Československo a Česká republika měly v čele řadu různých prezidentů. Ať už byli jacíkoliv, lze říci, že každý z nich měl za sebou zajímavý příběh. V kladném nebo záporném smyslu.

Mezi všemi vyniká ale jedna zcela solitérní osoba. Pohříchu nevyniká svou výjimečností, ale naopak naprostou prostředností a šedivostí .

Antonín Novotný nesvedl nikdy žádný zásadní boj, jen v skrytu vyčkával trpělivě na příležitost. Byl zřejmě mistrem neviditelných tuze pomalých „bojů“, které nakonec vedly k vrcholu. Přesto si může připsat jeden bizarní výsledek: jeho dítětem byla krkolomná ústava zavádějící nevídané instituty, stejně jako veletoče se změnou státních symbolů. Sám byl však volen ještě podle „revoluční ústavy zvané květnové“.

Tento prezident má pro mě osobní význam. Je spojen s počátkem mého života. Celý život až do jistého věku jsem jiného prezidenta neznal. Nedovedl jsem si ani představit jinou alternativu. Tento muž se sveřepým chladným pohledem na nás vzhlížel takřka odevšad. Po mnoho měsíců před koncem jeho angažmá jsem si jako chlapec s předčasně probuzeným zájmem o politiku představoval jeho zatčení.

Stalo se mi jen málokrát v životě, že se politická přání (vlastně sen) staly skutečností. Obraz prezidenta Novotného z čela naší třídy byl sňat v klukovském „revolučním vzplanutí“ již několik dní před skutečnou abdikací a skončil rozlomen v koši. Jak bych nemohl mít na tohoto pána velmi osobní vzpomínky.

Připomíná to ale další výjimečný moment, který tuto šedivou myš odlišuje od ostatních. Řada našich prezidentů abdikovala. Dokonce více jak polovina. Ale abdikace Novotného byla ta nejvíce bolestivá, tolik ji nechtěl. Pro nemocného Husáka byla abdikace spíše vysvobozením, u Novotného tomu bylo naopak. Byla to skutečná prohra v boji průměrnosti. Bránil se jí do posledního dechu, jako nikdo další z abdikujících.