„Prestižní“ české školy a talentovaní Slováci

Jako bychom v oblasti vysokého školství žili v České republice stále ve starých poměrech: nové výzvy pro nás nejsou takové téma, jako pro naše slovenské sousedy. Pokračujeme v seriálu dvojčlánků k dvacátému výročí rozpadu Československa.

Úvodem
Naším záměrem zde není postihnout změny, které se ve vzdělávacím systému po rozpadu Československa odehrály. Snažíme se spíše vyhodnotit, co vlastně rozpad společného státu způsobil. Soustředíme se na vysoké školství – částečně i proto, že mu na rozdíl od jiných úrovní vzdělávání přece jen rozumíme lépe.

Vysoké školství má ale dobrou výpovědní hodnotu, pokud se chceme dívat na vzdělávací systém jako celek. Zatímco význam institucí předškolní výchovy, základních a středních škol je zpravidla regionálně ukotvený (čemuž ostatně odpovídá i dnešní systém zřizovatelů školských institucí v České republice), vysoké školy mají význam celostátní, a tím i mezinárodní. Dá se tedy očekávat, že rozdělení společného státu se ve vysokém školství promítlo i jinak, než pouhým národním přizpůsobením obsahového charakteru.

Ještě bychom rádi upřesnili, čemu říkáme „co rozdělení Československa způsobilo“. Hledáme podstatné vztahy rozdělení státu a některých jevů ve slovenském a českém vysokém školství, takže musíme analyticky rozlišovat. Rozdělení Československa například nezpůsobilo postupnou masifikaci a univerzalizaci terciárního vzdělávání, která se od devadesátých let minulého století v obou zemích odehrála – to je spíše odraz celoevropského trendu, jehož příčiny můžeme hledat například ve snaze zpřístupnit širokým vrstvám společnosti důstojný život a odpovídající úroveň vzdělání. Rozdělení společného státu nevedlo ani k dalším významným změnám v oblasti řízení a samosprávy, akreditací, struktury studijních programů a stupňů studia nebo ve financování, které proběhly v obou zemích.

V jednotě je síla, v samostatnosti rovnocennost?
Co vlastně rozdělení společné republiky ve vysokém školství způsobilo? Zásadním důsledkem měl být vznik dvou samostatných států s vlastní zahraniční a vojenskou politikou, s vlastní ekonomikou i ostatními sférami, které k modernímu státu patří. Tam samozřejmě spadá i vysoké školství. Z původního československého systému tak rázem vznikly dva, a to ne podle vnitřní logiky jeho fungování, ale podle geografického klíče. Vysokoškolské prostředí se formálním zásahem rozdělilo na dvě samostatná pole, od kterých se logicky očekávalo, že si časem najdou svou vlastní vnitřní i vnější rovnováhu.

Očekávalo se logicky i to, že české a slovenské vysoké školství budou – podobně jako Česká a Slovenská republika – rovnocenné. Je tomu tak dnes, po dvaceti letech existence samostatného Česka a Slovenska?

V České i Slovenské republice dnes studuje srovnatelný podíl obyvatelstva (kolem 400 tisíc z 10 milionů obyvatel ČR, kolem 200 tisíc z 5 milionů obyvatel v SR). Srovnatelný je i počet vysokých škol – 72 institucí v České republice, 36 institucí na Slovensku (pokud nepočítáme čtyři české vysoké školy, které na Slovensku rovněž působí). Výrazně se ale liší struktura obou systémů.

Ze všech českých vysokých škol je 44 soukromých, dohromady na nich studuje přibližně 54 tisíc osob. Na Slovensku je soukromých vysokých škol jen 13, zato je na nich do studia zapsáno kolem 39 tisíc lidí. Soukromé vysoké školy ve Slovenské republice jsou tedy v porovnání větší a je jich méně. Naopak to platí o veřejných vysokých školách – těch je na Slovensku relativně více, zato v průměru menších, než v České republice.

Většina současných českých i slovenských veřejných vysokých škol vznikla ve stejné době – ve dvou vlnách v padesátých a v devadesátých let dvacátého století. Nejstarší nepřetržitě fungující slovenská univerzita – Univerzita Komenského v Bratislavě – byla založena v roce 1919. V českých zemích oproti tomu dodnes působí šest vysokých škol, jejichž založení se datuje před rok 1900, nejstarší z nich pak byla založena ve 14. století. Na slovenském území samozřejmě existovaly vysoké školy dříve, konkrétně od 15. století, všechny však byly postupně zrušeny nebo přemístěny do Maďarska.

Ne náhodou patří nejstarší české vysoké školy také mezi ty největší na území České republiky – výjimkou je brněnská Masarykova univerzita, založená ve stejném období, jako bratislavská Univerzita Komenského. Ale nejde jen o jejich velikost, jde především o jejich roli a význam v celém českém, případně československém vysokém školství.

Česká „prestiž", slovenské talenty
Nechceme se v tomto článku pouštět do složitých debat o kvalitě vysokých škol a jejím měření. Mluvíme zde především o prestiži – o prosté reputaci, veřejně přijímaném dobrém jméně a s ním spojené úctě a respektu. V „boji“ o prestiž sehrává tradičně svou roli i oborová struktura: úctu a respekt si získávaly instituce, které se věnovaly výuce v prestižních oborech – „klasických“ disciplínách, jako medicína, právo, teologie nebo filozofie; nebo novým a perspektivním oblastem, například elektromechanice nebo jaderné fyzice. Přesně to jsou obory, které prakticky až do devadesátých let dvacátého století v nápadně větší míře realizovaly české vysoké školy – zatímco na Slovensku se významněji rozvíjelo učitelství, obchodnictví, zemědělství, zvěrolékařství a některé technické obory.

Důvodů, které k tomu vedly, je nepochybně více. S velkou pravděpodobností nebyla hlavní příčinou „nezralost“ mladých slovenských vysokých škol. I nově založené české vysoké školy se totiž k prestižním oborům a lepší reputaci propracovávaly rychleji.

Pamětníkům tehdejších poměrů už určitě na mysli vytanula nejedna „zlá větička“ o urputné české hegemonii. Pokoušeli jsme se tuto tezi falzifikovat, dosud se nám to však přesvědčivě nepodařilo. Jedna z možných dílčích odpovědí však je, že české vysoké školy měly lepší podmínky, kupříkladu talentovanější studenty. Přesně k tomu nakonec prestiž, dobré jméno, renomé vysoké školy mají sloužit – aby pomohly přitáhnout ty nejtalentovanější. Ovšem je potřeba také říci, že nejtalentovanější z obou zemí – Česka i Slovenska.

České vysoké školy to velmi dobře vědí. Na slovenské uchazeče samy cílí, například Univerzita Palackého v Olomouci dokonce na Slovensku působí jako zahraniční škola. Příznačné jsou v tomto ohledu i dohody, které česká a slovenská ministerstva školství uzavřela po rozdělení společného státu. Na základě těchto dohod mohli občané každé země studovat v druhém státě za takových podmínek, jako by byli jeho občany. Asi nepřekvapí, že to otevírá cestu zejména ze Slovenska do Čech, Moravy a Slezska.

Že na českých vysokých školách studují i mladí Slováci, to ovšem není žádná porozpadová novinka. Jedna unikátní statistika v československé ročence z roku 1970 to dokumentuje poměrně přesně, včetně místa trvalého bydliště a sídla školy. Slovenští studující tehdy tvořili na českých vysokých školách přibližně pět procent posluchačů. Dnes, po čtyřiceti letech, je tento podíl naprosto stejný, osciluje mezi čtyřmi a šesti procenty.

Na dobrém jméně, a jak se dnes skloňuje častěji, na dobrých výkonech českých vysokých škol se tedy tradičně podílejí i talentovaní lidé ze Slovenska. Kdyby oněch pět procent patřilo k těm nejnadanějším, můžeme říct, že do českých zemí přichází studovat mladá slovenská elita – „jejich“ horních deset procent. A kdyby přicházeli jen studovat – nezřídka se také do své rodné země už nevracejí, zůstávají v Česku, pracují tu, platí daně, zakládají rodiny a vychovávají děti, jejichž šance na důstojný život je pořád ještě výrazně vyšší, než v případě dětí rodičů se středoškolským vzděláním.

Odborně se tomu říká odliv mozků (brain drain). Je to stejný fenomén, jako když například čeští lékaři a lékařky nebo absolventi a absolventky dalších zdravotnických oborů hledají uplatnění v Německu či Rakousku (nakonec i někteří slovenští absolventi a absolventky českých vysokých škol dnes hledají práci za západními hranicemi ČR). Trend je zřejmý, vede v Evropě od východu na západ.

Samostatnost jako výzva
Psali jsme, že to není nic nového? Samotná migrace za vzděláním a lepšími životními podmínkami ze Slovenska do Česka ne. Nová je migrace ze samostatné Slovenské republiky do samostatné České republiky. Nové jsou výsledky samostatného slovenského vysokého školství a samostatného českého vysokého školství. Nová je možnost srovnávat dva formálně rovnocenné systémy, hovořit o jejich konkurenci a konkurenceschopnosti. A nové jsou také samostatné vlády, které nesou za vývoj svého systému vysokého školství odpovědnost.

Jejich politika, a také postoj veřejnosti rámované hranicemi národního státu, dnes formulují vlastní vizi rozvoje „svého“ vysokého školství. V Česku ani na Slovensku navíc vysoké školy nefungují izolovaně. Obě země jsou členskými státy zemí Boloňského procesu, které před dvěma lety vyhlásily existenci společného Evropského prostoru vysokoškolského vzdělávání. Současná slovenská vláda si trendy, o nichž v článku hovoříme, uvědomuje – alespoň tak lze soudit podle té části jejího programového prohlášení, která se vysokého školství týká.

Slovenská vláda hodlá podporovat mezinárodní konkurenceschopnost slovenských vysokých škol, vytvořit podmínky pro to, aby se významní slovenští odborníci a odbornice vrátili ze zahraničí do rodné země, posilovat postavení a význam slovenských vysokých škol v evropském kontextu, ať už důrazem na jazykovou vybavenost slovenských studentek a studentů, nebo větší otevřeností ke studujícím ze zahraničí. Na Slovensku se volilo před nedávnem, těžko v tuto chvíli předvídat, do jaké míry dojdou tyto její cíle naplnění. Česká vláda naopak vstupuje do druhé poloviny svého funkčního období a většinu jejích cílů v oblasti vysokého školství je možné ztotožnit s reformními návrhy dnes již bývalého ministra školství Dobeše.

Je Česká republika připravená přijmout Slovensko jako rovnocenného partnera?
Jako bychom v České republice stále žili ve starých poměrech: nové výzvy pro nás zdaleka nejsou takové téma, jako pro naše slovenské sousedy. Jako bychom stále žili podle výroku poslance Federálního shromáždění za Slovenskou národní stranu Petra Šveca z konce roku 1992: „Vy československý štát považujete aj za český štát, a my prirodzene nepovažujeme československý štát aj za slovenský štát.“ Stále tak trochu spoléháme na slovenské talenty a snažíme se spíše „dohánět“ západní Evropu v tom, co se ukazuje jako přežité a problematické – v zavádění školného, v posilování korporátního manažerismu, v prosazování neoliberálních reforem vysokého školství. Neuniká nám tím něco zásadního pod rukama?

Minimálně jeden z důsledků rozpadu Československa si uvědomovat musíme: nový začíná být pohled jednoho státu na druhý. Česká republika je pro Slovensko – a naopak – stále ještě „jiná“ cizina, než Maďarsko, Rakousko či Polsko. Slovo „cizina“ ale u mladších generací postupně nabývá na významu. Nepřišlo by nám zvláštní, kdybychom za několik let hovořili o Slovensku stejně jako o Polsku, Nizozemí nebo Finsku. Závěrečná otázka pro české vysoké školství proto zní: jsme skutečně připraveni přijmout slovenské vysoké školy jako rovnocenné partnery?

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kdo je to "my"? Pondělí, 21.Ledna 2013, 20:26:46

Čeští studenti mohou studovat na slovenských universitách za stejných podmínek jako slovenští v Česku. Autor si zdá se myslí , že skutečná rovnoprávnost zde není, českých studentů na slovenských universitách je méně nebo snad nejsou tak "kvalitní". (To si asi myslí, ale přímo to neříká.)

Kdo je ten "my", kdo by to měl řešit? Jsou to české university, slovenské university, Český stát, Slovenský stát., veřejné mínění v Česku nebo kdo?

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.