Když sedí na střeše tetřevi, hlušci a slepci

Kritická reakce na články Jakuba Rašky a Míry Brože dokládá, že organizace Člověk v tísni se při práci se sociálně vyloučenými neřídí stereotypy, z nichž ji oba jmenovaní obviňují.

V několika posledních týdnech bylo na stránkách DR uveřejněno několik textů, které naznačovaly, že zaměstnanci Člověka v tísni dělají nekalosti, paktují se s nácky, brání Romům v participaci na životě společnosti, jsou paternalističtí (co to asi tak znamená?) či popírají etnicitu a podobné lichotivé lži. Že jsem na ně nereagoval hned, se ukázalo jako chyba, tak se snažím ji napravit.

Protože lží je plná nůše, je načase ji vysypat. Jakub Raška trochu prvoplánově popisuje, čemu všemu chudí Romové čelí. S tím se dá v 90 procentech souhlasit. Čtenář si obdobné texty může přečíst ve vládních dokumentech všech vlád všech koaličních druhů, na stránkách MPSV, ve stínových dokumentech opozice, na stránkách krajů, na stránkách řady nevládních organizací, včetně autorových. Protože popularizačních textů k tématu předsudků a rasismu není nikdy dost, text jsem osobně přivítal. O co méně podle mne předložil autor k diskuzi náznaky cest, po kterých se při řešení chudoby ubírat, o to více mě překvapilo, že v závěru textu bylo jako zlo označena společnost Člověk v tísni (ještě spolu s odborem pro sociální začleňování ze sekce pro lidská práva Úřadu vlády ČR). Takže do toho.

Kaj o plakatos?
Raška v kapitole Od slov k činům píše, že blokáda, i když v omezeném počtu lidí, či jiná forma protiakce, má vždy smysl, protože může místním lidem nastavit zrcadlo jejich konání. Trochu bych polemizoval s nadřazeným tónem aktivisty, který chce místním (čtu „hloupým“) nastavovat zrcadlo, ale budiž. V místech, kde pracuje, se Člověk v tísni účastnil či inicioval řadu veřejných akcí, například sérii protikampaní V Ústí neonacisty nechceme, (které jako kolega z Člověka v tísni pomáhal organizovat i Miroslav Brož) a které pak už pod dalšími značkami V XY neonacisty nechceme organizovaly i další struktury.

V Ústí nad Labem se magistrát města poprvé v Čechách zapojil do podobné kampaně, zastupitelé hlasovali jednomyslně o usnesení, že v Ústí neonacisty nechtějí, na budově Magistrátu visel obří plakát – fotografie sousoší lidických dětí z památníku Lidice, které náckům na Lidickém náměstí ukazovaly záda. Pravda je, že už tenkrát přijeli někteří aktivisté z Prahy a kritizovali koncert a vystoupení primátora proti náckům a říkali, že Člověk v tísni je establishment. Protisystémovým aktivistům samozřejmě nemůžeme nic nabídnout a zůstaneme i nadále v jejich očích organizací, která se snaží vylepšovat zločinný systém. Soudě podle textu ale Raška protisystémovým aktivistou není, má tedy smysl s ním diskutovat. Program postupu obcí proti shromážděním z nenávisti jsme shrnuli do knihy Nezvaní hosté, která je veřejně dostupná.

Nane plakatos
Dále Raška píše o „aktivizaci místních terčů, tedy chudých Romů, která by měla být součástí našeho konání“. Je pravda, že co se týče blokád a organizování nepovolených shromáždění, ty sociální pracovníci Člověka v tísni neorganizují, ani nijak rodiny v tomto smyslu neaktivizují, není to jejich role. Zároveň ale nikomu účast v protestech nerozmlouvají. Co děláme, je to, že rodiny v ohrožených lokalitách informujeme o tom, co se bude dít, a orientujeme se zejména na krizovou intervenci u dětí, které útoky nesou nejhůře.

Raška vybízí k tomu se „ veřejně podivovat nad skandálním paternalismem Člověka v tísni a Agentury pro sociální začleňování, jež roznášejí letáky, co vlastně Romům říkají, aby byli v čase pogromů (ano, pogromů) pasivní a nepodnikali žádnou aktivitu.“ Lidé Člověka v tísni neroznášeli nikde žádné letáky toho druhu, příčí se to našemu pohledu na svět i odmítání strategie appeasementu; totéž se týká, předpokládám, i zaměstnanců odboru pro lidská práva úřadu Vlády.

První zmínka o nevhodném postupu Člověka v tísni byla v tomto článku, v němž Míra Brož identifikoval koncert proti pochodu jako nebezpečnou aktivitu, která se snaží pomáhat náckům a policii a zřejmě něco popletl. Také je dobré si všimnout, že naši antinazi aktivitu hodnotí jako „zneužití sociální práce“. Na městském plakátu, na kterém bylo i naše logo (stejně jako Armády spásy, města, policie a Úřadu vlády), bylo v textu upozornění na trasu a varování pro automobilisty a výzva k respektování pokynů policie. Kdo má zájem, napište, plakát mohu poslat.

Pal amende bi amaro
Ze stejného zdroje vychází předpokládám i tvrzení Rašky v závěru jeho textu: „…podobně je potřeba skandalizovat aktuální paternalismus během jednání o osudu romských rodin v ostravském Přednádraží a ústeckých Předlicích, kde Romové nebyli přizváni k jednání o svém osudu a kde mimo jiné zasedli zástupci Agentury pro sociální začleňování a Člověka v tísni“.

Opět musím říci, že se jedná o lež a manipulaci: Člověk v tísni se situací v Přednádraží nemá nic společného, jednání se neúčastnil, ač to z formulace vyplývá. Tvrzení o Předlické situaci je také lež, ale k ní se vyjádřím šířeji. Protože je to zrecyklované tvrzení Míry Brože, pozastavím se nad jeho článkem v DR a to touto první informací. 

Stavební úřad v Ústí nad Labem řešil hrozící zřícení soukromého domu jeho úředním uzavřením, když majitel i přes tlak úřadů dělal zásahy do nosných konstrukcí domu bez stavebního povolení, a to s významným dopadem na statiku celého domu. Postiženým a ohroženým obyvatelům poskytlo město Ústí nad Labem krizové přístřeší a následně přechodné bydlení na ubytovně, kde si rodiny hledají jiné bydlení.

Miroslav Brož vylepil v Předlicích v době jednání o bydlení pro rodiny z ohroženého domu plakáty, které obyvatele uvedly v omyl, že probíhají nějaká jednání o jejich budoucnosti, přestože věděl, že se jedná pouze o jednání s rodinami ze staticky narušeného objektu. S lidmi, které nejdříve vystrašil zprávou, že se jedná o jejich domy, se následně domáhal vstupu na jednání, které se netýkalo ani jeho, ani Brožem shromážděných lidí. Z tohoto pořídil video, které je ke shlédnutí zde.

K věci spolupráce s rodinami v Předlicích se nesmím a nebudu vyjadřovat, sociální pracovníci nevytrubují do světa nic ze vztahu či úkolů, na kterých společně s rodinami pracují. Proto je těžké se nějak se v konkrétní rovině bránit nařčení z nekvalitní práce, aniž bychom porušili povinnou mlčenlivost a etiku sociální práce. Rodiny jsou zároveň autonomní ve svých rozhodnutích, přáních nebo v tom, co říkají a jakou strategii ve své věci zvolí. Respektujeme zcela jejich vůli spolupracovat s aktivisty a odborníky z o.s. Konexe, kteří si dle všeho myslí, že by bylo potřeba zvolit jiné způsoby práce či nátlaku než individuální podporu jednotlivým rodinám, což je způsob práce, kterým pracují terénní pracovníci Člověka v tísni.

Tedy: se všemi rodinami z domu v ulici Beneše Lounského, kterých se správní rozhodnutí státního (nikoli městského, politiky řízeného) stavebního úřadu týká, byla jejich situace projednána. Na jednání nemohli být zástupci o.s. Konexe ani další obyvatelé Předlic, kterých se jednání netýkalo. Není to popření komunitní práce, jak naznačuje Brož, ale respekt k právu projednat své věci v soukromí, k jedné z povinností sociálního pracovníka.

S rodinami bylo jednáno také jednotlivě a ne v mase všech obyvatel domu, natož v přítomnosti dalších lidí, kteří s řešenou situací neměli nic společného. Jistě by nikdo nechtěl, aby k věci, která by se týkala například vás, kdo čtete tyto řádky, někdo přizval půl čtvrti a za provolávání hesla O nás bez nás. Tyto způsoby o.s. Konexe a Míry Brože nemají s komunitní prací nic společného a smutné je, že jsem si jist, že to ví. Sociální práce vychází z přání, schopností a dovedností rodin, je potřeba se domlouvat společně na společných řešeních. Tvrzení, že jde dělat sociální práce jednosměrně, neparticipativně je nesmyslné. Sociální pracovník nedělá nikdy nic za svého partnera v dialogu, ani nic, co si partner nepřeje. Tedy se definičně jedná o činnost „O nás s námi“.

Historie cesty Předlic do dnešního stavu je dlouhá, Člověk v tísni inicioval od roku 1999 řadu jednání, článků, publikací a analýz k možnostem jejich záchrany. Prosazoval jejich revitalizaci v rámci programu Integrovaných plánů rozvoje měst financovaných z MMR, nakonec dala rada města přednost sídlišti Mojžíř. V roce 2007 jsme vydali knihu Kdo drží černého Petra, kde upozorňujeme mimo jiné na předlickou situaci. Kniha je protkána výpověďmi místních lidí právě proto, aby dostali slovo a bylo zřejmé, že vědí jasně, jak se svou situací naložit, a že vědí, co je špatně a co by bylo potřeba změnit. 

Domy v Předlicích mají velmi rozdílné vlastníky. Domy byly částečně soukromé, částečně patřily městské části. Původně městský fond byl prodáván obálkovou metodou v letech 1998 až 2002, domy vesměs kupovaly bohaté romské rodiny, představit si za tím může každý, co mu fantazie dovolí. Po upozorňování na rizika, které tito noví vlastníci představují, byl zbytek domovního fondu prodán v roce 2004 firmě Spobyt. Ten poté prodal domy jedné pražské společnosti s r.o., která je během několika měsíců rozprodala, částečně kriminální struktuře s.r.o s bílými koni, kteří vytahali na falšované odhady cen nemovitostí z bank úvěry. Nyní jsou nemovitosti napsány na s.r.o v likvidaci či lidi, které není možné dohledat, a zároveň jsou tyto nemovitosti jako zástavy u bank.

Domy chátrají, jsou postupně rozebírány a jsou nebezpečné. Situace čtvrti jako celku není našimi silami nijak řešitelná, je možné řešit jednotlivé domy a podporovat jednotlivé rodiny. To v síle dvou teréních pracovnic a jednoho předškolního klubu děláme, seč můžeme. Jaký bude osud Předlic, rozhodnou zejména majitelé nemovitostí, i postupná demolice ohrožujících ruin ze strany města je právně nejistá cesta.

Skončím poslední citací z textu Jakuba Rašky a dávám mu za pravdu: „Ani velké antirasistické hnutí nemůže omezovat problém na samotný rasismus, jelikož se z nás pak můžou stát v podstatě bezzubí antirasističtí specialisté. Jedna z věcí, které se stále nedaří, je zjišťovat lokální mocenské a ekonomické zájmy – pokládejme si otázku: „Komu pomůže ghetoizace sociálně slabých?“ Sice to už může být nebezpečný podnik, ovšem – jak prohlásil jeden kolega z SOS Přednádraží – antirasismus není hra pro malé děti.“

Odpověď na otázku, kterou si sám položil, je ovšem všude dostupná, stačí neposlouchat slepě tetřevy i hlušce. Víc číst. Nebo se zeptat. V případě Předlic stačí jen prohledat web. Nicméně se obávám, že i když se obnaží motivace všech silných i slabších hráčů na scéně a dojde k porozumění situaci, což by se mělo rozhodně udělat, pořád to není fimfárum, které svět neviděl. Rychlé řešení není, je ale cesta - podporovat jednotlivé rodiny a děti na jejich cestě a vyjednávat politická řešení, investice a ochranu těm, kteří ji potřebují. Ale statisticky častěji zůstává jen u cesty pro jednotlivé rodiny. Pokud někdo udělá víc než to, jen dobře. Zatím jsou to však jen žalmy a klevety.

A co si myslíte vy? Diskuse (3 příspěvky)

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Kaj o plakatos? Nane plakatos? Pal amende bi amaro? Středa, 19.Prosince 2012, 19:50:52

Nebyl by překlad? Komu je ten text adresován? Rómům nebo prorómským aktivistům ovládajícím romštinu? Pro širší veřejnost je Váš text stejně nesrozumitelný jako kritizované texty M.Brože a J.Rašky.

Vy jste obviňováni ze skandálního paternalismu, oplátkou mluvíte o nůši plné lží. Co kdybyste se sešli u kafe, třeba s nějakým moderátorem? Přes média se asi nedomluvíte.

Mal_

Jan Černý - ČvT

Re: Kde je plakát. Žádný plakát. O nás bez nás. Středa, 19.Prosince 2012, 21:08:14

Co se týče srozumitelnosti pro širší veřejnost, souhlasím s Vámi. Souhlasím s Vámi, že se nedomluvíme. Hezký večer.

J_

Jiří Kubička - psycholog, Praha

Děkuji Středa, 19.Prosince 2012, 21:14:30

Děkuji za překlad.
Dobrou noc.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.