Chci přispět X

Nečasové úvahy II

Jak by jen mohl vypadat Nečasův politický epitaf? Zde leží ten, který se nezasloužil vůbec o nic.

Zhruba před rokem Nečas odvolal tehdejšího ministra spravedlnosti Pospíšila, který do té doby intenzivně pracoval na revitalizaci státního zastupitelství (na jejímž zabahnění, pravda, nesl za Topolánkovy vlády svůj podíl). V té době jsem tento fenomén podrobil stručné reflexi – a dnešek si žádá pokračování, nejenom proto, že Pospíšilova práce začíná sklízet své první a možná i poslední ovoce.

Padá vláda, něco si přej
Možná by to ani nestálo za zmínku, kdyby se nerojily předčasné komentáře v duchu ocenění toho, co tato vláda vykonala za dobro, když umožnila policii a státnímu zastupitelství v klidu pracovat. Bude záhodno být v této argumentaci poněkud konkrétnější, a to právě z toho důvodu, že hlavním, neřkuli jediným, hybatelem pozitivní změny byl právě Pospíšil, který se po jmenování Rampuly – během angažmá v Topolánkově kabinetu – patrně zdál být spolehlivým kádrem, ale nakonec svoje zpackané rozhodnutí nečekaně odčinil v kabinetu Nečasově, a to i s úroky. Byl za to následně předsedou vlády náležitě „odměněn“, ale to je známý příběh.

Dále měla tato vláda boje proti korupci takovou péči o nezávislost policie, že mimo jiné jmenovala ministrem vnitra Jana Kubiceho nebo doslova ad hoc zřídila páku na policejního prezidenta, totiž Generální inspekci bezpečnostních sborů (GIBS), podléhající nově přímo vládě. Do nejvyššího patra nově vzniklé instituce pak neusedl nikdo jiný než Ivan Bílek.

Systém se ale vládě nebývale vymkl z rukou, což lze přičíst na vrub její neschopnosti, nikoli zásluhám za aktivní boj v první frontě. Některé z výkvětů polistopadové žurnalistiky by patrně neprošly ani testem ze základů logiky, pokud se domnívají, že neschopnost boje proti boji proti korupci se rovná jednoduše boji proti korupci, za které by tito antibojovníci měli sklidit nějaké zásluhy.

Připomeňme si raději v krátkosti jména těchto vládních protikorupčních hrdinů, kromě již zmíněných: Schwarzenberg, John, Peake, Vondra, Blažek, Picek, Kocourek, Kuba, Drobil, Chalupa, Fuksa, Bendl, Kalousek, Heger, Drábek, Müllerová, Hanáková, Besser, Bárta, Dobeš P., Dobeš J., Stanjura, Fiala, Jankovský. Tož sú Boží bojovníci.

Kdybych náhodou na někoho zapomněl, tak si dovolím připomenout, že je to úplně jedno. Budu politicky korektní a řeknu jen to, že z této vlády bič na korupci neupleteš. Takže pokud nakonec tato vláda padne, může si napsat na své politické parte zhruba toto: „Zde leží vláda boje proti boji proti korupci. Po dlouhém a urputném boji nakonec podlehla.“

Médium se stébla chytá
Stesk nad Nečasem, který si údajně takový konec nezaslouží, je sice pěknou reminiscencí na naděje vkládané do nové, čisté tváře ODS, ale od poslední předvolební kampaně do Poslanecké sněmovny nás dělí bezmála tři roky, a dnes, stručně řečeno, jsme poněkud dále. Je vcelku pochopitelné, že část žurnalistické obce se snaží zachránit poslední zbytky důstojnosti vlády, o které tolik snila, dokonce natolik, že některé redakční tamtamy duněly svého času tak silně, až se řecké dluhy třásly strachem, že je Češi doženou a předeženou.

Vezdejší mediální orgánové, (ne)političtí komandátoři veřejného mínění tak spíše strachy modrají a fialoví, někteří hnědnou, protože vidina potenciální příští vlády je pro ně jako zamávat jim rudým praporem přímo před očima. Zdají se jim patrně noční můry o tom, jak se na druhé straně hřiště šikuje rudá falanga a chce zničit všechno cenné a hodnotné, co jsme doposud vytvořili, a ukazuje se, že čím méně toho zbývá, tím úpěnlivěji je potřeba to střežit. Mediální obraz reality nezklamává – jako vždy je pokračováním politiky jinými prostředky.

Politická cooltura?
Výbuch sopky na Úřadu vlády sype popel na hlavy těch, kdo se těšili na vládu rozpočtové zodpovědnosti, boje proti korupci, hospodářské prosperity a hlavně: slušnosti (sic!). Výsledkem největších nadějí je největší skandál, největší dluh, největší propad ekonomiky, největší drzost vlády tváří v tvář policii, odborům, společnosti…

A co se politické kultury týče? Morální arbitr české pravice Karel Schwarzenberg se postavil k vládní krizi ve stylu Václava Klause: nic se neděje, jedeme dál. Prý je to jenom růžová knihovna, pravil na stránkách Lidových novin.

Sousloví politické kultury se bude ale v následujících dnech stávat bezesporu stále populárnějším, kdy bude nástrojem pro moralizující projevy těch, kdo se rádi budou stylizovat do role veřejného svědomí, a to v duchu té nebezpečně utopické myšlenky, že vadou české politiky je její nemorálnost, neslušnost atd.

Naposled, když tahle „ideologie slušnosti“ proletěla českým ovzduším, objevili se ve vládě Schwarzenberg s Johnem se všemi stíny v zádech. Jak už máme ve zvyku, zase jsme se poučili a vyslali jsme v prezidentské volbě do druhého kola toho slušného Schwarzenberga znovu. Chtělo by se říct, že až bude někdo příště mít nutkání zase volit slušného politika, měl by se klepnout přes prsty.

Pointou je totiž fakt, že to, jestli koaliční vláda padne, záleží v současnosti čistě a jednoduše na tom, jestli se to někomu bude hodit nebo ne, ať už z jakéhokoliv důvodu. Nebude to mít vůbec co do činění s nějakou politickou (ne)kulturou, ale čistě s fungováním současné politiky na principu technologie moci.

Je dobré to říct předem, protože logika některých segmentů českého veřejného prostoru bude vést k tomu, že se objeví bezesporu hlasy, jak se pan Čistý zasloužil o rozvoj politické kultury v našich luzích a hájích. Bohužel, je to dlouhodobě mimo jiné i tento moralismus, který dosud úspěšně brání skutečným potřebným změnám strukturálního charakteru.

Jak by tedy mohlo vypadat Nečasovo politické parte? Třeba tak: „Nezasloužil se vůbec o nic,“ (protože o mrtvých jen v dobrém). Nebo můžeme znovu využít nečasové moudrosti Friedricha Nietzscheho: „Lidská přirozenost vítězství snáší hůře než porážku, ba zdá se dokonce lehčí takové vítězství dobýt, než nést je tak, aby nevznikla ještě těžší porážka.“

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.