V souvislosti s blížícími se parlamentními volbami se spekuluje, jaké nové subjekty do klání o Sněmovnu ČR zasáhnou a jaké mají šanci překročit pětiprocentní limit pro vstup do parlamentu. Mj. se mluví i o Romské demokratické straně. Nejedná se o první polistopadový romský politický projekt. Jde spíše o to, zda půjde o první životaschopnější projekt svého druhu a zda pomůže zlepšit stávající, poměrně tristní, politickou kulturu v naší zemi.

„Chceme ukázat majoritní společnosti, že chceme být plnohodnotnými partnery. Narodili jsme se tu, jsme tu doma," řekl k založení nové strany Miroslav Tancoš.

Ano, bohužel se stále dělíme na „my“ a „ti druzí“, na „majoritní“ a „minoritní“ společnost. Pravda ovšem je, že jsme jednou společností, která je tvořena občany České republiky. Budeme-li kterékoli občany vydělovat, dělat z nich nějakou druhou či třetí kategorii, zaséváme problematické semeno, jehož úrodu již částečně sklízíme. Je to úroda nenávisti, předsudků, rozdmýchávané zloby, je to úroda separace a uzavírání.

Dokud nepochopíme, že oprávněný odpor vůči násilí, napadání, agresivitě, podvodům, lichvě, krádežím, loupežím a vůči dalšímu nepřijatelnému jednání nelze směšovat s neoprávněným škatulkováním — „zla“ se dopouštějí hlavně „oni“, „ti druzí jsou výrazně horší než my“ - z pasti nenávisti se nedostaneme. Dokud se budeme selektivně zaměřovat na jakkoli hrubé chování „těch druhých“ — a budou nám unikat desítky podobných případů, kde se pachatelé rekrutují z „nás“, zůstáváme zaslepení.

Podobně na tom bude i „druhá strana“, pokud v „nás“ bude spatřovat pouze ty špatné, kteří nemají zájem o kontakt a se kterými se nedá vyjít. Kteří se dopouštějí křivd a manipulují s fakty. Které je zapotřebí nějak obejít.

Neexistuje „my“ a „oni“ — je zde jenom my. A je-li zde nějaký problém — jako že se jich zde nalézá celá řada — je to náš problém, jsou to naše problémy. Pojmenujme je a řešme je. Ne, že každý bude mít své pískoviště. Je tu jedno hřiště pro všechny.

Vstup Romů do politiky považuji za nezbytný. Jsou občany — a měli by se podílet na formulování politiky, která se týká nás všech. Otázkou je jak. Je možné, aby zde existovala jediná strana, která bude hájit zájmy všech Romů? A má zde být strana, která bude hájit pouze zájmy Romů? Jaké ty zájmy jsou? Existuje snad něco jako „české zájmy“? A jsou „romské“ zájmy v rozporu s těmi „českými“?

Osobně se domnívám, že Romové, jako ostatně všichni lidé, nemohou mít jednotný zájem. Někteří zastávají názory takové, jiní zcela odlišné. Někteří Romové budou tíhnout k sociálně citlivé politice, někteří budou klást důraz na kulturu a ekologii, jiní zase budou formulovat zcela jiné cíle. Důležitý je zájem o politiku. Důležitá je snaha klást důraz na práva občanů. Všech občanů, bez ohledu na nějaké dělení na Romy a „neromy“.

Značným přínosem pro naši politickou scénu by mohlo být, kdyby se začaly pojmenovávat skutečné sociální problémy, které by se nemaskovaly něčí „nepřizpůsobivostí“ či „špatnými geny“. Kdyby se pozornost upnula k co nejefektivnějšímu modelu školství, který nenastaví bariéry pro přístup ke vzdělání hned na začátku. Kdyby došlo k většímu tlaku na nezaujatost médií a nezkreslování reality.

Jsem přesvědčen, že největším přínosem českých občanů romského původu naší politice by bylo, kdyby se zaměřili na celou společnost, nikoli pouze na její fragment. Nepotřebujeme tolik, aby zde byli Romové pro Romy, jako spíše to, aby zde byli politikové pro občany. A aby politik romského původu na celostátní úrovni pro nás nebyl ničím překvapivým, ale naopak, aby to byla samozřejmost. Aby se nemohlo stát, že narodí-li se někomu najednou pět a více dětí, stanou se nevinná robátka cílem davové nenávisti.

Bylo by dobré si uvědomit jednu věc: Krmíme-li někoho již od narození svou záští, nemůžeme čekat, že sklidíme lásku, až tato bytost dospěje. Již Werich s Voskovcem upozorňují ve známé písni na to, že štěně přichází na svět většinou jako tvor hravý a důvěřivý. Řetěz a hrubé zacházení ho ale změní k nepoznání. Je to vizitka nás všech — a je na nás všech, abychom se vzájemně na řetěz neuvazovali. Je na nás, zda se necháme strhnout proudem, který povede k následkům možná horším, než přírodní povodně. Proudem, který má v historii na svědomí lidi, jakými byli Giacomo Matteotti, Louis Barthou či Theodor Lessing. Proudem, jenž v posledních letech v Evropě opět nabírá na mohutnosti a bobtná. Vražda Clementa Merica v centru Paříže je mementem pro nás všechny. Postavme se této vlně, dokud je čas. Dokud nás nezaplaví a nestrhne s sebou.