Mediální pozornost byla v uplynulých dnech soustředěna na ODS a volbu jejího předsedy a místopředsedů. Snad ještě zajímavější než jednotlivé projevy i výsledek stranického sjezdu jsou reakce lidí.

Mě osobně zaujalo, jak i kritici současné vlády oceňují po projevu pana Kuberu. Ve spojení s jeho jménem se v diskusích na Novinkách.cz a jinde objevovalo: „jediný volitelný v ODS“, „užívá selský rozum“, „vtipný politik, za něhož by ODS byla jiná, lepší“. Takže stačí najít tu pravou tvář, a na politickém programu nezáleží?

Že by byla na pořadu dne léčba Kuberou? Škoda, že tak snadno zapomínáme, co bylo včera. Není to zase tak dlouho, kdy pan Kubera dštil jed a síru na všechny, kdo přispívají — podle něho — k nedobrému společenskému klimatu. O roli vládnoucí garnitury samozřejmě nepadlo z jeho úst ani slovo: „Dokud budou média dávat tak velký prostor lidem jako je Breivik, a tento případ je jemu podobný, tak můžeme čekat další eskalaci,“ prohlásil Kubera.

Senátor Kubera se však s připodobněním Vondrouše k Breivikovi nespokojil a uvedl politologa Jiřího Pehe a socioložku Jiřinu Šiklovou jako osobnosti, které dávají prostor právě lidem jako je Vondrouš, a vytvářejí tím ono hrozné klima ve společnosti, které si v žádném případě necení těch, kdo to s občany myslí přece jedině dobře.

Paralelně se sjezdem ODS probíhal méně mediálně sledovaný, o to ale zajímavější sjezd nikým nevolené strany LIDEM. Patrně se řada voličů Věcí veřejných, které ve svém programu zneužily prvky přímé demokracie, nestačila divit, koho to vlastně (ne)zvolila. Karolina Peake se ujala nevděčné role političky, která bude své kroky občanům vysvětlovat. Vzala to od podlahy, když objasnila pojem „politika“: „Politika je dost těžká disciplína. Trochu tvrdý sport, kde každý hraje podle vlastních pravidel, trochu řemeslo," prozradila v projevu k delegátům sněmu Peake.

Aspoň víme, že nějaká demokracie pro politiky — či aspoň Karolinu Peake - mnoho neznamená, a že důležitá jsou ta „vlastní pravidla“. Mají se snad jimi začít řídit i sami občané? Každopádně, strana LIDEM podle vlastních pravidel hraje, v rozporu se svobodnými volbami.

LIDEM podle Peake nemá být klasickou středovou stranou. Spíše by ji ráda viděla ve „zlatém řezu“, tedy „dvě třetiny od levice a třetinu od pravice“. Má „dbát na ty, kdo potřebují, ale stavět na těch, kdo vytvářejí," zakončila svou přednášku K. Peake.

Člověk má skoro chuť potlačit slzu dojetí, jak nám vznikla nová pravicová strana, které se podařilo oklamat voliče levicovou rétorikou, aby mohla podporovat jedinou zodpovědnou a protikorupční linii. Potřebujeme pak ale ještě volby? Nebylo by jednodušší, kdyby v parlamentu zůstaly stávající strany s tím, že se podle potřeby rozpadnou na nové či se sloučí do jedné superstrany?

Jaroslav Bican v článku Vize levicových politiků pro Deník Referendum mj. píše: „Základní otázku pro levici můžeme formulovat celkem banálně: jak zajistit, aby lidé, jejichž vzdělání tento stát stálo spoustu peněz, nepočítali housky? Odpověď na ni nespočívá v tom, že všem sociologům či antropologům řekneme, vaše chyba, měli jste raději studovat ekonomii. Oni na tom ostatně ekonomové časem nebudou lépe. A samozřejmě situace, která se nyní začíná dotýkat vysokoškoláků, už v odlišné intenzitě a dříve zasáhla jiné skupiny obyvatel.

V každém případě společnost, kde desítky procent lidí začínají být nadbyteční, protože trh práce je nasycen, takže nezbývá než aby vykonávali podřadné práce, které by stejně tak mohly vykonávat stroje, ale ono to nakonec vyjde levněji zaplatit si pár lidí, je zvrhlá. Taková společnost plýtvá svým potenciálem a zneužívá lidské slabosti. Tento stav se ale nezmění pouhou obhajobou současných sociálních výdobytků, přestože i to sem patří. Bez nové vize se neobejdeme. A úkolem levicové politiky je, aby s ní přišla.“

K tomu dodávám, že kromě zavedených politických stran jsou tu i různá hnutí, a některá z nich požadují více než demisi krajně nekompetentního kabinetu, z něhož hned několik ministrů odešlo pro podezření z korupce či z jiného podvodného jednání. Přicházejí s požadavkem systémové alternativy.

Takovým hnutím je např. HZpD (Hnutí za Přímou Demokracii), které požaduje změny politického i ekonomického systému ve smyslu zavedení funkčního obecného referenda jako nástroje občanů k podílu na politické moci a podpory průmyslovým družstvům. Přichází také (obdobně jako na Islandu) s návrhem nové ústavy. Blíží se 17. Listopadu, den boje za svobodu, ať již v roce 1939 či 1989. HZpD se bude účastnit listopadové demonstrace. 

Eliška Wagnerová, bývalá ústavní soudkyně a nově zvolená senátorka, jejíž odchod z Ústavního soudu Petr Nečas oslavoval jako „svátek demokracie“, na svých stránkách na Facebooku v souvislosti se schválením nových principů nové ústavy na Islandu napsala: „Tomu říkám pečlivá příprava ústavy a její rigidita se mi vysloveně líbí… Zatím jsem hodnotila jen rigiditu procesu přijímání ústavy, tj. její „dvojí“ odsouhlasení ve dvou parlamentních sestavách. Jinak jsem ji zatím podrobně nestudovala, ale zdá se mi příznačné v reakci na krizi a její dopady, že si občané Islandu např. nepřejí privatizaci surovinových zásob.“

Příští rok v dubnu oslaví ČSSD kulaté výročí svého vzniku (140 let). Bude velmi zajímavé sledovat, jak tato strana bude reagovat na požadavky systémových změn a na takové recepty, které pouze nebudou udržovat předsmrtnou křeč systému stávajícího. Bude to ovšem úkol nejenom pro ČSSD, ale pro levici v celé Evropské unii. Jedině tak lze totiž čelit rozpadu Unie a sociálním bouřím.