Ecce Pavel Kohout

Petr Minařík

Pavel Kohout je významným příslušníkem spisovatelské generace, která prožívala a spoluutvářela osudové politické zvraty českých dějin 20. století. Brzy se dožije 85. narozenin.

Minulý čtvrtek během Festivalu Finále Plzeň pokřtili manželé Lukešovi sborník Ecce Pavel Kohout věnovaný známému spisovateli. Ceremoniál byl součástí pocty, kterou přehlídka českých filmů připravila k jeho blížícím se 85.narozeninám, jichž se partyzán i lev salónů, kultury a politiky dožije letos v červenci. Jelikož zmíněný svazek je mimořádný tisk, jak je v takových případech běžné, dovoluji si svůj příspěvek publikovat také zde.

Existuje televizní záznam z revoluční zimy roku '89 na bratislavském náměstí Slovenského národního povstání. Na tribuně Budaj řeční a Hoffman zpívá Sľúbili sme si lásku a pod ní poskytuje rozhovor pracovníkovi Československé televize navrátivší se spisovatel. Pavel Kohout varuje před vším, co nakonec přijde. O pár let později během autovýletu do Znojma „bonmotuje“ tehdejšího předsedu Sněmovny, že kdyby si ve svých mladých letech myslel o Stalinovi to, co on dnes o Klausovi, nedělal by mu stafáž. Už v novém tisíciletí podporuje spisovatel s pravidelnou rubrikou v nejčtenějších českých novinách na prezidentský stolec Miloše Zemana, ačkoliv všichni jeho přátelé házejí do uren knížete.

Jak to tedy je s tím spisovatelským svědomím národa? Je lakmusovým papírkem a korouhvičkou politického klimatu současně? Ne a ne svojí vinou, svědomí se od literatury odpáralo a čtenáři se uvelebili před televizními obrazovkami, kde hledají oporu pro své skvělé zítřky. Ale jako vysvětlení role Pavla Kohouta, fenoménu politického života naší země, tato smutná rezignace nepostačí.

O politickém filozofu Jaroslavu Šabatovi táhla Brnem anekdota. Zeptáte-li se ho, kolik je hodin, nezjistíte, je-li ráno nebo večer, ale dostane se vám studie onoho (pro Šabatu) magického Vysočanského sjezdu. S Kohoutem je to podobné. Jak chodí, tak mluví o svých padesátých letech, vrávorání s diktaturou, která má na svědomí lidské životy. Společně jsme o době nejdivočejšího východu mluvili mnohokrát, skoro vždycky začínal on. Vysvětloval a komentoval. Jistě, taky se svým způsobem rděl a proti naturelu vlastní povahy i omlouval, ale trošku jinak, řekli bychom nealibisticky k obdobným postojům kolektivů i jedinců současnosti.

Kohoutova role v dějinách Československa je aktivní, hraje a chce být jejich hybatelem, platilo to pro minulost nedávnou, stejně jako pravěkou i pro současnost. Nerozhodl se pro tlustou čáru za minulostí, ale pro hledání vlastních chyb, které neomlouvá, nýbrž vsazuje do dobového kontextu, a především nestojí na místě. Proti svým padesátým letům vytvořil opět svá léta od osmašedesátého dál. A zejména a hlavně vybudoval kohoutovsko-havlovskou éru po roce dvou sedmiček, které přinesly štěstí až za dlouhých dvanáct let a i to bylo možná ještě nad očekávání brzy.

Vloni v červenci natáčel dokumentarista Filip Remunda v produkci Větrných mlýnů o Pavlu Kohoutovi film, letos jej snad postříhá. Spisovatel a jeho Jelena nám byli pět dní k dispozici, ale úplně jsme je neměli ani vteřinu. Chtěl přesně rozkrájet čas natáčení a čas zábavy, omluvně komentoval svou milou tvrdost: Pane Remundo, se mnou ten dokument nemá smysl, vy chcete záběry, kdy se nebudu hlídat, a to zase nechci já. Úporná kohoutovská přesnost, která leckoho odradí a která znamená dvě možnosti — už se nikdy nepotkáte, anebo si vás oblíbí a vždycky počká, nikdy se to ale neodehraje jen tak.

Na mnoho lidí Kohout může působit jako robot vyříznutý z jeho oblíbeného Karla Čapka. Je přesný a důsledný. Důsledný v prohrách i vítězstvích. Když v osmdesátých letech, usídlen v nuceném rakouském exilu, přistál na ruzyňském letišti, aby si vynutil setkání s dcerou Terezou, přinesly o tom světové noviny jednoznačný titulek: Husák ve Vídni, Kohout v Praze! Pro někoho grandiózní teatrální kus, pro domácí odboj, nestyďme se za ten termín a nenahrazujme ho slovem opozice, jež patří do demokratických časů, jednoznačná vzpruha a triumf. Kohout dělal, co mohl, vždycky dělal, co mohl.

Již tradiční otázka spojená s Kohoutovým společensko-politickým angažmá zní přibližně takto: Jak mohl táhnout s bolševiky za jeden provaz? Není jednoduchých odpovědí, ty Kohoutovy sahají mimo jiné k selháním první republiky, osvobození republiky Rudou armádou, mnichovskou kapitulací, zkrátka k dílkům, z nichž jsou složeny minimálně dvě poválečné generace. Otázka, která skoro nepadá, ovšem je mnohem podstatnější pro osobnost Pavla Kohouta, zní docela jinak. Jak člověk se zkušeností z vlastního selhání, ale rovněž svědek procesů, následných rehabilitací a příchodu neosvobozující Rudé armády měl tu drzost a sílu postavit se bolševikům na odpor? Copak sám dobře nevěděl, s kým má tu čest? Kohout jednoduše nikdy nebyl v koutě. Se svým přesvědčením, jež se ukázalo mylné nebo přesné, přijímal angažmá či si ho sám tvořil, avšak nesetrvával v pasivní pozici spisovatele, kterému pod okny pracovny mašírují dějiny, jedno jaké provenience mají vojenské boty.

Svědomí spisovatele není v neomylnosti; svědomí je v pohybu a tvůrčí. A hlavně se nechá sbalit, někdy holkou poctivou, jindy musí s kurvou, aby poznal, že jí je. Bez zkušeností, byť dobrácký a empatický panic, nemůže psát, nikdo by to totiž nečetl.

Na Pavlu Kohoutovi nás mrzí celá řada věcí, počínaje jeho přísností v docházce přes nehoráznou energii ignorující dosažený věk až po alarmující paměť, která znemožňuje vyhrát každou sázku v oblasti: jak to tedy tenkrát bylo. Naštěstí vše vyvažuje Jelenka. Doopravdy mu však závidíme jinou věc. Časy, v nichž o něco šlo a bylo možné svádět zápasy, kdy se život neodehrával na úsečce spokojenost nebo smíření, inu byly to bohatýrské časy, které se nevrátí, budiž nám útěchou, že nám o nich za dlouhých zimních večerů, kdy sedíme v naší redakci při svíčkách, strýček Pavel vypravuje, a my se tváříme, že to slyšíme prvně, protože příběhy mu prostě jdou od ruky.

    Diskuse
    PH
    April 30, 2013 v 23.05
    Pavla Kohouta
    - prostě obdivuji tohoto člověka jakoby z jiného světa, který žije v mé knihovně v desítkách knih a stínovně i v Pyšné princezně, v předznamenání budoucích proher i vítězství, nesmrtelného ve schopnosti žít v umělecké pravdě a současně i v reálné.
    Spojil minulost s přítomností a budoucností ve skutečný i umělecký projekt a vůbec mi nevadí jeho mladická blouznění - je i nyní stále mladý a stále nadreálný.
    Fandím lidem jako je on, kteří jdou proti proudu, když se jim zdá, že teče opačně.
    Milý Pavle, přeji Vám i další krásné dny.