Mugabe po třiceti letech

Před třiceti lety získala černošská většina svobodu. Nevídaná vstřícnost vítězů však bílou menšinu vedla k aroganci, která přivedla Zimbabwe do současného úpadku.

V roce 1963 se po krátké existenci rozpadla Středoafrická federace. Skládala se z Jižní Rhodesie (dnes Zimbabwe), Severní Rhodesie (Zambie) a Nyasalandu (Malawi). Britové se tu pokusili o nastolení spravedlivější a multietnické správy svých kolonií. Tento projekt ovšem selhal na zneužívání laciné pracovní síly domorodců zahraničními firmami a odlivu kapitálu do Jižní Rhodesie. Roku 1963 získalo po dohodě s Británií samostatnost Malawi a o rok později vznikla nezávislá Zambie. Jižní Rhodesie pak roku 1965 vyhlásila jednostranně samostatnost a nastolila vládu bílé menšiny po vzoru apartheidu v Jihoafrické republice.

Po neúspěšném tlaku na vládu Iana Smithe vypukla v sedmdesátých letech guerillová válka. Narůstající tlak světové veřejnosti, nepříliš úspěšné embargo OSN, diplomacie mocností a rostoucí převaha guerill přivedly v roce 1979 bílé a černé k jednacímu stolu. Británie nakrátko převzala koloniální správu a v lancasterských dohodách se všechny strany dohodly na ukončení konfliktu, a 18. 4. 1980 vzniklo samostatné Zimbabwe.

Černošští vůdci přistoupili na podmínky, které byly vůči bílé menšině skutečně velkorysé. Bílí měli garantováno dvacet míst ve stočlenném parlamentu na deset let. Po stejnou dobu měli garanci nedotknutelnosti půdy, přičemž během této doby se měla dohodnout pozemková reforma. Británie přislíbila asistenci pro kompenzace bílých farmářů. Procento bělochů tehdy vlastnilo přes sedmdesát procent půdy.

Představme si na chvíli, že by po okupaci Československa nacisty přišly mocnosti s tím, že se musíme s Němci domluvit, garantovat jim pětinu míst v parlamentu, ponechat jim majetky zabrané za okupace na deset let a dohodnout se s nimi na vypořádání a vyplacení. Nic takového si samozřejmě neumíme představit, a naše chování k Němcům po okupaci bylo radikálně odlišné od chování Zimbabwanů.

Mugabe jako nejradikálnější z vůdců vyhrál se svou stranou volby a stal se nejprve premiérem a později presidentem. Byl podporován Západem, protože byl radikálním odpůrcem komunistů. Zastával však vlastní představu sociálního státu.

Po deseti letech k žádné zásadní pozemkové reformě nedošlo. Výkupy a přerozdělování půdy probíhaly pomalu, Británie a USA po pěti letech oznámily, že k žádným pevným závazkům ohledně pozemkové reformy nedošlo, Tony Blair prohlásil, že je konec s koloniální odpovědností. K tomu se přidávaly problémy s propadem cen na komoditních trzích, které poškozovaly hospodářství Zimbabwe závislé na vývozu nerostných surovin.

Mugabe, jenž se s podporou nadnárodního kapitálu, který skupoval nerostné suroviny, stále více choval jako diktátor, pomalu ztrácel oporu veřejnosti a zároveň rostla nespokojenost většinového obyvatelstva s arogancí bílé menšiny, která nechtěla přistoupit na pozemkovou reformu. A toho využil Mugabe stejně jako toho využívají běžní politici.

Ačkoli popularitu získal právě smírným a rychlým uzavřením války, teď vyprovokoval etnický konflikt a z úpadku obvinil bělochy a jejich neplnění slibů. Tento krok, spolu se zavedením pevných cen potravin, ovšem vedl k dalšímu rozvratu hospodářství.

Nebylo to dáno tím, že by černoši neuměli obdělávat půdu, jak tvrdí rasistická propaganda. Bílí farmáři po staletí na půdě většinou sami nehospodařili – na to měli své lidi, nejčastěji právě černochy. Navíc produkovali spíše na vývoz, zatímco 70 % potravin v roce 1996 bylo pěstováno malými farmáři. Ovšem divoké převzetí farem, následné boje o ně, narušená distribuce a chaos v zásobování potravin vedly k obrovskému nárůstu černého trhu, spekulativnímu skupování potravin a jejich stahování z trhu i cílenému vývozu potravin do Zambie či Mozambiku za účelem zvýšení napětí v Zimbabwe.

Mugabe reagoval dalšími represemi a bohaté státy embargy a izolací. Země Jihu byly zdrženlivější. Diktátorů jako Mugabe je mnoho a většina z nich je se Severem jedna ruka – například Etiopie, kde je situace horší a těší se neustálému přátelství ze strany bohatých zemí, včetně té naší.

A navíc bylo pro mnohé lídry Jihu zajímavé pozorovat, jak se vypořádají koloniální mocnosti a USA s faktem, že někdo znárodňuje půdu zabranou za kolonialismu, tedy vlastně za okupace. Splnila se očekávání, demokratické státy rozhodly, že majetek získaný za okupace je v pořádku, pokud je v rukou těch, kteří ve světě určují, co je a co není spravedlivé.

Ale Mugabeho šílenství přesáhlo únosnou míru i pro mnoho Zimbabwanů. Přesto, že souhlasili se znárodňováním, pokračování represí a sílící chaos vzaly Mugabemu poslední zbytky jeho hrdinského ethosu.

Je ovšem otázkou, jak může ke zklidnění situace přispět Morgan Tsvangirai, současný premiér. Není divu, že pod deklarovanou podporou demokracie ho masivně sponzorovaly USA i Velká Británie. Země s největšími zásobami chromu a platiny má své nepochybné půvaby.

Ovšem zákonodárství, které Tsvangirai prosazuje, je stále blíže Chávezovu modelu: převzít co největší část nadnárodních těžařských společností – takovou, aby i pro ně bylo ještě výhodné zůstat a ne podporovat mezinárodní sankce – které by stejně v případě Číny a dalších rozvíjejících se ekonomik byly k ničemu. Takto získané prostředky pak využít na podporu nejchudších.

Nezbývá než doufat, že tato krásná a bohatá země bude přinášet prospěch svému lidu. Obyvatelům, kteří prokázali v posledních sto letech více statečnosti, tolerance a schopnosti přežít než tomu bylo v Evropě. To ovšem nebude po chuti těm, kteří za zeměmi Afriky vidí pouze laciné nerostné bohatství a zemědělské produkty. Ti mají raději diktátory, korupci a projevy o velkých hodnotách civilizace Západu.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.