Mělo to začínat barvitým popisem toho, jak se prodírám na Pavláku k metru a každých deset metrů mě zastaví brigádník, který žebrá peníze na zaručeně úctyhodný charitativní účel. A měla to být reklama na Nový Prostor, časopis, který naprosto upřímně miluju, a na jehož nové vydání vždycky netrpělivě čekám. Postavit jsem to chtěla právě na kontrastu s pochybnými projekty, na které z nás na ulici lákají peníze. Ale když jsem si NP včera koupila, zjistila jsem, že v něm o pouličních sbírkách vyšla glosa, a tak se mi začátek textu zhroutil, protože by to mohlo působit, jakože ze svého milovaného časopisu opisuju.

Začnu tedy jinak. Když jsem před časem bydlela v úplně jiné části Prahy, stával tam na stanici metra prodejce Nového Prostoru. Dost jsme se sblížili, pokaždé, když jsem šla kolem, jsme si chvíli povídali. Z jeho vyprávění a z vyprávění dalších prodejců jsem pochopila, jak důležitá pro ně je možnost vydělat si prodejem časopisu. V mnoha případech pomáhá od pádu na absolutní dno.

Těšila jsem se na každé setkání s ním, byl opravdu milý, pozvala jsem ho k nám domů na Štědrý večer, aby nebyl sám. Bohužel to tehdy nevyšlo, protože přes svátky ležel v nemocnici. Pak ho přeložili na jiné prodejní místo a my jsme se přestěhovali. Ztratila jsem ho z dohledu. Často jsem si na něj vzpomněla, zvlášť když uhodily tuhé mrazy a doufala jsem, že je někde v teple...

Na začátku letošního školního roku jsem vystoupila na stanici metra, kam jezdím s dětmi a uviděla ho tam. Vypadal mnohem lépe než dřív, usmíval se a radost ze setkání byla oboustranná. A tak na mě teď při úprcích do školy po výlezu z metra čeká každý den jeho úsměv, který spolehlivě rozsvítí i to nejšerednější ráno. Snad nám letos ty Vánoce vyjdou.

Ale to není všechno. Nekupuju si časopis pro dobrý pocit, nemám při tom dojem, že konám dobro a dávám peníze chudákovi. Kupovala bych si ho, i kdyby byl k dostání v trafice. A když si ho koupím, nedočkavě se pustím do četby. Začínám vždy fejetonem Jana Sterna, který mě rozesměje, a když se mu to nepodaří, tak mě aspoň řádně rozčílí, pak si přečtu glosy, se kterými většinou souzním a posléze už pomalu pročítám rozhovory, reportáže, analytické články. Vyhovuje mi volba témat, obdivuju upřímnost a nadhled autorů, vždy se dovím něco, co jsem nevěděla. A co teprve když něco napíše má oblíbená Andrea Novotná...

Je to jediný časopis, který čtu opravdu úplně celý. Čtu dokonce i kulturní rubriku, kterou obvykle v jiných tiskovinách vynechávám. A miluju Nový Prostor tak, že bych četla snad i rubriku sportovní, kdyby tam nějakou měli.