Miloslav Vlček je ten politik, který byl v letech 2006 až 2010 předsedou Poslanecké sněmovny. Tím se stal víceméně náhodou a provizorně, ovšem vzhledem k politickým okolnostem se ono provizorium protáhlo do konce volebního období. O mnoho víc se o jeho osobě říci nedá, nezapsal se totiž do našich nejsoučasnějších dějin ničím, co by stálo za řeč. Nepočítáme-li ovšem mediálně propírané kauzy — skandál s dotacemi pro jisté sportovní centrum nebo víc než milion v pytlíku od asistenta.

Pamatuji si velmi živě jednu scénu z jednání sněmovny v té době. Totálně bezradný předseda Vlček se zoufale obrací na tehdejšího místopředsedu Vojtěcha Filipa a prosí o pomoc, co má vlastně dělat. Bylo mi ho až líto: vypadal jako člověk, který se do své pozice dostal proti své vůli, nezvládá ji a trpí v ní. Podobně tomu bylo, když musel ze své funkce mluvit na nějakém veřejném shromáždění.

V roce 2010, přestože ještě nedávno byl jedním z nejvyšších ústavních činitelů, prohrál v prvním kole senátních voleb, když dostal pouhých 22 procent hlasů. Je tedy naprosto na místě mluvit o Miloslavu Vlčkovi jako o neúspěšném politikovi.

Nyní tento neúspěšný politik směřuje na místo inspektora v Úřadu pro ochranu osobních údajů. Místo dobře placené. Místo, pro které zjevně nemá jakékoli předpoklady. Neziskové organizace mluví o „krádeži státu“. Vlivný představitel Vlčkovy ČSSD, předseda senátorského klubu Petr Vícha, ale mluví o něčem jiném. Roli prý hrála podpora v regionu, kde má Miloslav Vlček důvěru.

Věc je tedy jasná. O nominaci na funkci s celostátní působností a odborným zaměřením rozhoduje lokální podpora, kterou si svými konexemi dokázali vybudovat i neúspěšní politici, když se jakousi shodou okolností dříve dokázali dostat na vlivnou pozici.

Důvěra veřejnosti v politické strany a instituce je dnes blízká nule. Stejně tak ale platí, že blízká nule je důvěra politiků v média, neziskové organizace a občanstvo vůbec. Výsledkem je efekt sražení vlastních řad a důsledné obrany vlastních skupinových zájmů. Lidé jako Miloslav Vlček se dostávají do dalších a dalších pozic. Důvěra v demokracii a demokraty klesá níž a níž.

Jak zabránit tomu, aby lokální vlivové skupiny — právě tak v současnosti často fungují naše politické strany — pozvolna měnily stát v soubor pašalíků pro své věrné členy? Není v samotné logice tohoto politického systému podobné chování zakódováno, a strany se pouze chovají racionálně, snaží se maximalizovat vlastní zisk na úkor všech ostatních?

Zvláště nebezpečné je, když se podobného kořistnického přístupu k státnímu aparátu dopouštějí politici na levici. Tímto jednáním velice efektivně pomáhají destruovat důvěru ve stát a posilují individualistický postoj. Tím nejúčinnějším způsobem, osobním příkladem, učí egoistickému „privatizačnímu“ přístupu. Vyprázdněnost naší politiky, z níž se stává řemeslo k zaopatření sebe sama a svých blízkých za použití jakýchkoli prostředků, zasahuje celou společnost, z níž se zase rekrutují politické „elity“. Dokonale uzavřený kruh.

To není nijak objevné zjištění. Mnohem těžší je hledat cestu, jak z toho ven, protože úměrně s poklesem důvěry v politiku klesá i zájem o ni, ztrácí se motivace pro to vůbec se veřejně angažovat. Zůstává na jedné straně stále individualizovanější většina stažená do svého privátního byznysu a zábavy, na druhé straně sice aktivní, ale příliš nepočetná a slabá menšina lidí s hlubokým zájmem o obec. Ideální stav pro technology moci.

Najít účinná řešení snadno a rychle je nemožné. Hledat je, pracně a dlouhodobě, je nevyhnutelné. Jinak ne Miloslav Vlček, ale my všichni budeme demokraty k politování.