Deník Referendum Domov

V centru DOX probíhá v těchto dnech výstava Kartografie naděje: Příběhy sociální změny, která se snaží postihnout současnou ekonomickou a politickou krizi a protest proti ní. Samotná výstava je rozdělena do čtyř částí – změny, krize, protesty a sociální imaginace. Výstava jako taková si kladla za cíl otevírat diskusi o současné společenské a politické změně, je však otázkou, nakolik je ve stávající podobě v českém kontextu něčeho takového schopna.

Naděje a beznaděj
„Cílem projektu, zahrnujícího fotografie, mapy, objekty, videa i konceptuální díla, je podnítit vytváření platforem pro pozitivní změnu založenou na spolupráci umělců, sociálních vědců, aktivistů a občanů na lokální i mezinárodní úrovni. Tyto hlasy zatím totiž většinou nepřesahují hranice svých oborů a nepředstavují dostatečně přesvědčivý velký příběh, který by nejširší veřejnost přijala za svůj.“ píše se na webových stránkách DOXu o výstavě. Je třeba poznamenat, že výstavu doprovázejí také debaty. Výstava samotná, zavřená v krásném bílém DOXu, však nepůsobí zrovna jako něco, co by mělo nezainteresovaného diváka vtáhnout do debaty a probudit aktivistu v něm. Výjimku tvoří snad jen třetí část (protesty), která mapuje protesty i jejich účastníky od Indie před Egypt až po Wall Street.

Poslední část – tedy sociální imaginace – působí daleko spíš jako několik z kontextu vytržených myšlenek, poskládaných do velice nesourodého rádoby celku. Má snad představovat neschopnost formulovat alternativu systému? Nebo říkat to, že smysluplná alternativa neexistuje? Kroužek polštářů znázorňujících (nebo snad vybízejících k?) „general assembly“ po vzoru španělských Indignados vypadal smutně a opuštěně.

„My tady diskutujeme...“
V českých médiích z celé výstavy nejvíce rezonovala instalace skupiny Ztohoven s názvem Morální reforma. Vysvětlení je dvojí. Prvním je šokující potenciál, který zveřejnění telefonních čísel politiků bezpochyby má pro novináře. Druhým vysvětlením je fakt, že právě tato instalace je, na rozdíl od celé výstavy, jasně ukotvená v kontextu české politické reality. I když si výstava jako taková klade za cíl rozproudit diskusi, právě kvůli absenci kontextualizace problému krize, protestu i změny v české politické realitě k něčemu takovému širší veřejnost nejspíš nevybídne.

Problém může být i v tom, že je výstava jako taková svým způsobem velice uzavřenou záležitostí. Symptomatické bylo vyjádření Jaroslava Anděla právě z DOXu, který na debatě o instalaci Ztohoven konstatoval, že výstava měla rozproudit diskusi, a to se jí tedy povedlo. Problém takové diskuse je však v tom, že je opět uzavřená do prostředí DOXu nebo se odehrává jen mezi malou skupinou stále stejných tváří. Téma rezonovalo šokem a v bulvárním tónu v médiích a pak už se nic nedělo. Kroužek polštářů zůstává i nadále osamělý. Je nasnadě se ptát, proč výstavou jako je tato nezaplnit veřejný prostor, aby se úvaha o změně a protestu stala součástí české každodennosti. Aby nebyla jen doménou těch, kteří umění rozumí, pokud má oslovit a vybídnout k diskusi všechny.

Konformní komunikace
Instalace skupiny Ztohoven s názvem Morální reforma měla podle autorů vybídnout ke komunikaci občanů s jejich volenými zástupci – těmi, co nesou politickou zodpovědnost. Problém s touto instalací z hlediska možného podnětu k většímu zapojení lidí do veřejné debaty ale spočívá právě ve formě, jakou tato komunikace v kontextu české politické kultury nabývá.

Napsat neoblíbenému politikovi sprostou smsku je bohužel pro autory i dílo aktem zcela konformním a nijak nenarušujícím současný rámec politické kultury. V čem se liší nadávání v hospodě a zaslání sprosté sms z hlediska budování kvalitní veřejné debaty? Ani jedna z forem „participace“ nijak nenabourává pasivní přístup české veřejnosti k tvůrčímu protestu nebo diskusi o reálné změně. Podobně jako další projekty navíc i instalace Morální reforma potvrzuje zažitou dichotomii o špatné politice a politicích a dobrých, ale nemohoucích občanech. Z hlediska aktivizace a politické participace je tato dichotomie totiž naprosto smrtící.