S drzostí nejdál dojdou

Česká politika nemá dostatek smyslu pro rovnost mezi politiky a občany a česká společnost zase třeba pro rovnost příležitostí pro ženy. Namísto rovnosti pak máme drzost nebo ustrašenost.

Strašlivě jsem se rozzuřila, když jsem se neúspěšně snažila sjednat si schůzky na ústeckém magistrátě. Všichni mě rezolutně odkazovali na tiskovou mluvčí, nikdo se nechtěl konfrontovat s mými otázkami týkajícími se ústecké čtvrti Předlice. I ta tisková mluvčí se z rozhovoru nakonec vykroutila, ne snad že bych o něj tolik stála, vždyť ona nedělá politická rozhodnutí, přeci jen mě to však pobouřilo.

Přemýšlela jsem, jak jejich přístup nazvat a nakonec jsem na to přišla. Jsou drzí. Prostě a jednoduše drzí. Uspokojená jsem to vyprávěla kamarádce a ta namítala, že se zde nemůže jednat o drzost, protože drzé jsou děti a říkají to o nich rodiče. A že ten vztah mocipánů a ostatních občanů je opačný. Ti, co jsou u moci, pohlížejí na ostatní tak, jako někteří rodiče na své děti.

Uklidnila jsem se až, když jsem svým dětem večer před spaním četla a zpívala. Najednou jsem si ale s nepříjemným rozechvěním uvědomila, že jsem slíbila na zítřek napsat sloupek, je přeci úterý. Hlavou mi klouzala různá témata. Mohla bych napsat něco o vzdělávání novinářů, narazila jsem totiž na výborný citát v jedné publikaci určené pro studenty žurnalistiky. Ale k tomu už se vracím moc často. Nebo antikomunismus? Minulý týden jsem byla na dvou diskuzích, kde se mluvilo o komunismu a antikomunismu, jenže to už u mě začíná vypadat jako obsese.

Tak co telefonování a psaní sms politikům, které se mi nelíbí a připomíná mi lynč? To už napsali dobře jiní. Ještě mě napadají Landa s Janečkem, prezidentská volba a sKarty. Nenapadá mě však už nic k nim, tedy nic, co by už jiní nenapsali lépe. A je to tady. Už nevím o čem psát. Všichni ostatní jsou lepší.

K psaní se totiž potřebuju rozčílit. Aspoň trochu. A pak si vzpomenu na kvóty. To je přece mé feministické téma. Problém je ovšem v tom, že na ně nemám zas tak vyhraněný názor. To se pak špatně rozčiluje. Nejsem nijak zvlášť proti, ale ani necítím to nadšení pro, i když mi argumentace zastánců připadá většinou rozumnější. Navíc na toto téma vyšly v Deníku Referendum výborné texty Aleny Zemančíkové a Jany Smiggels Kavkové. Kromě toho mě na nich trochu odpuzuje představa, která se s nimi obvykle pojí. A to, že nejdůležitější v životě je pracovat a dosahovat tak společenského úspěchu.

Ale ještě více mi vadí argumentace odpůrců a snad nejvíce odpůrkyň: „Děkujeme, my to nepotřebujeme! My se k tomu nějak probojujeme samy.“ Nepodezírám je všechny, že nechtějí konkurenci, argumentují tak i ženy neúspěšné. Spíše je na vině pozoruhodná česká neschopnost bojovat za svá vlastní práva. A ta zase souvisí s neochotou brát se za práva druhých. A jsme na začátku. Ti, kteří nemají v rukou moc, nechtějí obtěžovat ty, kteří ji mají. Protože by vypadali mocichtiví, příliš draví, nevděční, nehodí se to a nesluší. Ani zastávat se jiných.

Jenže to je třeba prolomit už v základě. Například přistupovat k voleným zástupcům jako k lidem, kteří mají pro společnost vykonávat nějakou službu. A ze svých činů také skládat účty. Když to nedělají, klidně si můžeme říct, že jsou drzí. A nejen to.

A co si myslíte vy? Diskuse (1 příspěvek)

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Středa, 28.Listopadu 2012, 18:42:25

No tak, ať ty kvóty jsou! Ale doufám, proboha, že ty ženy pak do těch funkcí nebudou muset nastupovat povinně.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.