Tahle země není pro všechny

Kateřina Kňapová

Navzdory deklarovaným ideálům i některým právním normám Česká republika v některých ohledech až příliš okatě dává najevo, že určité skupiny jejích obyvatel jsou si rovnější než jiné.

Čerstvá maminka paterčat včera prostřednictvím článku na Novinkách sdělila, že svoje děti nikdy neukáže světu. Vzhledem k nemalé vlně nenávisti, které jejich narození, nebo spíš informace o tom, že jde o Romy, provázelo, se o ně bojí. Podnikatelce, která zmíněné mamince věnovala kočárky a ještě se „opovážila“ napsat o tom na facebookovou stránku velmi rázné vysvětlení, se na hlavu sesypala nenávistná kritika. Nabourání mailové adresy, blogu nebo dokonce Pay Palu zase čelila autorka blogu, ve kterém reagovala na vlnu závisti i nenávisti vůči matce paterčat. Případ sám o sobě za poslední dobu snad nejkřiklavěji poukazuje na některé rysy smýšlení české společnosti. Bohužel to není případ jediný.

Křiklouni i mlčící masa

V diskusích se často objevuje námitka, že mimo nenávistných vzkazů se přece na internetu objevily i desítky a stovky těch, které mladý pár podporují, a že ty přece mnohem spíš reprezentují onu pověstnou mlčící většinu, než ty hlasy křiklounů. Při pohledu na výsledky některých šetření, např. výzkumu CVVM, který vyšel v dubnu, a jeho tématem je právě soužití Romů a „ostatních v ČR“, to ale není tak jisté. Podle 87 procent dotázaných je toto soužití spíše nebo velmi špatné.

Velmi zajímavé jsou také odpovědi v baterii otázek, která se týká možností Romů v různých oblastech života v porovnání s majoritou. Dozvídáme se nepřekvapivě, že celých 61 procent dotázaných má za to, že Romové mají těžší podmínky v hledání práce. Daleko zajímavější jsou ale údaje o kategoriích, ve kterých to Romové podle respondentů mají snazší než majorita: ohledně shánění bydlení si to myslí 51 procent dotázaných, 59 procent dotázaných má za to, že pro Romy je snazší jednání s úřady a pro 52 procent dotázaných jsou Romové zvýhodněni v hájení vlastních zájmů. Poukazují právě tyto údaje na potvrzování mýtů o „nadržování“ Romům, které nemusí být jen záležitostí křiklounů v internetových diskusích? Z čeho vůbec takové mýty pramení? To jsou pochopitelně zásadní otázky, na které je třeba se nejen ptát, ale i hledat odpovědi.

Já jsem tolerantní, ale…

O tom, jak „tolerantní“ (to slovo má stejně pejorativní nádech) je česká společnost, jsme se nepřesvědčili jen u tak nechutného případu, jakým slovní útoky na novorozence a jejich matku rozhodně jsou. Nejsme sice — na rozdíl od některých jiných zemí — silně ovlivněny náboženským smýšlením, a téma jako potraty nebo rozvody se v České republice příliš neřeší (koneckonců nikomu nepřijde ironické, že se předseda strany, která se často označovala za konzervativní a to i v oblasti rodiny, rozvádí), ale co se například práv homosexuálů nebo rovných příležitostí týče, jedná se o progres spíše deklarovaný nebo dokonce přímo odmítaný.

Pro ilustraci tu mám další výzkum CVVM, který se zabývá právě otázkou práv homosexuálů. V souvislosti s krátkou debatou nad návrhem zákona, který by umožnil adopci dítěte jednoho z partnerů i tomu druhému, jsou tyto otázky pochopitelně namístě, nicméně vycházejí ne zcela pozitivně. Právo na adopci by homosexuální páry mít jistě nebo spíše neměly podle 57 procent dotázaných, i když se ve výzkumu nespecifikuje, o jakou formu adopce by mělo jít. Mezi nejčastější argumenty proti pak obvykle patří ty o právu dítěte na výchovu v tradiční rodině s oběma vzory.

Navzdory deklarovaným ideálům i některým právním normám Česká republika v některých ohledech až příliš okatě dává najevo, že určité skupiny jejích obyvatel jsou si rovnější než jiné. Některé se sebou už od kolébky nesou „dědičný“ hřích, další tratí na tom, že společnost není schopná reflektovat vývoj například v uspořádání rodiny.

    Diskuse
    JV
    June 13, 2013 v 20.28
    Není-li člověku něco dovoleno, nemusí to být ještě diskriminace, resp. netolerance
    Vážená paní Kňapová,
    stavíte vedle sebe dva jevy, diskriminaci na základě etnicity a odpírání adopce dětí homosexuálním párům, které spolu nesouvisí. Vysvětlím proč.

    Diskriminovat někoho proto, že má jinou barvu kůže než většina, jinak našikmené oči, mluví jinou mateřštinou apod., zkrátka proto, že je nějak odlišný v tom, co jej dělá také člověkem, je ohavnost a zlo. Všichni lidé jsou si rovni, protože jsou všichni dětmi Božími a všichni jsou nositeli důstojnosti, kterou jim vtiskl Bůh. A proto jim jí žádný člověk nesmí odebírat, a to ani tehdy, jsou-li po právu trestáni, neboť žádný člověk nestojí nad Bohem.

    S homosexualitou je to úplně jinak. Je to nemoc (i když v některých případech je to záměrná vypěstovaná sexuální nezřízenost), jako je např. nemocí epilepsie či podobně. Na nemoci není z principu nic dobrého. S některými nemocemi lze žít, ale vždy to představuje nějaké omezení. Je jistě správné, že epileptik nemůže dostat řidičský průkaz, nemůže pracovat v nebezpečných provozech, nemůže přebírat odpovědnost za jiné, apod. Jde o ochranu jeho i těch ostatních.

    S homosexualitou je to podobné, i když ne úplně ve všech aspektech. Homosexuální pár nemůže dobře vychovávat děti prostě proto, že by jim vštěpoval model „rodiny“, který je uzavřen vzniku nového života. (Pomiňme tragikomické situace v nichž by dítě mluvilo o dvou maminkách či dvou tatíncích, případně o mamince rodu mužského, atd.) Rodina je ovšem základní a nejdůležitější buňkou celé společnosti a svazek muže a ženy je stavem, jemuž Bůh uděluje svoje požehnání. Právě proto, že tu vzniká možnost dalšího života. Života, který je darem z lásky (duchovní a následně i té tělesné, která dává život). Boží požehnání, to má, prosím, nějakou váhu. Všimněme si zde jedné paralely mezi Božským a lidským. Jako Bůh stvořil člověka z lásky, tak také člověk má z lásky tvořit své potomstvo. Jaký další život může vzniknout z lásky homosexuálního páru?

    Zákaz adopce dětí homosexuálním párům tedy není žádnou diskriminací, ale ochranou řádu, který člověk nestanovil, a proto jej nesmí rušit. (Podobně jako je to s řádem lidské důstojnosti, jak uvedeno výše.) Pokud bychom adopci dětí homosexuálními páry chápali jako diskriminaci, co by nám za pár let bránilo vnímat sexuální zneužívání jedenáctiletých holčiček jako další druh diskriminace? Tentokrát jako diskriminaci těch, které to příjemně vzrušuje a tudíž na to mají právo. Nikdo je jejich právech přece nesmí omezovat, není-liž pravda? Byla by to přece netolerantnost a diskriminace k tomu. Ano, takhle se přemýšlí, když chybí ukotvenost v absolutních hodnotách a vše se stává relativním, závislým jen a jen na lidské vůli a lidském rozmaru.

    Přeji vše dobré a krásný večer
    Jiří Vyleťal
    VK
    June 14, 2013 v 0.22
    Hmmmm a vy máte na pánaboha přímou telefonní linku, že to víte s takovou jistotou?