Bez nadsázky lze konstatovat, že příprava, schvalování a výstavba dálnice D8 z Prahy do Ústí nad Labem přes Chráněnou krajinnou oblast České středohoří je již osmnáct let symbolem snahy angažované veřejnosti hájit veřejný prostor a ovlivňovat rozhodování politiků a veřejné správy. Je tak symbolem snahy o vytváření prvků participativní demokracie.

Když česká vláda v čele s Václavem Klausem v listopadu 1993 schválila novodobou koncepci rozvoje dálnic a silnic České republiky, včetně vedení dálnice D8 přes chráněné území, což zákon o ochraně přírody a krajiny č. 114/1992 Sb. bez povolení výjimky zakazuje, bylo nepochybné, že veřejná moc tento svůj plán jen tak snadno neprosadí. O dvaceti letech později před vánocemi 2012 je trasa dálnice přes České středohoří bez dlouhého tunelu napadena dvaceti sedmi žalobami a veřejnost vede se státem překvapivě vyrovnanou „soudní partii“. Aktuální stav je tento: 8 výher a 8 proher.

Tento souboj se státní mocí mohl být na první pohled zcela beznadějný, neboť stát, na rozdíl od veřejnosti, disponuje velkou mocí, velkým vlivem a obrovským množstvím peněz. Vyhrát nad výkonnou a legislativní mocí (a mnohdy i nad nekvalitní mocí soudní) je totiž v českých podmínkách „divokého kapitalismu“ téměř nemožné. Krátkodobě to jít může, dlouhodobě ovšem nikoliv. Stát je totiž takové kasino, které nikdy s nikým legálně prohrát nemůže.

Boj o ochranu evropsky unikátní „sopečné krajiny“ Českého středohoří je přitom bojem o občanská práva angažované veřejnosti mluvit do toho, jak se bude s veřejnými prostředky nakládat, jak bude ekonomický a sociální rozvoj ovlivňovat náš životní prostor, tj. prostředí pro existenci lidského i mimolidského společenství.

Některé rozsudky se totiž stávají důležitým stavebním kamenem obrany veřejného prostoru proti rozpínající se výkonné moci, neboť čeští úředníci si rádi vykládají zákony ve prospěch státu a svůj, nikoliv ve prospěch veřejného zájmu dodržovat zákony a zohledňovat názory dotčené veřejnosti. Proto je u nás mj. tak vysoké vnímání korupce mezi úředníky a politiky.

Spor o posledních pět kilometrů dálnice stále nekončí

Krajský soud v Ústí nad Labem vydal dne 20. prosince 2012 rozsudek, kterým zčásti uznal žalobu občanského sdružení Společnost ochránců životního prostředí proti vydání územního a stavebního rozhodnutí pro téměř pět kilometrů dálnice D8 v Českém středohoří. Tento rozsudek je pro občanskou společnost zásadní a současně i absurdní.

Ačkoliv žaloba byla podána proti společnému rozhodnutí, tak krajský soud alibisticky přistoupil na to, že uznal jen žalobu proti územnímu rozhodnutí a stavební povolení ponechal v platnosti. Přitom z logiky věci by se dalo očekávat, že pokud zruší územní rozhodnutí, tak musí automaticky v ten samý okamžik zrušit i stavební povolení, neboť územní rozhodnutí je podkladem pro stavební povolení. Správně měl tedy ve stejné vteřině zrušit územní rozhodnutí i stavební povolení. Tím by ovšem samozřejmě narazil na silnou politickou nevoli.

Územní rozhodnutí bylo zřejmě zrušeno proto (odůvodnění rozsudku bude zveřejněno později), že v letech 1994-5 došlo k výběru koridoru dálnice bez účasti veřejnosti, což je pochopitelně v normálně fungujícím demokratickém režimu nezákonné.

Podle současné judikatury Nejvyššího správního soudu lze totiž proces hodnocení vlivů stavby na životní prostředí (tzv. proces EIA) žalovat pouze se žalobou proti územnímu rozhodnutí, nikoliv i proti stavebnímu povolení, ačkoliv se o tento právní názor Děti Země bezúspěšně snaží téměř dva roky.

Problém totiž spočívá v tom, že než krajské soudy o žalobě proti územnímu rozhodnutí vydají případný vítězný rozsudek, stavba má dávno stavební povolení, nebo je rozestavěná nebo dokonce hotová. Přitom podle stavebního zákona se zrušené územní rozhodnutí za existence stavebního povolení již znovu nevydává, takže neproběhne ani nové ekologické vyhodnocení vlivů staveb.

Česky řečeno: Tento absurdní rozsudek nám říká, že pokud vás občané baví podávat žaloby proti nezákonnému hodnocení vlivů staveb na životní prostředí, je to vaše věc a vaše záliba, ale musíte ji podat jen se žalobou proti územnímu rozhodnutí, nikoliv i proti stavebnímu povolení.

Tento právní názor pak vytváří stav, kdy s pravděpodobností blížící se jistotě téměř nikdo nedosáhne v případě soudní výhry žádné nápravy v podobě nového hodnocení vlivů, neboť nové územní rozhodnutí se nevydá, takže ani nové ekologické hodnocení nebude.

Tento stav tak nahrává bezohledným investorům a především zdivočelé české úřední moci, která bez služebního zákona může bohužel beztrestně porušovat zákony, neboť šance na nápravu je téměř mizivá. A politikům tento stav vyhovuje, neboť ovládat podřízení úředníky je tak lákavé!

O omezení práv veřejnosti rozhodne Nejvyšší správní soud

Aktuální rozsudek tak splňuje všechna kritéria principu HLAVY XXII. Veřejnost sice má pravdu, že proces hodnocení vlivů dálnice D8 na životní prostředí byl nezákonný, přičemž důkazem je zrušené příslušné územní rozhodnutí, ovšem k žádné nápravě nedojde, neboť investorovi jako trumf zůstalo stavební povolení v ruce.

Přitom tento alibistický rozsudek krajského soudu jde ještě dále, neboť ani v případě, kdy bylo vydáno společné územní a stavební rozhodnutí, stavební povolení nebylo zrušeno, ačkoliv bez existence územního rozhodnutí nemůže ve stejnou chvíli existovat ani stavební povolení. A tak bohužel zde platí zlaté „Patrikovo“ pravidlo: „Oni mají dálnici, my zase pravdu.“

Ve výstavbě dálnice se bude na jaře 2013 pokračovat. Rozsudek je tak prakticky pro žalobce bezcenný, neboť nic konkrétního neovlivnil.

Jen se bohužel opět potvrdila podobná „akademická výhra“ Dětí Země z února 2012, v níž stejný krajský soud zrušil územní rozhodnutí pro sto metrů dálnice ze stejného důvodu, a rozsudek se pak jen vložil do spisu a nové územní rozhodnutí se samozřejmě již nevydalo. A dálnice se dokončuje, aniž by existovalo jediné platné územní rozhodnutí! To je česká realita správního soudnictví.

Jedinou obranou je tak nyní podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu a v ní požadovat, aby žalované rozhodnutí krajského úřadu bylo zrušeno jako celek, neboť jedině v takovém případě bude možné zajistit aspoň formální nápravu nezákonnosti z let 1994-5.

V opačném případě Česká republika porušuje principy mezinárodní smlouvy tzv. Aarhuské úmluvy, podle které mají smluvní státy zajistit nejen možnost žalovat nezákonný průběh a výsledek ekologického posouzení staveb, ale i včasnou a skutečnou nápravu.

Některé sdělovací prostředky proto intuitivně ve svých titulcích o tomto rozsudku škodolibě uvedly, že ekologové prohráli soud o dostavbu dálnice D8, neboť se bude pokračovat ve stavebních pracích. Popsaly prostě reálný stav: soudní výhra je formální, neboť fakticky jde o prohru.

Ovšem tento jejich názor je mylný, neboť je nutné se na tento rozsudek dívat ne z úhlu dostavby jedné přízračné dálnice, ale obecně legislativním pohledem: české zákony jsou nekvalitní, pokud umožňují hájit veřejný zájem na ochranu krajiny a přírody jen formálně, a neumožňují věcnou a včasnou nápravu nezákonného stavu. Zatím to totiž vypadá tak, že jde jen o takovou hru na demokracii.

Bojovníky z řad veřejnosti nelze přece znechutit...

Za dnešního stavu, kdy chybí služební zákon a korupce je téměř všudypřítomná, může být bohužel jedno, pokud se zákony nedodržují a pokud se hodnocení vlivů na životní prostředí provede neodborně a nezákonně. Aktuální rozsudek krajského soudu totiž znamená, že náprava v případě dálnice D8 je téměř nulová (nikoliv snad ovšem žádná). Nicméně nás čekají další stavby, u nichž je stále nutné jednoznačně trvat na objektivním a zákonném posouzení vlivů na životní prostředí a nevzdávat to.

Rozsah občanských práv v oblasti ochrany přírody a životního prostředí je sice tímto rozsudkem velmi zúžen, ale ještě nás čeká rozhodování Nejvyššího správního soudu a případně i Ústavního soudu. Právní bitva o práva občanů na příznivé životní prostředí a efektivní účast při rozhodování nekončí.

Je nutné stále připomínat, že právo veřejnosti „mluvit do toho“ bylo jedním z požadavků výzvy Několik vět z léta 1989, kterou do listopadu 1989 podpořilo kolem padesáti tisíc občanů: „Aby byly všechny chystané a uskutečňované projekty, které mají natrvalo změnit životní prostředí v naší zemi a předurčit tak život budoucích generací, neodkladně předloženy k všestrannému posouzení odborníkům a veřejnosti.“

Aktuální ostudný rozsudek krajského soudu nám připomíná, že toto právo není ani po více než dvaceti letech zcela naplňováno, neboť o možnost posoudit výběr koridoru dálnice D8 přes České středohoří v letech 1994-5 byla dotčená veřejnost záměrně připravena a dnešní demokratická soudní moc se dosud vyhýbá tomu, aby zajistila aspoň částečnou nápravu.