Domov

Na mnnohých místech neradostná ekologická a sociální situace planety nás nutí myslet domov jinak – jako síť vztahů utkaných z lásky, péče, starosti a touhy.

Pozoruhodný dokument francouzského fotografa Yanna Arthuse-Bertranda nabídl hluboké a mnohostranné zamyšlení nad světem, v němž žijeme, planetou Zemí – naším domovem.

Záběry dvoudílného dokumentu, který vznikl z materiálu nakonec nepoužitého pro celovečerní Betrandův snímek Domov, jsou vyznáním ve formě obrazů. Vznikly za letu v balónu, vrtulníku nebo letadle, v desítkách zemí všech kontinentů. Na jedné straně nekonečně proměnlivé záběry přírody, majestátní, dojemné a překvapující. Divukrásné tkanivo říční delty; majestátní bělostné ledovce, tiše plující v tmavé modři oceánu; fantastické jehlovité špičky skal v madagaskarské rezervaci.

Síla této vize naší planety je ale v něčem jiném. Podobně jako jeho krajan, letec a spisovatel Antoine de Saint-Exupéry představil Yann Arthus-Bertrand svět, nad nímž prolétá, jako zemi lidí. Indičtí rolníci, senegalští rybáři, obyvatelé obřích utečeneckých táborů v Čadu; chudí, často extrémně chudí lidé, jejichž spojení se zemí je však možná právě proto zvláště silné. Rybáři v Senegalu, ohrožovaní stále extenzivnějším průmyslovým rybolovem, dávají část ze svých úlovků stranou pro zestárlé rybáře; jakýsi důchodový systém i bez státního aparátu.

Ne bez bolesti a jistých rozpaků ukazuje Yann Arthus-Bertrand i odvrácenou tvář dnešní země: místa, kde lidská touha po zisku, nerozumné, destruktivní hospodaření nebo rozmařilost těch nejbohatších přírodu nenávratně ničí. Zahrady uprostřed jordánské pouště, vzniklé pro kratochvíli ropného emíra, symbol lidské pošetilosti, jejíž zásoby jsou na rozdíl od podzemních ložisek vody nevyčerpatelné.

Jeho pohled přitom není jednostranný, je si velmi dobře vědom toho, že touha velké části chudých lidí „žít jako my“ je oprávněná. Symbolem této touhy je ve filmu indonéský dělník těžící místní panenské pralesy, který má ve svém jednoduchém příbytku velkoplošnou televizní obrazovku, na níž běží americké seriály. Když filmař vypráví o setkání s ním, nezapře rozpaky, do nichž ho přivedlo. Co si počít s tímto konfliktem mezi cítěním ekologického aktivisty a sociální realitou světa, která jednoduchá, natož ideální řešení prostě neumožňuje?

Sympatické na autorově tázání je to, že i on sám, podobně jako svět, který ukazuje a o němž vypráví, se vyvíjí. Nenabízí hotové odpovědi, spíš s bolestnou naléhavostí klade otázky. Když prolétá nad opuštěnými budovami v zasněžené ukrajinské Pripjati, blízko Černobylu, vypráví o tom, jak dříve zásadně odmítal jadernou energii, nyní, s poznatky o globálním oteplování, je už ale jeho pohled jiný. A následují, jako mimořádně působivý doklad toho, že skutečnost nikdy není jednobarevná, neuvěřitelné záběry barevných kalů v australském uranovém dole.

Záběry poutníků v Mekce, které za Arthuse-Bertranda musel pořídit muslimský kameraman, nebo davy francouzských katolíků shromážděné na bohoslužbě s papežem doprovází úvaha o síle, která vychází z víry, demonstrované takto jednotně a masově. Jak takovou sílu využít pro záchranu vody, vzduchu, země, našeho společného domova? Letec a filmař klade tuto otázku, a vzápětí dodává, že sám ve svém celoživotním úsilí obracet pozornost lidí právě tímto směrem neuspěl.

Lze ale v úsilí o změnu lidského nitra, lidského smýšlení a chování vůbec uspět? Kde je tu hranice mezi úspěchem a neúspěchem? Podařilo se v tomto ohledu uspět velkým náboženským buditelům, sociálním reformátorům, uměleckým i politickým revolucionářům? Sen o velké záchraně, o zastavení ekologické i sociální katastrofy, je bezpochyby snem, který dává lidské existenci hlubší smysl. Dává jí také neobyčejnou krásu, mnohdy krásu tragickou, krásu vzešlou ze smrti a ničení.

Dnes, kdy slýcháme stále častěji zaklínání se „domovem“, vlastí, národem, stojí za to připomínat si jiné významy a rozměry domova. Jedním z nich je vnitřní domov všech duchovních poutníků, lidí víry, kteří svou důvěru vložili v kazatele bez přístřeší, krále bez vojska, učitele bez titulů a bibliografie. Ale podobným vnitřním domovem je tvorba všech skutečných umělců, vybojovaná v každodenním zápase ducha a těla, inspirující vize a všech možných omezení lidské existence.

Proti všem pokusům uzavřít se v pohodlné obraně vlastního „domácího“ zájmu, vytěsnit všechno myšlenkově přesahující, ne-utilitaristické, znepokojující, vždy stála, stojí a musí stát univerzální vize velkých tvůrců, aktivistických snílků a bojovníků. Domov totiž není ani tak místo, jako neviditelná síť vztahů, utkaná z lásky, péče, starosti a touhy. Domov je stavem našeho srdce.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.