou praxi a takové smýšlení překonat a vytvořit společnost sice individuálně a skupinově rozrůzněnou, pestrou, dynamickou, ale beztřídní, tedy společnost podle českého ústavního pořádku. Listina základních práv a svobod takovou společnost deklaruje, když hned její 1. článek začíná slovy: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech.

Socialisté a s nimi spřízněné politické směry nechtějí nic zvláštního, nepřipravují překvapivé změny. Jsou jen důslednými demokraty. Chtějí realizovat to, co je deklarováno mimo jiné v čl. 3 téhož ústavního dokumentu: Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení. Ne tedy jiná práva pro Čechy a jiná pro Romy. Ne jiná práva pro majitele výrobních prostředků a jiná pro lidi odkázané na nevýhodný prodej vlastní pracovní síly. Ne jiná pro příslušníky šestnácti libovolně vybraných privilegovaných církví a jiná pro jinak věřící a pro nábožensky nevěřící.

Zásah v budově vlády nebyl projev nenávisti, státní moc nemá emoce. Šlo o úřední akt, který potvrdil, že policie nemusí být policií třídní a že justice nemusí být třídní. Že rovnost nemusí být jen na papíře a může se prosazovat i v realitě. Šlo o zásah tvrdé trestající spravedlnosti. Samozřejmě ještě ne v etapě samotného trestání. Šlo o zásah, který má vést k řádnému prokázání (nebo neprokázání) viny. Navzdory služebným pisálkům i pro zatčené exposlance, vrchní ředitelku sekce na Úřadu vlády a další, kteří mohou přijít na řadu, platí presumpce neviny. Musí být dbáno všech jejich práv, jako je právo nevypovídat a právo hájit se všemi zákonnými prostředky. Toto jejich právo bude bezpochyby hlídáno advokáty a médii. Tak nenávist opravdu nevypadá. Lid jako subjekt moci ve státě nalézá v politické diskusi prostřednictvím svých volených zástupců spravedlnost a prosazuje ji i prostřednictvím speciálních služeb, policie a justice. Stejně jako státní orgán jednající racionálně a chladně institučně, ani lid nemá důvod nenávidět.

Nelze se ovšem divit, že arogantní a vůči občanům opovržlivé chování politiků vyvolává hněv. Nelze se divit, že lidé přestávali důvěřovat možnosti právně dostihnout pachatele z vyšších pater společenské struktury. Kdyby umlkl rozum a prosadily se pocity, mohl by na místo zákona a jeho nemilosrdného, leč spravedlivého zasahování přijít lynč. Možná i proto státní moc zasáhla proti některým představitelům státní moci. Možná je má vyšetřovací vazba, a pokud se dospěje až k rozsudku, tak potom i věznice chránit před projevy iracionálního zoufalství, které všude bují. Které je třeba tlumit a usměrnit cestou zákona, ale je nutno je chápat.

Nenávist však, jak se zdá, propuká, když orgány demokratického státu předpokládané pachatele překvapí a jednají demokraticky ne pouze na papíře. Nenávist u obviněných a jejich spojenců propukla, když nadšení obhájci práva vzali na sebe nemalé riziko a rozhodli se hájit zákony státu padni komu padni. Je-li třídní, těžko říct, ale v případě Miroslava Kalouska je to velmi pravděpodobné. Kdo si přeje zachovat a upevnit společnost rozvracenou sociálním antagonismy, může propadnout vzteku, když orgány státní moci nechrání podle očekávání nelegální privilegia bohatých a mocných.

Uvidíme, vydrží-li dobrá vůle jednat, odvaha a vytrvalost orgánů činných v trestním řízení. Bez falešného triumfu nad odsouzenými, možná i s politováním nad jejich čistě lidsky vzato smutným osudem, bude třeba přivítat a ocenit spravedlivý trest pro prokázané zločince bez ohledu na sociální příčky, na které dosud seděl, či seděla. Ale stejně tak je nutno ujistit poctivé podnikatele a jejich ideové ochránce, že jim nehrozí žádná újma. Právo na jedné straně vylučuje hrozící lynč a na druhé straně bere zločincům na vysokých postech iluzi o vlastní nedotknutelnosti.