Deník Referendum Domov

Vzájemné vybržďování skončilo střelbou. Piloti odvrátili katastrofu na poslední chvíli. Požár zachvátil objekt bývalé dřevovýroby. Našli ubodaného cizince. Šéfové čelí podvodům zaměstnanců. Lidé mají stovky genetických defektů. Hackeři vysáli z bankovních účtů téměř miliardu. Euroval je zrůdná, hrozná věc. Trojice sebevrahů se smluvila přes internet.

Pokud by se někomu zdálo, že jsou to věty z deníku šílence, je na omylu. Je to pár náhodně vybraných titulků z hojně čtených internetových a tištěných deníků z posledních pár dnů. Říká se, že neurčité hrozby zdravotního a obecně bezpečnostního rázu, zdánlivé nebo skutečné katastrofy a litry prolité krve pomáhají noviny prodávat. Mainstreamoví novináři prý za nic nemohou. Jen musí vyhovět potřebám čtenářů. Že tyto jejich potřeby vytvářejí nabídkou, to už jim nedochází.

K současné mediální tendenci sdílené širokou veřejností, která se nechává novinami, rozhlasem a televizí ohlupovat, patří okázalé zhrubnutí terminologie. V civilizovanějších časech, když už se stalo něco tragického, tak bylo řečeno, že byl někdo usmrcen, nebo že při zásahu došlo ke ztrátám na životě. Dnes se prostě řekne, že jednotky zabily toho, či onoho činitele, o němž někdo bez nás a případně i proti nám rozhodl, že to byl nepřítel. A pokud zaprotestujete, řekne se Vám, že mluvit o smrti s respektem a ohledem, jak se to činilo dříve, je pokrytectví, kdežto nynější řeč na toto téma je otevřená a neúprosně pravdivá. Dalším příkladem vulgárního diskursu je to, že dnes už snad nikdo neví, že opakem pravdy nemusí vždy být lež a že někdy se prostě všichni (kromě jednoho neomylného) jen mýlíme.

Když se opravdu děje něco nemilého, je jistě správné o tom informovat. Dobré novinářství nepřibarvuje život na růžovo. Jenže když kolem půlky prosince čteme výrazný titulek, že sníh hrozí Česku a že Česko zasypal sníh a silničáři nestíhají, tak čtenář začíná pochybovat o zdravém rozumu těch, kdo mu denně nabízejí tyto porce strachu. Sníh jistě někomu hrozí, třeba řidičům na odlehlých horských silnicích, ale zcela jistě taky jiným prospívá, především přírodě, a nemusíme rozebírat, jaká je jeho funkce. A třeba je sněhová nadílka i potěšením pro ty, kdo se rádi zadívají na krajinu pokrytou jemným bílým a jiskřivým polštářem, nebo pro děti, které s nadšením vytáhnou saně nebo začnou stavět sněhuláky, pokud na chvilku opustí počítače, vyjdou za prahy svých domů a všimnou si, že se něco změnilo.

Denně slyším v rozhlase nebo televizi a čtu v novinách, že probíhá boj o Hrad. Jsme již imunizováni, a tak nebereme vážně, to, co čteme. Ale láká mne taková hra. Za minulého režimu jsme se báječně bavili tím, že jsme titulky z Rudého práva interpretovali sexuálně. Ranní politická desetiminutovka na pracovišti kromě probrání zpráv ze Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky zahrnovala i toto nejapné žertování.

Dnes by hra u médií hlavního proudu mohla vypadat trochu jinak: vzít vážně to, co píší. Představil jsem si, že opatrně opouštím svůj pankrácký byt a budu se pozvolna přibližovat ke Starému Městu a Malé Straně, případně udělám obchvat přes Letnou a prozkoumám situaci kolem Strahova a budu z bezpečné vzdálenosti sledovat seskupování bojových šiků a budu si všímat postupy tankových jednotek Nerudovkou nahoru. Se znepokojením budu hlídat oblohu, jestli odněkud neletí roj Fischerových bombardérů připravených srovnat se zemí Hradčanské náměstí. Včas se ukryji, když se z dobývaného Hradu ozve palba, abych unikl nebezpečí. Představuji si Zemanovy jednotky, jak postupují od Vysočiny, jak Přemysl Sobotka je výrazné výhodě, když mu stačí při bitvě o Hrad vyrazit od Senátu a hnát své zabijáky třeba vzhůru po Starých zámeckých schodech. Zvlášť bizarní je představa Táni Fischerové v čele šiků antroposofů, environmentalistů a členek Klíčového hnutí, jak podnikají zteč prezidentského sídla.

Naštěstí není nutno mainstreamovou žurnalistiku brát vážně. Ale legrace nekončí u skeptického konstatování, že byznys s informacemi a desinformacemi má svá drsná pravidla. Není tak bezvýznamné, že se v lidech především vzbuzuje strach. Sociologové někdy říkají, zhruba řečeno, že roli, jíž v tradiční společnosti sehrávalo náboženství, převzala v novověku věda a dnes se jí ujímají hromadné sdělovací prostředky. Mohou mít na mysli různé úlohy, jež mají tyto po sobě nastupující dominantní diskursy: náboženský, vědecký a masmediální plnit. Osobně pozoruji, že účinně přejímají jedni od druhých roli strašit lidi. Přesvědčovat lidi, že jsou nicotní.

Tak jako podle nich hrozí jakési nedefinovatelné kosmické, klimatické a jiné přírodní katastrofy, s nimiž sotva dokážeme něco udělat, tak prý se stejnou nutností na nás dopadají tvrdé důsledky sociální struktury a sociální dynamiky. Před více než dvaceti lety, když ptáčka lapali, nám pěkně zpívali o blahobytu, demokracii, toleranci, důstojnosti a svobodě. Dnes už jen říkají, že rozevírání nůžek mezi ekonomickou elitou a davem je nutností, nezvladatelná nezaměstnanost je nezbytná, rozvratný tržní vliv na vzdělanost a kulturu je stejně nevyhnutelný jako dopad komety či planetky, který jednou zničí život na zemi.

Napřed nám tloukli do hlav, že to tak chce Bůh a že hlavní ctností je tupá poslušnost. Pak plynule přešli na výklad, který Boží predestinaci k požehnání či trestu nezávisle na našich postojích nahrazuje stejně chladnou a necitelnou přírodní nutností. Takové jsou přírodní zákony a bylo by bláhové jim vzdorovat. A teď nám média nemilosrdně cpou do krku katastrofy všeho druhu. A co katastrofou není, např. že v červenci je horko nebo že kolem vánoc padá sníh, se musí jako katastrofa vykreslit. Když nehrozí smrtelné nebezpečí, stává se snad pomalu už i sám život nebezpečím, před kterým je nutno varovat.

Doporučuji zahrát si popsanou hru a zjistit, kolik pravdy je na zprávách, které mají poskytovat informace. Pak už jen stačí vystavit obsah servírovaných sdělení kritické mysli. Pak je možné rozumně rozlišit to, co skutečně hrozí a čemu zabránit nelze, od toho, co vůbec hrozbou není. A pak už se naskýtá jen možnost vysmát se těm, kdo nás chtějí strašit, a ukázat jim, že máme svou hrdost. A mezi těmito dvěma možnostmi bude třetí: to, co je skutečně špatné, co ale nedopadá na nás s fatální nevyhnutelností. Jsou to ekonomické a politické projevy úplně obyčejných lidí. Ne nějakých géniů zla a gigantů. Jsou to lidská díla snadno narušitelná, a proto proti sociálnímu zlu lze nasadit síly a zdolat je. Lze se chopit příležitostí, které poskytuje demokratický pluralitní systém a vzít sociální život do vlastních rukou, do rukou těch, jichž se to týká a situaci změnit. Nemáme-li náladu se nechat strašit a ohlupovat, opravdu nemusíme.