V Dubaji právě vrcholí konference OSN, která ovlivní podobu Internetu a telekomunikací v příštích letech či desítkách let. V našich médiích je interpretace akce jednoznačná. Hodný Západ bojuje se zlým a barbarským zbytkem světa o udržení svobodného Internetu. Ano, jsem, co se návrhů, které v Dubaji padají, jednoznačně na straně Evropské unie, USA a naší diplomacie. Přesto bychom si měli přiznat, že situace je složitější.

Problém je totiž potřeba rozdělit na dva. První otázka je, jak má vypadat Internet. Druhá otázka potom je, kdo má mít Internet pod kontrolou. Jakmile začneme tyto dva problémy slučovat, začneme se dopouštět značných nepřesností.

Nejprve zkusím zodpovědět první otázku. Internet by měl být svobodný, tedy bez politických zásahů. Uživatelé by na něm měli mít práva, kterých se těší v hmotném světě — právo na listovní tajemství, právo na ochranu soukromí, právo na spravedlivý proces. Rozumné by též bylo udržet princip síťové neutrality, jinak se bude Internet čím dál tím víc podobat televizi (rozebrat proč by bylo na samostatný článek, ale zjednodušeně se dá říct, že oslabování síťové neutrality hraje do karet největším hráčům, kteří cílí na mainstreamové publikum).

Teď je potřeba zamyslet se nad tím, kdo o takovýto Internet stojí. Troufám si tvrdit, že uživatelé v drtivé většině zemí světa. Viditelně ovšem pouze obyvatelé relativně svobodného Západu, zvláště potom v zemích bývalého východního bloku, což je vidět mimo jiné na razantních vystoupeních Poláků. Právě obyvatelé „Západu“ nelibě nesou snahy vlád osekávat svobody, které Internet přinesl, či svobody, na nichž vyrostl.

Další skupina zastánců otevřeného Internetu jsou lidskoprávní neziskové organizace rozeseté po celém světě, disidenti v zemích s autoritářskými režimy a drtivá většina akademiků. Poslední, často zmiňovaná skupina údajných zastánců svobodného Internetu, jsou západní technologické firmy. To ale zdaleka není přesné. Nedělám si iluze, že Facebooku, Googlu, nebo Microsoftu leží lidská práva uživatelů na srdci. Z jejich strany jde pouze o byznys. Důvod, proč jsou tito technologičtí giganti se Západem na jedné lodi, je prostý — chtějí dodávat své produkty i do zemí třetího světa. Můžeme doufat, že jejich zaměstnanci mají i nějaké etické motivace pro tento postoj, ale je to jen naděje. Jisté však je, že mají i řadu motivací, které už nejsou tak průzračně čisté. Tím se dostáváme ke druhé otázce.

Kdo by tedy měl Internet kontrolovat?

V současnosti je hlavním centrálním orgánem, který na Internet dohlíží, americká nezisková organizace ICANN. Musíme jí přiznat, že pro otevřený a svobodný Internet udělala leccos dobrého, a lze se ztotožnit s postojem EU, který říká „Nespravujme to, co není rozbité“.

Na druhou stranu výtky Ruska a Číny (a teď pomiňme jejich cenzurní návrhy), jsou naprosto pochopitelné. Amerika ICANN používá k tomu, že si Internet do značné míry přisvojuje. Protože ICANN sídlí v USA, tvrdí americká administrativa, že jakákoli webová stránka, která běží pod doménou nejvyšší úrovně (.com, .net, .info atp) spadá pod americkou jurisdikci. To byla i jedna z hlavních záminek bezprecendentního zásahu proti Megauploadu, který neměl se zásadami právního státu mnoho společného. Snaha podřídit správu domén pod OSN tedy má svou logiku. Situace, kdy mají Spojené státy v otázce správy Internetu výsadní postavení, prostě logicky přináší diplomatické třenice.

Bohužel však není k dispozici žádný návrh, který by tuto situaci řešil rozumným způsobem. Podřídit Internet vládám je nebezpečné a žádná mezinárodní dozorová instituce se nerýsuje. V zásadě nám tedy nezbyde nic jiného, než nechat kontrolu nad Internetem Americe a doufat, že ji bude vykonávat zdrženlivěji než Rusko. Rozhodně bychom ale neměli spor, který je primárně mocenský (USA a Rusko hájí své zahraničně-politické zájmy a kvůli nim se handrkují), interpretovat jako spor etický. To, že jsou USA a Evropská unie tentokrát na světlé straně Síly, je spíše shoda okolností, než výsledek dlouhodobě konzistentní zahraniční politiky.