Výroky o tom, že český prezident nemá pravomoci, a je skoro zbytečný, nejsou vzácné. Prezident ovšem pravomoci má a ne zrovna malé. V celku ústavního systému ne tak silné jako ve Francii nebo USA, ale o to víc efektivní než v Rakousku, Německu, Švýcarsku, Itálii. Je snad (vedle jiných) pravomoc jmenovat ústavní soudce jen okrajová, symbolická?

O Ústavní soud jde a naléhavě. Je zjevné, že Ústavní soud se vyprofiloval v silného hráče a již tvoří bezmála rovnocennou třetí oporu demokratické veřejné moci. Tak by tomu mělo být. Moci se mohou vyvažovat a efektivně kontrolovat jenom tehdy, pokud jsou přibližně stejně silné. Protože jsou každá z nich v jiném modu a pracují v jiném rytmu, rovnomocnost může být jen analogická. Kdo není schopen vnímat tento moderní princip vyspělých států, je  zaskočen, a sahá po výstředních výrazech jako „soudcokracie“, nebo „třetí komora parlamentu“. Poslední prezident jimi nikdy nešetřil. Přitom to byl ale právě on (ruku v ruce s dalšími) kdo dodal Ústavnímu soudu na síle, věhlasu, důvěryhodnosti a respektu veřejnosti tím, že jej svými rozhodnutími opakovaně nutil k činnosti.