Můj kamarád S. našel po rozvodu podnájem u paní M., která žila sama s dospělým synem. Pracovitá paní M. vstávala denně ve tři hodiny ráno a v lahůdkářské výrobně dělala chlebíčky, odpoledne občas chodila ještě uklízet, živila se skromně. Její syn nikde nepracoval, ba ani doma, pouze se zajímal, co máma navařila a kolik mu dá na útratu. Dům byl zchátralý a S. ho začal nezištně opravovat, od střechy, čímž jako by se jeho vztah s paní bytnou prohluboval k základům. Občas by potřeboval, aby mu syn paní M. pomohl, ale ten nebyl schopen ani přiložit do kotle, stále se válel v posteli, až oheň vyhasl, a večer kamsi zmizel.

Není on nemocný? Strachoval se S. Pokud přec jen někdy někde přiložil ruku k dílu, projevoval při tom větší znechucení, než byl užitek z jeho práce. S., ačkoli byl zedník, nikdy nemluvil sprostě, ale tenhleten synáček paní bytné ho postupně začal strašně srát. Zvláště když po něm musel zarovnat nějaké dluhy, na něž paní M. neměla. Jak synáček paní M. posléze rozvrátil jejich vztah, netřeba popisovat.

Léta jsem tenhle případ pokládal za výstřední a obzvláště smutný. Dneska je typický pro určitou skupinu teenagerů, apatických ke společnosti, netečných k realitě a připoutaných k elektronickým tzv. sociálním sítím. Po nich si jaksi sdílejí i ten tzv. sex, prý. No. Školy prolézají se čtyřkami a jinak dlí ve svých postelích jako zvíře v pelechu, dokonce i stravu si tam zatahují, a ať se o ně někdo stará. Přimět je k práci, byť jde o pouhé vynesení koše, je na pár facek, které zoufalý rodič raději uštědří sobě, neboť věční výrostci jsou stále v pohodě.

Jejich rodičům nezbývá, než aby přijali roli jakýchsi stálých živitelů, kteří jedinou naději, jak se doslýchám, teď vidí ve vítězství sociálních demokratů. Doufají, že co nezvládli oni, musí zvládnout nová vláda, od níž očekávají lepší hmotné a sociální zajištění při jejich neradostném údělu.

Pomohl jsem v náhlé finanční nouzi jedněm lidem, kteří mě z vděčnosti pozvali na návštěvu. Majíce velkoformátovou televizi, každý člen rodiny sofistikovaný mobil, v němž se furt cosi prstem posunuje, pochopitelně osobní počítač, na lince sofistikovaný kávovar, jenž mi připravil mléčné kafe s bohatou pěnou, nemluvě o dvou autech na dvoře, upřímně se pokládali za socky okrádané režimem, nemohouce se dočkat parlamentních voleb. Když jsem je pozval na návštěvu já, byli zklamaní, neboť nevstoupili tam, kam chtěli — do obydlí honorace. Skoro mně měli za zlé, do jaké sockovny (podle jejich vidění) jsem je to pozval.

Cítili se podvedeni a přátelství ochladlo. Na mobil vzor „pádlo“ se dívali s mírným opovržením. Ale já jsem s ním spokojený a se vším, co mám, a hlavně s tím, co nemám. Nemít spoustu věcí je normální. A mít jich co nejméně lze v současných poměrech dokonce považovat za projev pevné vůle a za osobní úspěch. Peníze, s prominutím, mají být využity lépe — tam, kde se jich opravdu nedostává.

Avšak jak to mají sociální demokraté vysvětlit svým voličům? Od hospody k hospodě, od schůzi ke schůzi táhne se měšťácko-buranský žvást ve smyslu, že vláda nám dluží mít se lépe. Obávám se, že takoví voliči zvolí sociální demokraty k jinému úkolu, než by pak jejich vláda měla vykonat. Oni chtějí po sociálních demokratech to, co jim nesplnila ODS. Oni si myslí, že případná vláda sociálních demokratů bude jakási ODS turbo. Netuší, že obrodná úloha sociálních demokratů ve společnosti tkví v něčem jiném. Jde přeci zejména o zlepšení sociálního postavení lidí, kteří skutečně žijí v chudobě až nouzi, vyčleněni ze společnosti za hranicí lidské důstojnosti. V ponižujícím prostředí, které je vlastními silami už nepřekonatelné a odkud bez státem organizované pomoci není návratu.

Stav se stále zhoršuje, například pro nedostatek peněz mizí i chráněné dílny a v umělé nouzi pozvolna se vypařily další humanizační programy. Není možné tzv. bezdomovce odevšud vykazovat v zájmu tzv. veřejného pořádku. Jenže starost o naznačenou oblast je právě to, co si měšťácko-buranská společnost nepřeje, ona těmito lidmi pohrdá, vždyť ona je ze své společnosti vyčleňuje. Když by tenhle program sociální demokraté svým voličům předestřeli, volili by je dostatečně? (Zato bychom je volili my, co nejsme jejich voliči, ale nás by pochopitelně jako vždycky bylo málo, což už jsme si vyzkoušeli například v případě „zelených“.)

Jde o to zařídit, třeba i nějakým zvýhodněním (které společnost pochopitelně bude něco stát), aby zaměstnavatelé přijímali uchazeče bez praxe, absolventy škol, jimž se někdo musí věnovat, mít s nimi trpělivost a dát jim svůj čas. Také jde o to dále nerozkotávat sociální systém zdravotnictví, budovaný od vzniku republiky na principu rovnosti a solidarity s těmi, kdo se jako mrzáci vraceli z první světové války. (Velice se zasloužili o náš stát tím, že za Rakousko-Uhersko prohráli. Nemluvím o legionářích.)

Když víme, že hodnotu díla, společenský přínos v morálce lidského jednání a údělu nevyjadřuje finanční stav kont, nelze společnost dále tříštit, třídit a posuzovat podle příjmů, finančních možností. Kvalita zdravotnictví nesmí záviset na tom, kdo dá větší husu. Principy příplatků za tzv. nadstandardy jsou v obecném zdravotnictví (tedy vyjma soukromých klinik) v rozporu se základními idejemi našeho státu: invalidům, kteří se vraceli z front, stát (v rámci možností) naopak poskytoval zvýšenou lékařskou péči, což je otázka lidské důstojnosti (a nikoli komunistické ideologie).

Nedivme se, že sociální demokraté, aby mohli být výrazněji zvoleni k takovému nelehkému úkolu, nám nyní musí lhát. A potom, pokud naznačený úkol chtějí také splnit, musí obelhat většinu svých voličů, kteří je volili s jinými nadějemi. Nebo jim vysvětlit to, co se posud žádné vládě nepodařilo, že se v zájmu — řečeno nadneseně, ale rozumíme tomu — humanizace společnosti musíme uskromnit. Neboť nejsme ODS turbo.