Nacionálně sociální zápach Vladimíra Franze

Vladimír Franz je historicky vzato strasseristou, resp. tím, co z dědictví tohoto směru nacionálního socialismu zůstalo v tavícím kotlíku ideologií globálního kapitalismu.

„Dobrý den, jmenuji se XY a pokud budu vaším prezidentem, budu usilovat o návrat do feudalismu, kde daně platili jen chudí a kde namísto státní královské moci vládli všemocní feudálové.“ „Dobrý den, jmenuji se YX, obdivuji Pol Pota a zvolíte-li mně za prezidenta, budu usilovat o zrušení měst a genocidu jejich obyvatel.“

Představme si, že by se nám takto představil nějaký z prezidentských kandidátů a takto vyložil na stůl karty svých zvrácených úmyslů. Jeho šance by se jistě blížily nule, pokud by voliči nebyli sami stejně zvrácení. Ostatně návrat do feudalismu se už děje v podobě financializace kapitalismu – soukromý kapitál přebírá roli státní moci, u níž lidé začínají hledat ochranu, tak jako kdysi u krále před šlechtou. Principem je fungování mafie, jak ukazuje Jan Keller: ta sama vytváří podmínky pro poptávku po svých službách. Kapitalismus se mění zpět ve feudalismus, v jehož lůně se zrodil, ale v nových, jím vytvořených podmínkách, kdy dominantním společenským vztahem není půda, ale – dluh jako forma finančního kapitálu.

Představme si však, že by vystoupil Vladimír Franz a otevřeně prohlásil: „Dobrý den, jsem nacionální socialista strasserovského směru a budu-li prezident, budu vládnout tvrdou rukou a prosazovat potlačení odborů, protože práce a kapitál mají spolupracovat jako jeden národ a nerozdělovat jej na levici a pravici.“ Svou antipatií k odborům a sociálním hnutím by v českém prostředí snad přízeň jistého voličského segmentu získal. Otevřeným přihlášením se k fašismu by však prázdná postmoderní bublina jeho popularity, tvořená vizuální image, praskla, protože fašismus je stejně jako komunismus v českém politickém diskursu sprosté slovo. A proto všichni, kterým hrozí nařčení z extremismu, musí mluvit jazykem otroků, chtějí-li vystupovat veřejně – namísto třídní boj musejí říkat sociální konflikt, namísto chudí a Cikáni nepřizpůsobiví, namísto zrušení daní pro bohaté rovná či ještě lépe regresivní daň, namísto o nacionálním socialismu hovořit o národním a sociálním cítění.

Vladimír Franz slovy odmítá jakýkoli „extremismus“, levicový i pravicový, a o svém někdejším společném působení s neúspěšným sociálním psychologem J.X. Doležalem z Reflexu mezi dělnickou rasistickou mládeží tvrdí, že ji chtěl odvést od obdivu k nacismu a, slovy J. X. Doležala, říkat jim „jak to mají dělat“. Budeme-li přesnější, odvést ji chtěl od obdivu antisemitského nacistického směru, představovaného Adolfem Hitlerem, ke kterému jedinému měla mládež z odborných učilišť přístup z hodin dějepisu na základní škole. Nelze tvrdit, že by Franz byl antisemitou či vyloženým rasistou, ačkoli je znám jeho rozhovor pro Vlastu, v kterém naprosto mylně vysvětluje vznik britských skinheads primárně jako „organický“ důsledek selhání státu při obraně před imigranty a kriminalitou. V potaz samozřejmě musíme brát, že Franz není sociolog a díky cenzuře a uměle omezeným možnostem studia v zahraničí neměl přístup k studiím birminghamské školy, reflektující vznik skinheads a punks jakožto výraz třídní kultury.

Budeme-li však v souvislosti s Franzem hovořit o strasserismu, musíme být velmi opatrní. Nejen kvůli žalobám či případnému vítězství ve volbách. Hranice mezi tím, že někdo je stoupencem nějakého směru, sympatizuje s ním či je jím volně inspirován, může být totiž široká a nálepkovat Franze strasserismem může být zavádějící. Ptejme se ale: v čem existují podobnosti?

Fašismus je ideologie středních vrstev, měřená pomocí Adornovy F-škály, nacismus pak jednou z jejích forem. Strasserismus je směr nacismu, představovaný Gregorem a Otto Strasserovými, akcentující vedle národní otázky otázku sociální. Tento směr byl dominantní především v jednotkách SA, rekrutovaných z nezaměstnaných dělníků, kteří pod vedením Ernsta Röhma požadovali druhou, „socialistickou“ fázi nacistického převratu. V tom jim zabránily zájmy zbrojního průmyslu, finančního kapitálu a Noc dlouhých nožů. Hitlerovský i strasserovský nacismus však spojoval jak odpor k marxismu, tak vlastní pojetí „socialismu“. Chápali jej jako Gemeinschaft, společenství, nikoliv jako společnost založenou na společném majetku a zrušení tříd. Národní společenství všech tříd a vrstev, tedy spolupráce práce a kapitálu, což nacisté realizovali ihned po uchopení moci. Zakázali odbory a vytvořili Německou pracovní frontu, sdružující zaměstnance a zaměstnavatele.

Ač se po druhé světové válce strasserismus vyvinul v mnoho národních proveniencí (Velká Británie, Itálie, Německo, USA), jeho hlavním ideologem se stal Otto Strasser, bratr zavražděného Gregora, a nosnou myšlenkou poválečného neonacismu, opouštějící rasový aspekt, se stala „organická sociální spolupráce“ práce a kapitálu jako alternativa vůči třídnímu boji. Ponechme stranou, že tato myšlenka sahá ke středověkému mýtu o trojím lidu (duchovenstvo, šlechta a rolníci) a vychází z indoevropské mytologie. V konceptu spolupráce práce a kapitálu se fašismus všech variant shoduje například s keynesiánstvím, sociální demokracií, třetí cestou Oty Šika či politikou sociální harmonie Komunistické strany Číny, vycházející zase z konfuciánských tradic. Společným jmenovatelem této politiky je potlačit sociální konflikt a zachovat kapitalismus.

Ukazuje se, že strasserovský nacismus se rozpouští v kotlíku ideologií globálního kapitalismu, který plnou parou směřuje k autoritářské technokracii, v jejímž zájmu je jistě mít sociální konflikty přinejmenším pod kontrolou. Strasserismus tak není o nic nebezpečnější a je otázka, zda se už neliší spíše svým obskurním jazykem, symbolikou a tradičním autoritářstvím. Proč se tedy obávat Franze více než nového feudála a zaměstnavatele Tomáše Sedláčka, ČSOB?

Ač se dnes Franz distancuje od své krajně pravicové minulosti, v níž se spolu s krajně pravicovým novinářem Doležalem neúspěšně pokusil z mladých učňů a dělníků vytvořit v duchu strasserismu antikomunistické a anticiganistické bojůvky - byť by svým potenciálem spíše jen tragikomicky připomínaly SA - svých konzervativních a autoritářských postojů se nezbavil. Fašismus stejně jako jakákoli jiná ideologie středních vrstev se necítí stát ani na levici ani na pravici, ani na straně práce ani kapitálu, ale cítí se stát nad nimi, protože kolísá uprostřed. Cítí se být mluvčím všech, kteří stojí vně hierarchické struktury – tedy kromě těch úplně mimo, jako jsou například Romové.

Podobně je na tom tak Franz, který má jako Strasser sociální cítění, ale není levičák, a má národní cítění, ale není pravičák. Používá při tom neokonzervativní argumentaci Nové pravice o konci opozice levice-pravice, vyplývající z představy konce třídního boje práce a kapitálu. To, co kromě jeho temné minulosti spojuje Franze se strasserovským fašismem, je maloburžoazní idea vlády pevné ruky.

Těžko tvrdit, zda podpora Franze je výrazem fašizace české společnosti prostřednictvím středních vrstev, také proto, že je otázka, vidí-li v něm jeho fanoušci spíše extravangtního umělce, intelektuála, rozhodného a tvrdého macho-muže či fašistu. Podpora Franze mezi tzv. „alternativci“ však není bez souvislosti vlivu například pravicového Reflexu a J.X. Doležala na vytváření falešného obrazu alternativní kultury, která je ve skutečnosti levicová. V každém případě je fakt, že ústřední, ne-li jedinou roli v jeho veřejném působení hrají image a estetizace politiky. Fakt, který je rysem vyprázdněného postmoderního, globálního kapitalismu, jak o něm píše Egon Bondy v knize O globalizaci:

„Fór globalizátorů je v tom, že jim už člověk neprodává pouze svoji pracovní sílu, ale svou tvář, charakter, sama sebe, celou svoji osobnost, takže nakonec mu už nezbývá vůbec nic. Zbožím už není pracovní síla, ale on sám. A pokud už on sám není těm nahoře k užitku, tak ho nemilosrdně odepíšou.

Jaká je pracovní síla Michaela Jacksona? Je to jeho image. Prodává image. Od člověka, který není takový hovado jako Michael Jakcson, chtějí jeho osobnost.“

Prodává nám tedy autoritář Franz svou image, nebo osobnost? Mluví-li ovšem o tom, že s komunisty by měl být uspořádán proces jako s nacisty v Norimberku, může být rád, že tam neseděl s nimi… Ale přece – to byli hitlerovci, odpůrci bratrů Strasserových. S hitlerovci Franz nemá nic společného, kromě antikomunismu a vlády tvrdé ruky. Může tedy cítit národně a sociálně, pro demokratickou kulturu mají však jeho city historický nacionálně sociální odér.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.