Vážení občané,
ani já zde nejsem proto, abych oslavoval výročí. Sešli jsme se zde, abychom vyjádřili nespokojenost s dnešními společenskými poměry.
Jedním dechem ale musím uznat, že v listopadu 1989 si československý lid vydobyl cestu k politické svobodě, k právní ochraně lidských práv a v některých ohledech i k demokracii.
Jsem tady proto, abych vás ujistil, zvláště ty z vás, kteří nebyli v roce 1989 ještě dospělí či aktivní, že v listopadu a v prosinci 1989 jsme dnešní poměry nechtěli. Nechtěli jsme neregulovanou ekonomiku. Nechtěli jsme policii a justici chránící pachatele hospodářské a majetkové trestné činnosti, jedno z největších zel minulých let. Nechtěli jsme ani nezaměstnanost, ale ani majetkové restituce. A už vůbec jsme nechtěli nekontrolovatelnou státní a obecní správu, zprivatizované zdravotnictví, placené vysoké školy nebo ochuzování těch nejchudších. Nechtěli jsme dnešní rozkrádání a tunelování, ono pokoutní a netransparentní vyvádění a odkloňování peněz z veřejného sektoru do privátní sféry. Občanské fórum nedokázalo posunu doprava zabránit, v tom je jeho odpovědnost, a chcete-li, i politická vina každého z nás.
Mnoho mých přátel z Občanského hnutí a později z obnovené sociální demokracie toto selhání levice a radikální levice první poloviny 90. let dnes uznává.
Neubránili jsme se, ba dokonce jsme se ani výrazně nebránili, náporu antikomunismu, jenž útočil – řečeno jeho slovníkem „bojoval“ – proti všemu levicovému a sociálnímu.
Antikomunismus je přitom nebezpečnější, než jen jako pouhý podvodný nástroj, tedy prostředek stranicko-mocenského zápasu o politickou a hospodářskou moc. Je to zneužití oprávněné kritiky poměrů před rokem 1990 k tomu, aby se tehdejší poměry a politická moc mohly vydávat za levicové, i když levicové, zejména z kulturně-politického hlediska, nebyly. K tomu, aby se mohly lépe prosazovat pravicové postoje a vládnutí, jež je proti zájmům většiny lidí.
Jak dál? Práce na změně protilidové nadvlády pravice a ještě více na postupné změně postojů společnosti v oblasti kulturně-politické, tedy na překonávání xenofobie, paternalistických, sexistických, homofobních a konzumentských přístupů k životu a na překonávání autoritářského a technokratického vidění světa a zároveň na rozvíjení občanské společnosti s prvky společenské samosprávy a participativní demokracie – to je práce těžká a dlouhodobá. Považuju ji ale za nutnou. Jsem stoupencem postupné, ale radikální nápravy současných poměrů. Nejsem naopak příznivcem nových revolučních změn, které by rázně rozmetaly dnešní instituce a pořádky.
Zůstala mi víra, že ideál demokratického právního státu, založeného na ochraně lidských práv, včetně důsledně uplatňovaných práv sociálních, a na dodržování zákona a práva, tedy že tyto zásady, na nichž stojí česká ústava a Listina základních práv a svobod a také EU, zásady tolikrát popírané a porušované, jsou v této zemi i v Evropě stále platné a že stojí za to usilovat o jejich naplnění.
Chápu, že mnozí lidé, zvláště v zemích jižní Evropy, mohou nyní pociťovat podobné zklamání jako nyní já z českého vývoje posledních dvaceti let, z EU. Přesto je tato Unie zárukou institucionální a faktické ochrany práv, hlavně práv sociálních, hospodářských a kulturních. Vracet se ke stavu sociálního bezpráví minulosti, kdy sociální práva nahrazovala byrokratická diktatura do roku 1989 jen určitými sociálními jistotami, už nemůžeme. Chránit a dotvářet právní stát a demokratický řád lidských práv jen v jednotlivých zemích je stejný ideový a praktický nesmysl či podvod, jako bylo před 80 lety budování socialismu v jedné zemi. Základem našeho společného úsilí musí být omezování moci finančního kapitálu a postupné podřízení ekonomiky politice, ovšem politice demokratické, včetně posílení úlohy Evropského parlamentu. Hlas bankéře musí mít v demokratické společnosti stejnou váhu jako hlas každého občana, dokonce i bez ohledu na to, zda to je daňový poplatník.
Evropskou i českou společnost ohrožuje prosazování nacionalistických, anticiganistických a rasistických postojů, ohrožují ji tendence k vládě pevné ruky. Za velké ohrožení některých společností v EU, a to i v ČR, považuju i antikomunismus, znovu se k tomuto českému palčivému problému vracím.
Vývoj v čs. společnosti a v komunistické straně nešel bohužel tím směrem, že by se naplnila představa právníka Františka Šamalíka. Ten napsal, že listopadová změna společenských poměrů bude úspěšná teprve tehdy, až i většina členů komunistické strany uzná, že Listopad 1989 je i jejich vítězstvím, že i je osvobodil. Vinu na tom, že se Šamalíkova vize nenaplnila, máme všichni, celá společnost, dnešní komunisty nevyjímaje.
Projev na protestním shromáždění na Národní třídě v Praze dne 17. listopadu 2012
17. listopadu přednesl Petr Uhl projev, který byl objednán skupinou Solidarita. Toto občanské sdružení je jedním z mnoha spolků, odborových organizací a občanských iniciativ, které se spojily do hnutí Stop vládě! Text projevu zveřejňujeme.
