Otevřeme politické strany cizincům!

České zákony zaručují cizincům právo kandidovat v komunálních a evropských volbách. A zároveň jim zakazují vstupovat do politických stran.

Aféra propukla v létě. Trvala dva dny. A šlo zároveň o největší debatu o cizincích v politických stranách, jakou umí najít česká mediální databáze deset let dozadu. Právo tehdy – 10. srpna 2007 – napsalo, že členem ODS v Kutné Hoře je Rus. Že se jmenuje tak a tak a že je to protizákonné.

Komentář k tomu tehdy na blogu Jiné právo napsal ústavní právník Vojtěch Šimíček: Podle převažujícího názoru i praxe „zákonná úprava členství cizinců v politických stranách neumožňuje. (…) Troufám si však zároveň tvrdit, že po zavedení aktivního a pasivního volebního práva v komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu cizincům s trvalým pobytem na území ČR (resp. příslušné obce) nutně musí následovat umožnění členství v politických stranách i pro tuto skupinu osob.“ A v dalším komentáři doplnil, že podle něj „toto omezení v testu ústavnosti nemůže uspět“.

Od té doby se k tématu na několika fórech (mj. zde a zde) vyjádřil jen právník z brněnské Masarykovy univerzity Petr Kolman. Ten byl také společně s členem pražské SPD, historikem Thomasem Oellermannem koncem března hostem debaty pražské pobočky Masarykovy demokratické akademie na téma Cizinci a politické strany.

Podle Kolmana je v čl. 20 odst. 2 Listiny základní práv a svobod garantováno občanům ČR „právo zakládat též politické strany a politická hnutí a sdružovat se v nich“. Podle Kolmana z toho nelze dovodit, že by Listina členství cizinců v politických stranách zakazovala.

Zákaz je podle něj obsažen až v zákoně č. 424/1991 Sb. o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, který v paragrafu 2, odst. 3 stanoví, že „členem strany a hnutí může být občan starší 18 let, může být však členem pouze jedné strany nebo hnutí“.

Poslední půlvěta má samozřejmě zabránit tomu, aby jeden člověk nebyl zároveň členem v ČSSD a ODS a KSČM… Nepočítá už ale s tím, že by někdo mohl chtít být členem francouzské Parti socialiste, britské Labour Party nebo německé Sozialdemokratische Partei Deutschlands a zároveň s tím vstoupit i do ČSSD, třeba když sem přijde z Německa za prací.

Kromě změny zákona tak, aby platilo, že „členem strany a hnutí může být občan členského státu EU“ (§2, odst. 3, zákona č. 424/1991 Sb.), by bylo třeba vyřešit ještě problém dvojího členství v politických stranách. Řešením by mohlo být povolit dvojí členství tam, kde jde o členství v zahraniční politické straně příslušející ke stejné straně na evropské úrovni – Strana evropských socialistů, Evropská lidová strana nebo třeba Evropská sjednocená levice - Severská zelená levice. Schůdnost tohoto řešení podporuje i loňský návrh Evropské komise zavádějící pro evropské politické strany a jejich přidružené nadace právní status na úrovni EU.

Jak později v debatě zaznělo od Thomase Oellermanna, dnes je v Německu praxe takové, že pokud vstupujete do SPD a zároveň jste již členy jiné evropské socialistické nebo sociálně demokratické strany, tak platíte nižší členský příspěvek, než když jste pouze členy SPD.

Kolman pak ještě upozornil, že zákon č. 424/1991 Sb. neobsahuje sankci za přijetí člena, který by nebyl českým občanem. Takže i kdyby například ČSSD jednoho nebo dvacet nebo sto cizinců přijala, žádná právní sankce nebo úřední rozpuštění strany by ji nehrozilo.

Paradoxní situace mohou ale nastat jinde. Cizinec ze země EU dnes při splnění daných podmínek může volit i být volen v evropských (zákon č. 62/2003 Sb. o volbách do Evropského parlamentu, § 1, odst. 1) a komunálních volbách (zákon č. 491/2001 Sb. o volbách do zastupitelstev obcí, § 1, odst. 1). K tomu se Česká republika zavázala přijetím směrnice Rady 93/109/ES (pro volby evropské) a směrnice Rady 94/80/ES (pro volby komunální).

Celé městské nebo obecní zastupitelstvo včetně zastupitelstva hlavního města Prahy tak může být tvořeno výhradně cizinci. Žádný z těchto cizinců ale nesmí podle dnešní praxe členem politické strany. Jak v debatě zaznělo, je třeba si položit otázku, zda taková situace nediskriminuje cizince, protože oslabuje jejich právo být volen oproti občanům ČR. Dostávají do ruky nejméně o jeden nástroj – politickou stranu – méně. A zda tak zároveň nevytváří prostor pro potenciální konflikty mezi českou a cizineckou komunitou, aniž by nabízela možnost jejich řešení.

Situace v Praze je pak jedním z dalších paradoxů volebního práva. Praha je kraj, do jehož zastupitelstva se volí podle zákona o volbách do zastupitelstev obcí. Takže cizinec sice nemůže kandidovat do zastupitelstva Jihočeského kraje, ale může kandidovat do kvazi-krajského Zastupitelstva hlavního města Prahy.

Podle Petra Kolmana by řešením situace bylo povolit novelou zákona č. 424/1991 Sb. členství cizinců ze zemí Evropské unie s trvalým pobytem v České republice v politických stranách. A je zároveň pro debatu o tom, zda by tito cizinci neměli dostat i volební právo v krajských volbách, protože i v případě krajů jde o volenou samosprávu.

Názoru, že by podmínkou členství v politické straně měl být trvalý pobyt, oponoval druhý z panelistů debaty Masarykovy demokratické akademie historik a člen pražské pobočky SPD Thomas Oellermann. Podle něj například v Německu instituty trvalého nebo přechodného pobytu vůbec neexistují. Ale zejména ani v České republice tyto instituty občan ze země Evropské unie k životu nepotřebuje, protože mu stačí ohlásit svůj pobyt na cizinecké policii.

Na začátku svého vystoupení Oellermann ještě zmínil, že SPD má řadu zahraničních poboček, z nichž za pražská patří mezi ty nejmenší. Pobočka v Bruselu má podle něj naopak kolem čtyř stovek členů a patří mezi největší místní organizace strany vůbec. Oellermann je členem německé sociální demokracie od roku 1995 a přítomnost cizinců v místních organizacích SPD považuje za přirozenou věc, a to nejenom v případě cizinců z EU. Sám, jak řekl, přijímal do SPD jejího prvního člena z Kyrgyzstánu.

Když se pak cizinci ze zemí EU dostali možnost kandidovat do komunálních zastupitelstev, objevili se podle něj na všech kandidátkách bez rozdílu. Otázka, zda je někdo cizinec, se podle něj v Německu řeší jen v případě, že probíhají nominace na kandidátky pro volby do Spolkového sněmu. Tam je podle Oellermanna dáno zákonem, že kandidáty smějí volit jen občané Německa.

Po vzoru svých spolužáků z univerzity, kteří se stali členy britské Labour Party a francouzské Parti socialiste se po svém příchodu do Prahy v roce 2003 rozhodl podat přihlášku do ČSSD. Vstoupit se mu nepodařilo, aniž by mu, podle jeho slov, někdo vysvětlil, proč to není možné.

Současný stav, kdy se občan členského státu EU může stát pouze „spolupracovníkem“ ČSSD, a to tehdy, když je zároveň členem jiné členské strany PES považuje Oellermann za situaci ve sjednocené Evropě 21. století až absurdní. Navíc dle stanov ČSSD „spolupracovník“ nemá žádná členská práva a jeho status mu uděluje Ústřední výkonný výbor nebo sjezd – tedy dva nejvyšší orgány, které strana má.

Cizinci podle Oellermanna přitom mohou být pro české politické strany přínosem, mají kontakty se zahraničím, přinášejí nové úhly pohledu na politické dění, v případě levicových stran posilují i jejich historicky přirozený internacionalismus. Česká republika je navíc se zahraničím beztak spojena. Řada cizinců zde žije a působí zde zahraniční firmy. Takže přinejmenším reálného zajištění výkonu volebního práva v komunálních volbách by bylo na místě.

Text vychází z debaty Masarykovy demokratické akademie, pobočky Praha, která se pod názvem Cizinci a politické strany konala ve čtvrtek 28. března 2013 v pražském Lidovém domě.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.