Dokumentární snímek Davida Vondráčka Rozhořčené 2012 vyvolal rozsáhlou polemiku. Nezaujal mne tolik aspekt genderový, neboť se pohybuji v natolik pestrém sociálním prostředí, že se zhruba stejně často setkávám s ženami, které vychovávají více dětí, jako s těmi, které mateřství z různých důvodů odkládají, či zcela odmítají. Saša Uhlová, Tereza Stöckelová i Ilona Švihlíková jsou vysokoškolsky vzdělané, průbojné a sebevědomé, poskytují rozhovory, přednášejí a publikují, takže pokud se jich ve filmu nebo následných komentářích v tisku a na sociálních sítích něco dotklo, mají dostatek možností se samy účinně bránit.

Mne osobně ale nejvíce zaujala ta čtvrtá mladá žena. Alena Jiřičná, sympatizantka Occupy Praha. Dívka, která na Jesenicku zažije dramatický nárůst nezaměstnanosti po krachu místní papírny, a s přítelem Miroslavem Tichým se vydá za prací do metropole, kde si společně budují bydlení, zaměstnání i nová přátelství. Z Occupy se Alena časem stahuje, přátele tam chodí jen navštěvovat, protože o novou práci nechce v žádném případě přijít. Nabídli jí sedmdesát korun na hodinu, výhledově (považte!) možná až devadesát, což její přítel s obdivem komentuje, že to je víc, než bere on. Popisují, že jeho příjem pokryje náklady spojené s bydlením, její pak obživu. Rádi by bydleli ve svém, měli dítě... jejich sny jsou dojemně obyčejné a krásné.

Podobně se vyjadřují i další lidé zhruba v jejich věku, které režisér Vondráček oslovuje na demonstracích. Žijí v Praze, kde na rozdíl od jiných míst ČR pořád ještě pracovní příležitosti jsou, ale často zřejmě tak mizerně placené, že mnozí kombinují dva úvazky, pracují na směny, doma se s partnerem téměř nepotkají, a přesto s financemi stěží vyjdou. Většinu jejich příjmů spolkne vysoký nájem, dostupné sociální bydlení není k mání, o vlastním bytě mohou jen snít. To jsou momenty, kdy na diváka dýchne autenticita těch výpovědí, téměř jako v Závodu ke dnu Víta Janečka.

Alena Jiřičná hovoří o začarovaném kruhu, o tom, že lidé nemají možnost žít tady v této „komunitě lidí“, cítí, že společnost není k ní a jejím blízkým vůbec přátelská, neposkytuje jim ani minimální ochranu v oblasti práce či bydlení, v podstatě je odmítá, odsouvá na okraj, nepočítá s nimi. Popisuje přesně to, co na jiném místě dokumentu říká docentka ekonomie Ilona Švihlíková, tedy že stát přestává vůči občanům plnit své základní funkce.

Alena s Mirkem mají však přes všechnu tu bídu kolem pořád radostná srdce, nezahořknou, za svým osobním štěstím si vytrvale jdou, a co je pro mne obzvlášť cenné — svou případnou frustraci neobracejí proti těm, kteří jsou na tom stejně špatně nebo dokonce hůře než oni. Nezačnou si vylívat vztek na obvyklých obětních beráncích (Romech, imigrantech, bezdomovcích), právě naopak — jsou s nimi plně solidární. Přiznám se, že jsem tímto po všech stránkách sympatickým párem byla nadšena, a ačkoli nemám ráda velká slova a z Bible cituji jen výjimečně, blesklo mi hlavou, že právě takoví lidé jsou solí této země, vždyť navzdory nepřízni osudu neztrácejí víru, naději a lásku.

V tomto rozpoložení jsem sáhla po sobotních Lidových novinách a nalistovala komentář „Všechny ty báječné ženy nalevo“. Jiří Peňás se s tím nepáře: „Podobné je to se zázemím Aleny Jiřičné, jež je ovšem skutečnou proletářkou dneška, holkou, která se složitě protlouká v Praze, kam odešla, protože fabrika na Jesenicku, v níž pracovala, jednoho dne zkrachovala. V Praze se přidá se svým podobně loserovským přítelem k hnutí Occupy Prague, jež ovšem spíše než nějakou společenskou silou se jeví poněkud vágusovským letním tábořením na vyprahlém trávníku na pražském Klárově.“ Tolik Lidové noviny, únor 2013. Jsem možná naivní, ale pořád ještě čekám od listu, v němž působil Karel Čapek, jehož srdce bylo na straně chudých, spíše zamyšlení nad tím, jak ponížení a bezmocní se dnes někteří lidé cítí. V očích Jiřího Peňáse jsou to ovšem loseři a vágusové, za více slov mu nestojí. Možná i proto, že už mu trochu dochází prostor, příliš se totiž rozmáchl v předchozím odstavci při popisu pokoje Ilony Švihlíkové.

Přátelům, kteří by mne snad chtěli chlácholit, že slovo „loserovský“ přece není zase tak hrozné, předem říkám, že anglicky umím. V češtině to slovo negativní konotaci má, není to prostý „smolař“, v podtextu zní trochu „lůza“ i „socka“. A všem amatérským psychoanalytikům se zase bez vytáček přiznávám, ano, „beru si to osobně“, protože sama mám v dnešní době strach z onemocnění a nezaměstnanosti, i když je pravda, že v takové situaci by mne asi to, jestli mne naši „báječní muži napravo“ také označí za losera, už tolik netrápilo.

Odpustím panu Peňásovi závěrečnou zmínku o Mao Ce-tungovi, byť je nesmyslná, protože žádná z protagonistek se k jeho odkazu nehlásí. Chápu, že pro pointu jeho textu se hodil předseda Mao lépe než Rozhořčete se! Stéphana Hessela. Vůbec od pana redaktora nežádám, aby měl lidi z protivládních demonstrací rád, dokonce je nemusí ani chápat (já jsem ostatně jeho okouzlení Karlem Schwarzenbergem rovněž nechápala), ale když se o mých přátelích bude vyjadřovat s takovým despektem, jako předvedl nyní, rozhořčím se i já, dosud pravidelná čtenářka sobotních Lidovek.