Ministr zemědělství Petr Bendl ve svém sloupku v  sobotním Deníku (4.5.) hovoří o návrhu nového mysliveckého zákona. A v jednom místě se dopouští výroku, který jsem si pro jistotu četl několikrát, neboť jsem nemohl uvěřit (a stále nemohu), že čtu dobře:

„Rozšiřuje se … okruh osob oprávněných lovit nežádoucí živočichy.“

Asi jsem nějaký přecitlivělý, protože mi v reakci na to okamžitě v hlavě vyskočilo ono zlověstné německé „unerwünscht“, které se rovněž vztahovalo na živočichy — tedy, pokud se my lidé mezi živočichy počítáme.

Pan ministr by se asi urazil, kdyby tohle četl, protože on to jistě myslel jinak a vlídněji, než by vyplývalo z mého leknutí. Je jen otázka, jakou moc má člověk nad tím, co jednou vypustí z úst, ať to myslel sebenevinněji . Vždyť ke znepokojení stačí rozkliknout si diskusi pod kterýmkoliv článkem na téma přemnožená černá zvěř (i Petr Bendl ji ve sloupku zmiňuje). Tam se bohužel příliš nerozlišuje.

Ale i kdyby, před padesáti lety nás na základní škole nutili v přírodopise biflovat seznamy živočichů „užitečných“ a „škodlivých“. Pár roků nato na střední už to s tou škodlivostí a užitečností tak jednoznačné nebylo. Pan ministr sice nevystudoval zemědělství, nýbrž strojírenství, ale zase obor konstruktér, a konstruktér je  člověk, placený za to, že v tom oboru vymýšlí a vyvíjí něco nového. Navíc chodil do  školy zhruba o 15 let později než já. Už tedy asi věděl, že přírodovědci tohle zastaralé dělení živočichů opustili. A jestli to během životních peripetií, které ho pracovně dlouho vedly jinam než právě k těm živočichům, zapomněl, na nově přiklepnutém ministerstvu mu to jistě řekli. Nejpozději když začal chystat ten myslivecký zákon.

Ale informace, dávno samozřejmá pro přírodovědce, nemusela ještě nutně dorazit ke všem těm, pro koho jsou mnozí živočichové stále nežádoucí konkurencí. Už sice ne přímo potravní, protože těžko u nás nějaký člověk umře hlady, když si nenaloví — to spíš té konkurenci jde o život. Ale konkurence to je, a  z konkurentů obvykle vítězí ten silnější. Důkazem nechť jsou četné nálezy karbofuranem otrávených sokolů, káňat, ba i orlů mořských, ale nakonec prakticky všech živočichů, na které tenhle jed působí a kteří měli tu smůlu, že se vyskytli poblíž návnad. Včetně domácích mazlíčků.

Poučený pan ministr, který je zřejmě tlačen, aby proti té konkurenci zkonstruoval nějaký účinný nástroj, za který by ale nehrozily sankce jako za ten karbofuran, musel něco vymyslet. A tak místo vědecky již neobhajitelného „škodlivého“ přišel (s nápovědou, bez nápovědy?) s živočichem nežádoucím. Svou logiku to má. Nemusí být někdo přímo škodlivý, aby se stal nežádoucím. Může prostě vadit, překážet, stát v cestě, konkurovat. Asi ne náhodou se o takových říká, pokud se vyskytnout mezi lidskými živočichy, že jsou na odstřel, nebo že už dokonce odstřeleni byli. V přeneseném slova smyslu, samozřejmě.

Jen jestli touhle ministerskou lidovou tvořivostí nevytáhl stavidla tak, že už mu je dravý proud nedovolí zase včas zarazit. A nejde jen o děsivé konotace spojené s tím slovem. Množství kandidátů do seznamu „nežádoucích“ totiž rychle narůstá. Zdaleka nejde pouze o ty (ne)populární kňoury, kdysi chované jen v oborách. Kdo a proč je pustil do volné přírody? Pro rybáře jsou nežádoucí třeba vydry, kormoráni, pro vodohospodáře bobři, pro vinaře a sadaře špačci a kosi, pro nejednoho majitele domů vlaštovky kálející jim na fasádu, pro všechny pak holubi.

Jeden čas to byli z úrody obilí ujídající vrabci, ti ale ke svému štěstí (štěstí?) načas skoro vymizeli, a tak jim snad zatím zařazení na černý seznam nehrozí. Narůstá ale počet nervózů, kteří považují za nežádoucí veškeré zpěvné ptactvo, protože prý dělá příliš velký rambajz a oni se kvůli tomu dost nevyspí. A další opět zahlížejí na řadu živočichů včetně koček domácích, kteří sice nikomu potravně nekonkurují, až na jistá krátká období nadměrně nehlučí, ale zas prý přenášejí tu či onu nemoc, vůči které byli naši méně přešlechtění a méně piplaní předci zřetelně odolnější.

A propos špačci. Nezapomenu na zážitek z Českého středohoří z okolí Házmburka před několika lety. V tamních sadech, pravda již dost zpustlých, právě na stovkách stromů dozrávaly výstavní šťavnaté hrušky, bez užitku padaly do trávy léta nesečené a hnily tam, lákajíce jen houfy vos, na jejichž dotěrnost si pak stěžovali místní. Místní velkosadaři si kupodivu nestěžovali na vosy, ale na špačky, že jim rok co rok obžírají třešně, a úředníci ne  a ne povolit odstřel těch škod- , chci říct nežádoucích živočichů. Že by někomu tolik chutnaly třešně potřísněné krví těch ptáků s duhově opalizujícím peřím?

Přiznám se, že jsem se tehdy dopustil polního pychu a narval si plné kapsy hrušek nejrůznějších druhů, tvarů, barev a chutí, protože v obchodech jsem na takové nikdy nenarazil, jen na litoměřické Zahradě Čech, ale i tam to byly pouze na tenko na talířcích nakrájené plátky na ochutnání.

Až teď jsem se dodatečně lekl, zda jsem se tou krádeží náhodou nestal adeptem na zařazení do seznamu nežádoucích živočichů. Totiž internetoví diskutéři už v tom mají dávno jasno.