Můj kamarád S. našel po rozvodu podnájem u paní M., která žila sama s dospělým synem. Pracovitá paní M. vstávala denně ve tři hodiny ráno a v lahůdkářské výrobně dělala chlebíčky, odpoledne občas chodila ještě uklízet, živila se skromně. Její syn nikde nepracoval, ba ani doma, pouze se zajímal, co máma navařila a kolik mu dá na útratu. Dům byl zchátralý a S. ho začal nezištně opravovat, od střechy, čímž jako by se jeho vztah s paní bytnou prohluboval k základům. Občas by potřeboval, aby mu syn paní M. pomohl, ale ten nebyl schopen ani přiložit do kotle, stále se válel v posteli, až oheň vyhasl, a večer kamsi zmizel.

Není on nemocný? Strachoval se S. Pokud přec jen někdy někde přiložil ruku k dílu, projevoval při tom větší znechucení, než byl užitek z jeho práce. S., ačkoli byl zedník, nikdy nemluvil sprostě, ale tenhleten synáček paní bytné ho postupně začal strašně srát. Zvláště když po něm musel zarovnat nějaké dluhy, na něž paní M. neměla. Jak synáček paní M. posléze rozvrátil jejich vztah, netřeba popisovat.

Léta jsem tenhle případ pokládal za výstřední a obzvláště smutný. Dneska je typický pro určitou skupinu teenagerů, apatických ke společnosti, netečných k realitě a připoutaných k elektronickým tzv. sociálním sítím. Po nich si jaksi sdílejí i ten tzv. sex, prý. No. Školy prolézají se čtyřkami a jinak dlí ve svých postelích jako zvíře v pelechu, dokonce i stravu si tam zatahují, a ať se o ně někdo stará. Přimět je k práci, byť jde o pouhé vynesení koše, je na pár facek, které zoufalý rodič raději uštědří sobě, neboť věční výrostci jsou stále v pohodě.