Bubák ze Zimbabwe

Současné Zimbabwe je příkladem, že pozemková reforma (zčásti organizovaná státem a zčásti proběhnuvší formou spontánního zabrání půdy bílým kolonizátorům) může vést k lepší ekonomické i politické funkčnosti země.

Po dlouhé době se u nás psalo o Zimbabwe. Tentokrát se píše, že sice země schválila v referendu (ano v Zimbabwe mají občané možnost hlasovat v referendu) novou ústavu, která omezuje moc prezidenta, a na základě této ústavy by měly letos proběhnout volby, ale vláda prý prohlásila, že volby nebudou, protože na ně nejsou peníze. To vypadá jako vtipný nápad, který by se mohl hodit naší vládě, u nás by to možná i prošlo. Kdyby se ale někdo chtěl informovat, jak se o tom píše jinde, zjistí, že spor je o to, zda letos spojit několikery volby – a ušetřit, nebo volit několikrát, což přijde draho. Jde také o to, zda volit až po dalším kole reforem – a tím i s větší mírou demokracie, anebo dřív. Zkrátka je to poněkud složitější, než se to jeví z pohledu našich médií, která nás milosrdným zjednodušováním chtějí uchránit před bolestným uvažováním.

Zimbabwe se kdysi jmenovalo Rhodesie po Cecilu Rhodesovi z Britské Jihoafrické společnosti , která nejprve získala od domorodých vládců smlouvy na těžbu surovin a postupně pro britské zájmy území ovládla jako kolonii. Významnou roli při této snaze o kulturní povznesení afrických primitivů hrály kulomety Maxim. V roce 1923 se Rhodesie stala samosprávnou britskou kolonii, která se vyznamenala v první i druhé světové válce početnými kontingenty vojáků, bojujících po boku Velké Británie.

Když se veteráni z druhé světové války vrátili domů, dostali za odměnu volnou ruku pro získání půdy. Vyháněli černé rolníky z jejich pozemků jen s tím, co unesli. O půdu, dobytek i domy přišli. V deseti poválečných letech postihlo násilné vyhnání asi sto tisíc farmářů s rodinami v zemi, která tehdy nesla jméno Jižní Rhodesie (bývalá Severní Rhodesie je dnešní Zambie). Samozřejmě nikdo nebyl odškodněn. Ani žádné mezinárodní protesty se nekonaly. Vždyť šlo o Afričany.

Když potom v šedesátých letech probíhala dekolonizace Afriky, odmítli bílí vládci předat moc Afričanům a vyhlásili svou, bělošskou samostatnost na Británii za vedení Iana Smithe. Rhodesie se tím dostala do mezinárodní izolace. Diplomatické styky udržovala pouze s Jižní Afrikou a sdílela s ní i politiku apartheidu. Po dlouhých čtrnáct let, než se hnutí odporu podařilo nadvládu bílé menšiny zlomit.

Zimbabwe tak dosáhlo skutečné nezávislosti až v roce 1980. Smlouva o nezávislosti zavazovala novou vládu, že půdu může zpátky jen vykoupit, pokud ovšem budou bílí farmáři souhlasit. V té době 6000 bílých farmářů obhospodařovalo tzv. „evropskou“ třetinu veškeré zemědělské půdy země. Úspěšnost bílých zemědělských podnikatelů byla střídavá. Třetina farmářů živořila, třetina přežívala s vysokými subvencemi bělošské vlády a třetina prosperovala, z toho jen pár set bylo skutečně bohatých. Půdu po roce 1980 prodávali za ceny, které si nová vláda mohla dovolit, především ti neúspěšní a to stačilo k usídlení 75 000 afrických farmářských rodin.

O dvacet let později, začali uplatňovat své nároky i veteráni z národněosvobozenecké armády, kteří do té doby čekali na stále odkládanou pozemkovou reformu a byli svědky toho, jak se nové elity bezostyšně obohacují. Jejich kritika se obrátila i proti hrdinovi osvobozenecké války, prezidentu Robertu Mugabemu. Začali obsazovat bělošské farmy a neuposlechli výzvy Mugabeho vlády, aby se „vrátili domů“. Nakonec vláda tlaku zdola podlehla a prohlásila spontánní obsazování bělošských farem za „zrychlenou pozemkovou reformu“. Výsledkem bylo nucené rozdělení půdy zbývajících 4000 bílých farmářů mezi 170 000 nových farem, obhospodařovaných Afričany.

Tato restituce vyvolala bouři odporu v demokratických zemích, jako jsou Spojené státy nebo Evropská unie. Majetek je přece svatý, zejména pokud se jedná o majetek bělochů. Hospodářské a politické sankce ze zahraničí společně s katastrofální politikou, kterou určoval jako diktátor především sám Mugabe, vedly k hluboké krizi, která se projevila hyperinflací a ekonomickým poklesem, provázeným růstem politického násilí a kořistnictvím elit. Zejména pokles zemědělské výroby a produktivity sloužil západním médiím a politikům za příklad neschopnosti Afričanů hospodařit a vládnout si a z Mugabeho se stal oblíbený bubák, i když zrovna za zábor bělošských pozemků vinu nenesl.

Robert Mugabe nepochybně není příkladný demokrat a lidumil, ale politik je schopný. V situaci, kdy rostoucí odpor opozice nedokázal už účinně kontrolovat a jeho postavení bylo ohroženo, ukázal v zájmu udržení části moci ochotu ke kompromisu a uzavřel dohodu o rozdělení moci s opozičním vůdcem Morganem Tsvangiraiem , který se stal předsedou vlády. Inflaci se podařilo zastavit zavedením amerického dolaru jako platidla. A hospodářství i politika se pomalými kroky zlepšují, jak ukazuje i přijetí nové ústavy.

Zvlášť zajímavé jsou úspěchy hospodaření drobných rolníků s půdou, kterou ve „zrychlené pozemkové reformě“ získali. Ukazatele z loňského roku dokládají, že už dosahují stejného objemu zemědělské produkce, jakou mělo Zimbabwe v době před zabráním půdy bílým farmářům, kteří si na práci najímali asi 250 000 dělníků a většina zisku jim při tom zůstávala. Dnes rozdělená půda živí kolem 500 000 lidí. Přitom rozložení úspěšnosti je obdobné, jako tomu bylo dříve – třetina velmi úspěšných, třetina se uživí, třetina potřebuje k obživě ještě další příjmy. Současná vláda ovšem prakticky neposkytuje zemědělcům dotace.

Ať už to s termínem voleb dopadne jakkoliv, zdá se, že lidé v Zimbabwe dokážou bojovat za svá práva a prosazovat je i navzdory tragické minulosti i současným překážkám. Otázka vlastnictví půdy hraje významnou roli v mnoha chudých zemích – a vlastně často i v těch bohatých. Zimbabwe je příkladem toho, že pozemková reforma může mít pozitivní dopady.

Zpracováno podle článku Josepha Hanlona, Das Märchen von den bösen Landbesetzern otištěného v německém časopise Welt-Sichten 4/2013. Ve stejném čísle jsou i další příspěvky o Zimbabwe.

A co si myslíte vy? Diskuse (6 příspěvků)

Jiří Janeček - Brno

Tak toto si v LN asi nepřečteme... Úterý, 23.Dubna 2013, 19:22:28

Díky... Články pana Silného mám rád i když jsou čistě z jeho myšlenek nebo - jako v tomto případě - překlady či zprostředkování cizích textů.
Jeden dotaz k autorovi - na jednom z alb nějaké pre- či ex- Znouzecnost formace (nevím zda je to Zastávka Mileč nebo něco od Caina/Caineho?) jsou písně lepeny duchovním slovem (myslím, že) Jiřího Silného... To jste Vy?

Jiří Silný - Brno

Pane Janečku, Středa, 24.Dubna 2013, 07:22:39

děkuji za přínivý ohlas a přiznávám se k textu pro album Znouzectnost. Je to někdy z konce osmdesátých let z jejich vystoupení, která několikrát konali v pleňském husiském kostele, kde jsem byl farářem. Už se tehdy jmenovali Znouzectnost a byli už slavná punková kapela. Caine ještě sólově nehrál. Pěkná vzpomínka na staré časy.

Zima1

Petr Jedlička - redaktor DR

Středa, 24.Dubna 2013, 15:52:32

Vida! Jedno z těch vystoupení je myslím zachyceno i v tomto prastarém klipu, ne?

http://www.youtube.com/watch?v=iV__LDmO_rM

Jiří Silný - Brno

Čtvrtek, 25.Dubna 2013, 12:31:26

ach ano, ten klip jsem neznal, pořád to má šťávu. Pak chodili pánové od bezpečnosti a říkali: to nemůžete takové věci v kostele. A já jsem říkal - je přece lepší, aby hráli v kostele než aby někde fetovali,ne? Na a pak padnul režim. Dnes mi to připadá téměř idylické.

Jiří Janeček - Brno

No, ano... Čtvrtek, 25.Dubna 2013, 22:45:59

Asi nejlepší je hrát takto v kostele a potom (nebo raději i předtím) někde fetovat... Rozhodně lepší než jaderná válka (nebo jakákoli jiná).
Jedna poznámka zpátky k textu - šosácký maloměšťák může namítnout, že Welt-Sichten jsou nějaký "levicový plátek" (a la mode de Socialistická Solidarita), který hlásá jednostrannou propagandu (nevím, neznám, dost možná to je nějaká odnož od mainstreamového "Die Welt"?)... Na to by se ale i totálně nepohotový levičák mohl optat: "Tak jakým způsobem, kdy a za jakých podmínek tedy ti bílí farmáři přišli ke svým farmám? Kolik jich v tom Zimbabwe je? Jaká je průměrná velikost jedné takové "bílé" farmy?..."
Hloupé tedy na druhou stranu je, že pokud článek předkládá nějaká fakta, tak reakční živly jsou zalezlé a vylezou se svojí pohádkou o pracovité židovsko-křesťanské civilizaci a barevných, geneticky předurčených k tomu, být línými, o 14 dní později...

Tomáš Tožička - Duchcov

Info navíc Čtvrtek, 25.Dubna 2013, 23:09:22

Nikdy jsem nechápal, proč jsou UK média tak jednostranně pro bílé farmáře, když v ostatních případech jsou schopna (alespoň některá alespoň někdy) reflektovat svou koloniální minulost. Nevěděl jsem, že tolik půdy bylo rozdáno "válečným hrdinům z WWII". To by mohlo do jisté míry vysvětlovat ten podivný koloniální sentiment (i v Guardienu) a takřka chybějící kritiku Rhodesijského apartheidu.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.