Kdo vydělává na veřejné službě?

Štěpán Lohr

Praxe nucení lidí k neplacené práci již delší dobu probíhá ve Velké Británii a podle všeho se dnes již bývalý ministr práce Jaromír Drábek při zavádění veřejné služby inspiroval právě tam. Nabízí se otázka, proč se britským vzorem neinspirují i protestní akce.

Ministerstvo práce a sociálních věcí před několika týdny v tichosti zveřejnilo seznam realizátorů veřejné služby, instituce často přirovnávané k nuceným pracím (viz např. zde). Jde o pozoruhodný seznam, ve kterém najdeme kromě měst a obcí také řadu soukromých organizací, včetně akciových společností a společností s ručením omezeným.

Zákon o veřejné službě, který je na mnoha místech velmi nejasný a dovoluje poměrně velkorysou interpretaci, totiž dává prostor pro to, aby neplacenou práci nezaměstnaných využívaly i soukromé firmy. Stačí, když se jejich činnost nějakým způsobem týká „zlepšování životního prostředí, udržování čistoty ulic a jiných veřejných prostranství, pomoci v oblasti kulturního a sportovního rozvoje a sociální péče.“ Nezaměstnaný člověk tak může být pod hrozbou vyřazení z evidence úřadu práce, ztráty hrazení zdravotního pojištění a sociálních dávek nucen pracovat kromě úklidových firem, například ve firmě poskytující zahradnické služby, spravující koupaliště a jiné sportovní areály či třeba veřejné záchodky. Účelem těchto společností je však v první řadě vytvářet zisk a „zaměstnáváním“ lidí zadarmo se tak tyto firmy obohacují.

Jak se tomu bránit?

Praxe nucení lidí k neplacené práci již delší dobu probíhá ve Velké Británii a podle všeho se dnes již bývalý ministr práce Jaromír Drábek při zavádění veřejné služby inspiroval právě tam. Work Mandatory Activity Programme (program povinné pracovní činnosti, tedy obdoba české veřejné služby) se však ve Velké Británii setkal s hlasitým odporem veřejnosti. Záhy vznikla kampaň Boycott Workfare, která si pro svůj protest vybrala jednotlivé „realizátory“, tedy ty instituce, které nucenou práci využívají.

Zřejmě nejznámějším případem se stala společnost Pizza Hut, která byla po vytrvalých protestech proti neplacenému zaměstnávání, donucena s touto praxí skončit. Lidé se tehdy pravidelně scházeli před jednotlivými provozovnami a s transparenty k ruce upozorňovali na toho přinejmenším nemorální jednání. Pizza Hut si následně spočítala, že poškození jejího jména, ke kterému by docházelo, kdyby nadále využívala nucených prací, jí za peníze ušetřené na nevyplácení mezd těmto lidem nestojí. Kampaň Boycott Workfare tak dosáhla cenného vítězství. Počet firem, které se pod takovýmto tlakem rozhodly nucené práce nezaměstnaných nevyužívat, stále roste.

Na úspěchy kampaně reagovalo pozoruhodným způsobem i britské ministerstvo práce, které nedávno vydalo prohlášení, že navzdory nařízení komisaře pro informace, nezveřejní úplný seznam společností, využívající program povinné pracovní činnosti (viz zde). Podle ministerstva by zveřejnění tohoto seznamu mohlo vyvolat protesty proti těmto firmám a následně i „zhroucení celého programu“. V tomto ohledu je třeba poznamenat, že situace v České republice je o něco lepší — MPSV již úplný seznam „realizátorů veřejné služby“ zveřejnilo.

Nabízí se tak logická otázka, proč se britským vzorem neinspiruje i protest proti veřejné službě v České republice. Není již na čase zaměřit se konkrétně na ty, kdo na nucených pracích vydělávají?