Touha žít jindy a být jinde

Dva silné porevoluční mýty, mýtus návratu k tradicím první republiky a mýtus přemístění do jiného světa, už nefungují. Nemáme ale vizi, která by je nahradila. Vytvoříme ji společně?

Před nedávnem jsem dostal za úkol vyprávět v zahraničí o československé a české transformaci. Truchlivá záležitost. Při té příležitosti jsem si vybavil, jak to všechno začalo. Jmenovalo se to Velký Návrat. Návrat od Evropy. Návrat ke Standardním Řešením. Návrat Práv a Svobod. Návrat Majetku (tam kde se nevracelo, tak nastalo Rozdávání Majetku – to ještě pořád pokračuje).

Snad proto, že nikdo nebyl na žádnou transformaci připravený, nebyly žádné plány. Ani vysoce dotovaná západní vědecká pracoviště netušila, že se evropský státní socialismus (nebo co jsme to tu vlastně měli) tak rychle a všeobecně zhroutí. Co s tím? Ze strany zapadajícího slunce se to jevilo jako dar z nebes. Velký Návrat z tohoto pohledu znamenal Integrování (ale nejprve bylo třeba dezintegrovat Varšavský pakt, Radu vzájemné hospodářské pomoci, Sovětský svaz, Jugoslávii atd.) a Rozšiřování. Rozšíření Demokracie, Vlády Práva a zejména Trhů. Trhy obsadily, okupovaly nová území. Nemocné společnosti bylo třeba rychle léčit. Co nejrychleji, takže šokem. Aby byly co nejdřív jako ty vyspělé společnosti jinde, v tom Prvním světě. Vždyť tam všichni chtěli. Někteří pacienti se z toho ovšem nevzpamatovali.

Oba přístupy, mýtus návratu i mýtus přemístění do jiného světa měly společné to, že ignorovaly to, co je, a už vůbec si nekladly otázku, co by mohlo a mělo být. Správné a žádoucí bylo to, co bylo kdysi, než přišli komunisté, nebo co je někde jinde – na Západě.

Naštěstí pro transformátory – vyznavače minulosti, si první republiku už skoro nikdo nepamatoval a také Západ jako vzor fungoval především proto, že představy o stavu a trendech západních společností byly u nás značně mlhavé. Jejich blahobyt a demokracie se jevily jako přirozeně dané na věky.

Ale ten vysněný stát hojnosti, vzniklý na základě kompromisu práce a kapitálu po katastrofách světové hospodářské krize a druhé světové války se i na Západě už v té době začínal rozpadat. Mohli jsme to vědět, ale kdo by věřil Rudému právu. Kdo si přece jen troufl v počátcích Velké Transformace podotknout, že ne všechno, co u nás vzniklo po válce, je třeba odstranit, už si moc neškrtl, stejně jako ten, kdo nevěřil, že trh všechno vyřeší a že nastal konec dějin.

Čas běží a role kategorií „jindy“ a „jinde“ se nám posunuly. Návratem do minulosti se dnes straší. Že prý se vrací Komunismus s politickými procesy, lágry, policejním státem, vymýváním mozků našich dětí. To je ošemetná situace, když se minulost mění v hrozbu zrovna v době, kdy budoucnost nic dobrého nevěstí. Dnes už dokonce ani nikdo nepředstírá, že bychom se snad v budoucnu měli mít lépe. Slibuje se, že když se budeme dále uskrovňovat, nebudeme se mít úplně nejhůř, jako se mají jinde. No, netěšte se z takové nabídky.

Být „jinde“ mohou ti, kdo se jinam vydají, za lepším, za svobodnějším, za exotičtějším. Poslední dobou dost často slýchám takové plány. Někteří jsou jinde, protože museli, utekli před zákonem a s nabytými statky se uchytili tu na Bahamách, tu v Jihoafrické republice. Ale pro českou společnost jako celek je nějaké jinde, o kterém jsme snili, stejně nedosažitelné, jako před dvaceti lety. Pokud jde o míru blahobytu a fungování státu, moc jsme se do západní Evropy neposunuli. Pokud jde o možnosti dalšího rozvoje, ztratili jsme tradiční produkční kapacity a stali se montovnou. Míru vzdělanosti, sociální soudržnosti a zdraví lidu soustavně snižujeme, jako bychom se chtěli dostat ještě někam docela jinam. Ve vší slušnosti.

Návrat do Evropy se nám omrzel. Když se konečně nabízejí ta vytoužená standardní řešení, vláda práva, demokratické způsoby řešení společných problémů, a desítky miliard k tomu, abychom si polepšili, tak se nám to nezdá. Mohli bychom přijít o možnost naprosto suverénně si svou kotlinu a přilehlé úvaly úplně zdevastovat. A navíc Evropa je plná strašáků: pomyslete na Řecko! (Španělsko, Irsko, Portugalsko, Itálii, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko ….) V některých těch zemích už nezbývá nic jiného, než odcházet za špatně placenou těžkou prací do stále se snižujícího počtu těch bohatších zemí. Z Litvy už odešel milion lidí v produktivním věku z celkové čtyřmilionové populace.

A Velký Bratr? Pro Spojené státy jsme zajímaví jen, když chtějí, abychom někam poslali vojáky a neptali se proč, nebo potřebují někam vrazit radar či prodat stíhačky. Jestli od nich ani tu pitomou atomovou elektrárnu nekoupíme, tak už nás asi odepíší úplně.

Co teď? Kudy kam? Kdo nám pomůže? Jsme odkázáni na toto místo a tento čas, sami se sebou, s pocitem, že jsme obklopeni nepřáteli a hrozbami, a bojíme se, jak to dopadne. A nemáme volbu žít svůj život jindy.

Arundhati Royová píše: „To, co dnes potřebujeme v zájmu přežití této planety, je dlouhodobá vize. ... Naše neschopnost žít plně v přítomnosti (tak jak to dělá většina zvířat) kombinovaná s naší neschopností vidět příliš daleko do budoucnosti z nás dělá podivné mezitvory, ani zvířata, ani proroky. Naše úžasná inteligence, jak se zdá, předhonila náš pud sebezáchovy. Plundrujeme Zemi a doufáme, že akumulování materiálního nadbytku nám vynahradí tu hlubokou, nezbadatelnou věc, kterou jsme ztratili.“

My sami jsme ti, na které jsme čekali. A pokud chceme něco změnit, nezbývá asi nic jiného než si přiznat, kam jsme to dopracovali, začít se bavit o tom, jakou společnost, jakou společnou budoucnost si přejeme, jestli máme vůbec nějakou společnou vizi, která nasměruje naši práci. Nebo alespoň pud sebezáchovy.

A co si myslíte vy? Diskuse (4 příspěvky)

Petr Šťastný - Malé Přítočno

Dobrý článek... Středa, 12.Prosince 2012, 14:15:32

Dobrý den pane Silný,

díky za jako vždycky dobrý článek.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Čapkův fejeton Středa, 12.Prosince 2012, 21:44:13

Asi před pětatřiceti lety jsem objevila fejeton Karla Čapka, který byl patrně napsán v době, která se tenkrát jevila mnohem ponurejší, než je dnešek. Ale protože se hodí do adventu (nota bene údajně posledního před blížicím se koncem světa), tak mě napadlo ho sem opsat:
Karel Čapek: Podzimní dny
Tedy tohle dovede jenom podzim: Aby jeden den byl celý zlatý sluncem a čistý jako ze škatulky a zářivý až do nachového západu; a druhý den aby se narodil tmavý a ucouraný plouhavým deštěm, samá mlha, samá sychravost, samý soumrak od božího rána. Takové zlaté a černé dny má jenom pozdní podzim. Ještě maličko a bude tu už nové slunce; bude se den za dnem silněji zařezávat do hlubin noci, den za dnem se šíř rozkročí nad sirou a studenou zemí. Ale teď ještě je to naše staré slunce, zralé zralostí všeho, co jsme poznali a sklidili; ještě dožíváme svůj starý rok.
Ne, to dělá jenom ta tma, že se nám zdá podzimek tak smutný a těžký jako příklop; to dělá ta tma, která se na nás denně valí jako rostoucí černá voda. Stojíme na břehu noci a děláme si znaménko: ještě stoupla, ještě pohltila tenhle proužek bílého dne, ještě o kousek překročila demarkační čáru včerejška. Tak už dost, už dost; už je tak maličko toho světla, které nám zbývá! Už je dost té tmy, dost ústupu, dost toho smutku; není-li načase začít z jiného soudku? Ne, ještě ne, ještě nejsme na dně noci, na dně temnot; ještě se musíme spokojit s lampičkou noční a obracet stránky toho, co bylo. Nebuď netrpělivý. Vždyť už je připravena neviditelná hranice slunovratu. Nic velkého se nestane, žádná rána z děla, žádný ohňostroj, žádná vlajkosláva neohlásí tu přesnou hodinu; bude se podobat kterékoliv jiné hodině, která teď uplývá, ale už to tu bude, jen o píď světla víc, a už se to nedá ničím zadržet. Chvála bohu, my lidé nejsme dnešní a víme, jak to v našem vesmíru chodí dokola.
A je před námi ještě jedno znamení, jako záložka v rodinné knize: Vánoce. Vlastně jimi se uzavírá koloběh roku; jimi se dovršuje zralost podzimu. Návrat domů. Svátek domova. Hvězda domácí. Dlouhý a těžký je rok, a bůhví, co se v něm někdy nahrne osudů a ztrát a dobrodružství; ale na konci všeho je ten návrat domů, to posvěcení domova. Vejdi pod střechu svou, neboť rok se nachýlil.
Ať prší, ať prší; ať namoknou oranice a rozblátí se cesty; ať zalézá mráz za nehty a šedivý mráz lehne na trávu; všechno je zkouška a příprava. Ať je to cesta rokem nebo cesta dějinami, musejí se snést i ty horší a temné dny. Pravda, že jsme zimomřiví po světle; ale ještě nám zbývá lampa domácí; i při ní je vidět daleko dopředu. Rozsviťme všechny své lampy, aby lidé ze tmy našli cestu domů. Přišel čas temnot; nezhášejte žádné ze světel našeho domova. Byl by to hřích.
Dlouhý a těžký je rok, ale je moudře stavěn; ať se uzavírá nocí a nepohodou - i to je k něčemu dobré. Abychom lépe a jistotněji objevili svůj vlastní dům.

Jiří Vyleťal - Praha 5 Stodůlky

Není co dodat ... Čtvrtek, 13.Prosince 2012, 06:48:21

Vynikající článek. Jasný, stručný, vyjadřující srozumitelně podstatu.
Není co dodat, jenom velké poděkování.
Jiří Vyleťal

Jiří Silný - Brno

Díky Čtvrtek, 13.Prosince 2012, 14:40:43

za přátelská povzbuzení a za krásný Čapkův text, který jsem neznal. Máme doma okna na jih, v prvním patře do dvora a právě minulý týen už se Slunce nevyhouplo přes střechy domů naproti. Zas až na konci ledna. To se dá vydržet. Advent je doba naděje.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.