Jsem ateista, nikoli neznaboh.

Karel Kosík

V první, Masarykově Československé republice bylo svatodušní pondělí — to je dnes — zasvěceným svátkem. A je jím nadále v Německu, Rakousku, Maďarsku, ve Francii i Švýcarsku, Belgii, Lucembursku a Nizozemí, v Norsku, Dánsku i Rumunsku nebo na Islandu a v Řecku.

Svatodušní svátky či letnice mají dlouhou a bohatou tradici. Jízda králů na Moravě se od nás, z dálky zdá být spíš folklórní slavností, asi proto, že my Češi jsme většinou ateisté. — Ale pár kilometrů západně od Kdyně nebo Domažlic, v bavorském Kötztingu je svatodušní jízda, Kötztinger Pfingstritt ohromná událost! Ze širokého okolí osedlají a vyčepí na statcích koně, používané převážně pro práce v lesích, a když pak projíždějí v procesí městem — a je to průvod více než tisíce koní s jezdci, kteří se hlasitě modlí — impozantně duní a chvěje se nejen dlažba městských ulic.

Je to církevní svátek. Bavoři, myslím, oslavují nejen katolickou tradici, ale také znovunabytou demokracii. Čím připomíná výrazně katolické Bavorsko skoro ateistické Česko? Vždyť podle plzeňského biskupa tvoří jádro věřících v diecézi (zhruba v Plzeňském a Karlovarském kraji), kteří navštěvují o nedělích kostel, jen „asi deset tisíc lidí“. Co mají (ať v Čechách nebo v Bavorsku) společného věřící s nevěřícími? Tradici respektu k hodnotám. V Kötztingu je vnímána jako tradice darů Ducha svatého; uděluje jich nespočet, abychom „mohli být užiteční“, jak stojí v Písmu.

Zvláštní důraz se klade na sedm darů: moudrost, rozum, radu, sílu, umění, zbožnost a bázeň Boží. Jsou to dary bezesporu užitečné pro demokracii, dary potřebné a respektované i nevěřícími. I když o zbožnosti a bázni Boží my ateisté nemluvíme, mluvíme o přírodě. Ale ta je souhrnem věcí a sil, faktorů, skalárů a vektorů… „Přírodou,“ učil velký filosof a matematik Descartes, „nerozumím nic jiného než buď samého Boha, nebo řád stvořených věcí, zřízený Bohem“.