Deník Referendum Domov

Před nedávnem jsem dostal za úkol vyprávět v zahraničí o československé a české transformaci. Truchlivá záležitost. Při té příležitosti jsem si vybavil, jak to všechno začalo. Jmenovalo se to Velký Návrat. Návrat od Evropy. Návrat ke Standardním Řešením. Návrat Práv a Svobod. Návrat Majetku (tam kde se nevracelo, tak nastalo Rozdávání Majetku – to ještě pořád pokračuje).

Snad proto, že nikdo nebyl na žádnou transformaci připravený, nebyly žádné plány. Ani vysoce dotovaná západní vědecká pracoviště netušila, že se evropský státní socialismus (nebo co jsme to tu vlastně měli) tak rychle a všeobecně zhroutí. Co s tím? Ze strany zapadajícího slunce se to jevilo jako dar z nebes. Velký Návrat z tohoto pohledu znamenal Integrování (ale nejprve bylo třeba dezintegrovat Varšavský pakt, Radu vzájemné hospodářské pomoci, Sovětský svaz, Jugoslávii atd.) a Rozšiřování. Rozšíření Demokracie, Vlády Práva a zejména Trhů. Trhy obsadily, okupovaly nová území. Nemocné společnosti bylo třeba rychle léčit. Co nejrychleji, takže šokem. Aby byly co nejdřív jako ty vyspělé společnosti jinde, v tom Prvním světě. Vždyť tam všichni chtěli. Někteří pacienti se z toho ovšem nevzpamatovali.

Oba přístupy, mýtus návratu i mýtus přemístění do jiného světa měly společné to, že ignorovaly to, co je, a už vůbec si nekladly otázku, co by mohlo a mělo být. Správné a žádoucí bylo to, co bylo kdysi, než přišli komunisté, nebo co je někde jinde – na Západě.

Naštěstí pro transformátory – vyznavače minulosti, si první republiku už skoro nikdo nepamatoval a také Západ jako vzor fungoval především proto, že představy o stavu a trendech západních společností byly u nás značně mlhavé. Jejich blahobyt a demokracie se jevily jako přirozeně dané na věky.

Ale ten vysněný stát hojnosti, vzniklý na základě kompromisu práce a kapitálu po katastrofách světové hospodářské krize a druhé světové války se i na Západě už v té době začínal rozpadat. Mohli jsme to vědět, ale kdo by věřil Rudému právu. Kdo si přece jen troufl v počátcích Velké Transformace podotknout, že ne všechno, co u nás vzniklo po válce, je třeba odstranit, už si moc neškrtl, stejně jako ten, kdo nevěřil, že trh všechno vyřeší a že nastal konec dějin.

Čas běží a role kategorií „jindy“ a „jinde“ se nám posunuly. Návratem do minulosti se dnes straší. Že prý se vrací Komunismus s politickými procesy, lágry, policejním státem, vymýváním mozků našich dětí. To je ošemetná situace, když se minulost mění v hrozbu zrovna v době, kdy budoucnost nic dobrého nevěstí. Dnes už dokonce ani nikdo nepředstírá, že bychom se snad v budoucnu měli mít lépe. Slibuje se, že když se budeme dále uskrovňovat, nebudeme se mít úplně nejhůř, jako se mají jinde. No, netěšte se z takové nabídky.

Být „jinde“ mohou ti, kdo se jinam vydají, za lepším, za svobodnějším, za exotičtějším. Poslední dobou dost často slýchám takové plány. Někteří jsou jinde, protože museli, utekli před zákonem a s nabytými statky se uchytili tu na Bahamách, tu v Jihoafrické republice. Ale pro českou společnost jako celek je nějaké jinde, o kterém jsme snili, stejně nedosažitelné, jako před dvaceti lety. Pokud jde o míru blahobytu a fungování státu, moc jsme se do západní Evropy neposunuli. Pokud jde o možnosti dalšího rozvoje, ztratili jsme tradiční produkční kapacity a stali se montovnou. Míru vzdělanosti, sociální soudržnosti a zdraví lidu soustavně snižujeme, jako bychom se chtěli dostat ještě někam docela jinam. Ve vší slušnosti.

Návrat do Evropy se nám omrzel. Když se konečně nabízejí ta vytoužená standardní řešení, vláda práva, demokratické způsoby řešení společných problémů, a desítky miliard k tomu, abychom si polepšili, tak se nám to nezdá. Mohli bychom přijít o možnost naprosto suverénně si svou kotlinu a přilehlé úvaly úplně zdevastovat. A navíc Evropa je plná strašáků: pomyslete na Řecko! (Španělsko, Irsko, Portugalsko, Itálii, Maďarsko, Litvu, Lotyšsko ….) V některých těch zemích už nezbývá nic jiného, než odcházet za špatně placenou těžkou prací do stále se snižujícího počtu těch bohatších zemí. Z Litvy už odešel milion lidí v produktivním věku z celkové čtyřmilionové populace.

A Velký Bratr? Pro Spojené státy jsme zajímaví jen, když chtějí, abychom někam poslali vojáky a neptali se proč, nebo potřebují někam vrazit radar či prodat stíhačky. Jestli od nich ani tu pitomou atomovou elektrárnu nekoupíme, tak už nás asi odepíší úplně.

Co teď? Kudy kam? Kdo nám pomůže? Jsme odkázáni na toto místo a tento čas, sami se sebou, s pocitem, že jsme obklopeni nepřáteli a hrozbami, a bojíme se, jak to dopadne. A nemáme volbu žít svůj život jindy.

Arundhati Royová píše: „To, co dnes potřebujeme v zájmu přežití této planety, je dlouhodobá vize. ... Naše neschopnost žít plně v přítomnosti (tak jak to dělá většina zvířat) kombinovaná s naší neschopností vidět příliš daleko do budoucnosti z nás dělá podivné mezitvory, ani zvířata, ani proroky. Naše úžasná inteligence, jak se zdá, předhonila náš pud sebezáchovy. Plundrujeme Zemi a doufáme, že akumulování materiálního nadbytku nám vynahradí tu hlubokou, nezbadatelnou věc, kterou jsme ztratili.“

My sami jsme ti, na které jsme čekali. A pokud chceme něco změnit, nezbývá asi nic jiného než si přiznat, kam jsme to dopracovali, začít se bavit o tom, jakou společnost, jakou společnou budoucnost si přejeme, jestli máme vůbec nějakou společnou vizi, která nasměruje naši práci. Nebo alespoň pud sebezáchovy.