Tak jako mnohokrát v minulosti se prezident České republiky pustil na velmi tenký led. Opět pocítil potřebu vyjadřovat se k záležitostem, ke kterým by se raději vyjadřovat neměl. Stále znovu se Václav Klaus pokouší nás přesvědčit, že není jen velmi dobrý sportovec, šikovný zlodějíček a nejlepší ekonom na světě, ale i odborník v oboru matematického modelování, klimatolog, geolog, sociolog, právník — a ve svém posledním vystoupení prokázal jednoznačnou snahu vrhnout se i na genderová studia. Samozřejmě, můžeme si říci, že bychom neměli jeho výroky brát vážně, tak jako všechny ostatní výroky a vyjádření, kterými nás v uplynulých letech oblažil.

Problémem je, že výroky tohoto excentrika a jurodivce mají tendenci rezonovat ve společnosti. Že přese všechna selhání, chyby a neschopnost se z nich poučit je Václav Klaus pro významnou část české populace majákem, úběžníkem, určovatelem směru. Bohužel má tato osoba, pro jejíž vládnutí lze dobře použít otřepané úsloví jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, stále ještě značnou váhu coby katalyzátor veřejné debaty.

Proto a přesto je třeba se k výrokům Václava Klause o Karolíně Peake vrátit, analyzovat je a vyjádřit se k nim. Také proto, že paralelně probíhá v našem veřejném prostoru debata o kvótách, jejíž konsekvence jsou zásadní a která se, zdá se mi, bohužel ubírá směrem k městečku Klausov.

Křehká květinka

Jsem poslední člověk na světě, který by se jakkoli zastával Karolíny Peakce. Považuji ji za nekompetentní ve všech ohledech, nekonzistentní, pokryteckou a záludnou osobu. To ale nijak nesouvisí s její pretencí na post ministryně obrany. A zcela určitě nijak nesouvisí s vhodností nějaké kandidátky či kandidáta na určitou funkci v rámci veřejné správy to, zda je to muž či žena, a to velká či malá, tlustá či tenká, robustní či křehká.

Výrok Václava Klause je kvintesencí mačismu a tuposti některých příslušníků našeho pohlaví, kteří se pokládají a označují za konzervativce. Je třeba si říci, že v České armádě jsou nejen statní mužové, ale i nestatní důstojníci s nadváhou, taktéž jsou tam statné i křehčí ženy. Mnozí z nás si jistě pamatují i fyziognomii Alexandra Vondry, který, když už jsme u těchto vnějších znaků, rozhodně nebyl typem příslušníka commandos. Výroky o tom, koho příslušníci armády akceptují a neakceptují, poháněné motorem konzervativismu, patriarchálního vidění světa a neschopnosti ctít elementární zásady, na kterých stojí moderní společnost, jsou pro hlavu státu naprosto nepřístojné.

Bohužel bylo lze včera v médiích vidět jen reakce shovívavé, nebo dokonce přitakávající. Nic jiného nemůžeme čekat od Ladislava Jákla, ovšem jinou, ostrou reakci bych očekával ze strany Karoliny Peake. Její vyjádření, že se pokusí pana prezidenta přesvědčit, že není žádná křehotinka či křehule, mne jen utvrdilo v názoru, o jakou osobu jde, o osobu zcela nevhodnou působit v jakékoli veřejné funkci a nejméně pak na pozici předsedkyně politické strany, a to i pokud jde o podivný sežmoulaný zbytek, část vraku Věcí veřejných, stranu LIDEM.

Přes všechno výše uvedené nevidím důvod, proč by měla Karolina Peake býti horší ministryní obrany než Saša „Promopro“ Vondra, lobbista a pravděpodobně i agent tajných služeb jiného státu. Karolina je doufejme díky své celkové neschopnosti nevhodným materiálem na agentku nejmenované velmoci. Naopak, Karolina Peake na postu ministryně obrany bude skvělým doplňkem sbírky asociálů, neschopných strýců a tetiček, slabošského premiéra a usínajícího aristokrata, která dohromady vytváří nádherný, byť trochu surrealistický živý obraz symbolizující veškerou intelektuální a morální bídu pozdního kapitalismu. Navíc bez připomínek VK zvládá zodpovědnou funkci vicepremiérky.

Šovinismus Václava Klause a kvóty

Důležitější než samotný konzervativní a patriarchální výrok Václava Klause je celkový veřejný diskurz, jenž uvozuje, rámuje a podtrhává. Krásným příkladem je nedávná iniciativa Evropské komise, směřující k zavedení genderové kvóty v orgánech veřejně obchodovatelných společností. Tento zdaleka nedostačující a polovičatý krok, který však směřuje správným směrem, se v českém veřejném prostoru dočkal především kritických ohlasů, a to i od aktérek a aktérů, od nichž bychom to nečekali.

Zaznívaly a zaznívají především teze o tom, že kvóty znevažují ženy, že schopní se prosadí sami. Ozývají se hlasy kritizující pozitivní diskriminaci, varující před údajným nedostatkem odbornosti osob dosazených na základě genderu a podobně. Ačkoli některé obavy mohou být částečně opodstatněné, jádro argumentace je konzervativní a tradicionalistické, vychází ze současné, určitým konkrétním historickým vývojem dané, společenské situace.

Osoby vyjadřující se ke kvótám neberou často vůbec v úvahu objektivní realitu. A realitou je, že především co se týče globálního Jihu, jsou ženy jednoznačně utlačovanou, podřízenou a vykořisťovanou skupinou. Zmiňme jen femicidu probíhající v mnoha nejchudších zemích světa, například v bývalém Zairu, ale například i v Mexiku, přes obchodování s lidmi, celosvětově převažující podíl žen mezi nejohroženějšími a nejchudšími vrstvami populace a takto bychom mohli pokračovat.

Stejný problém ovšem vidíme i na globálním Severu. Nesmíme se mýlit v tom, že ve tzv. vyspělých zemích strukturálně založená diskriminace žen neexistuje. Většinu problémů můžeme pozorovat i v našich zeměpisných šířkách: od většího podílu žen mezi nejchudším a nejohroženějším decilem společnosti, přes exploataci v rámci moderního, a to nejen sexuálního, otrokářství, až po nižší odměňování žen za stejnou práci či menší podíl na rozhodování v politické i ekonomické oblasti,

Samozřejmě, kvóty tzv. obchod s bílým masem nebo otročení v robotárnách, či chudobu a hlad na globálním Jihu ani Severu nevyřeší. Zde je řešením jen celková přeměna systému společenského metabolismu a reprodukce, odstranění hierarchických vztahů z ekonomické i politické oblasti života, kterou bude přirozeně následovat i odstranění nadvlády v rodinných a osobních vztazích. To ovšem není představitelné v rámci kapitalismu a ani v jiném systému, založeném na nadvládě kapitálu nad prací a z ní plynoucí nadvlády muže na ženou či bohatých nad chudými.

Souběžně se snahou o celkovou proměnu společnosti je ovšem možné a nutné pracovat i na drobnějších, každodenní život většiny vylepšujících opatřeních. A jedním z takových opatření, byť nedokonalých, polovičatých a málo radikálních, je i zavedení genderových kvót. Řečmi o odbornosti není třeba se vůbec zabývat, jsou naprosto prázdné. Nejde totiž o obsazování pozic, na nichž je třeba nějaké speciální kompetence, jako je kupříkladu funkce mozkového chirurga v konkrétním týmu v konkrétní nemocnici. Zde by jistě nebylo záhodno, abych existovala pevná kvóta, stanovující, že v každém týmu v každé nemocnici musí být přesně polovina mužů a přesně polovina žen, protože je možné a díky dosavadnímu historickému a společenskému vývoji i pravděpodobné, že pro tu či onu odbornost nebude těch či oněch osob toho či onoho pohlaví dostatek.

Je třeba neustále opakovat, že se jedná o pozice mocenské. O místa na kandidátních listinách stran, o členství v dozorčích a správních radách firem či v radách akademických institucí. Jde o spravedlivou dělbu moci mezi obě pohlaví, nikoli o záležitost konkrétní kvalifikace.

Považuji za úsměvné, že se odpůrci kvót zaštiťují právě odborností a kvalifikací. Jako by měl profesor Mejstřík, předseda dozorčí rady ČSA, jinou kompetenci, než omílat stále dokola Schumpeterovu tezi o kreativní destrukci a ospravedlňovat všechny obludnosti, jichž se kapitalistický systém jako celek a konkrétně personifikace kapítálu na reálně existujících lidech dopouští.

A podobné je to s dalšími odborníky ze správních a dozorčích rad, ale i představenstev společností všude ve světě. Jde o pozice mocenské, o možnost rozhodovat a prosazovat zájem kapitálu, nikoli o neutrální, technokratická rozhodnutí.

Nepoučitelní

Můžeme se ptát, proč se odpůrci kvót a jaksi nadekretovaného genderového vyrovnávání nepodívají do zemí, kde byly kvóty zavedeny? Protože by museli přiznat, že jejich důsledky jsou veskrze pozitivní, že pomáhají budovat společenský konsenzus, zmírňovat, byť ne odstraňovat, některé rozpory a obecně přispívat k větší spokojenosti většiny obyvatel se společenským uspořádáním země.

Je paradoxní, že většina mocenských elit není ochotna a schopna jednat ve vlastním zájmu. Pokud se porozhlédneme po světě, jsou to právě severské země, s jejich kvótami, vysokými daněmi a obecně relativně egalitářskými společnostmi, kde je nejnižší kriminalita a kde konec konců nejméně hrozí nepokoje, násilné protesty a revoluční zvraty, kterých se momentálně vládnoucí vrstva vždy musí obávat. Tak jako v jiných oblastech, i v otázce kvót, je naše intelektuální a mocenská elita zakopaná v pozicích, které měla vyklidit již před dávnými lety. Tak jako ve své škrtací mánii, i v případě nesouhlasného stanoviska k vyrovnávání a zahlazovaní rozporu mezi pohlavími vytrvá náš establishment až do hořkého konce.