Českou kotlinou a moravskými úvaly letí zdánlivě dobrá zpráva o kandidatuře nonkonformního umělce Vladimíra Franze na post prezidenta republiky. Nedomnívám se, že bude zvolen, dokonce ani nevěřím, že se mu podaří shromáždit potřebných padesát tisíc podpisů, možná ani polovinu ne.

Přesto ale považuji za důležité napsat o své zkušenosti s panem Franzem a o svých pocitech vyplývajících z dění kolem jeho kandidatury. Od mládí se pohybuji v alternativním prostředí, tehdy se tomu říkalo underground, dnes už nic takového neexistuje, bohužel. Toto prostředí mne utvářelo a z něj se rekrutovala i většina mých někdejších, ale i současných známých a přátel.

Je to prostředí volnomyšlenkářské, umělecky a duchovně založené, inklinující k filosofickým a náboženským úvahám, sociálnímu cítění, lidským právům, ekologii a přirozeně i k obhajobě osobní svobody, tolerance a tak dále. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem začal dostávat od lidí z této komunity a především od mladších ročníků propagační zprávy podporující kandidaturu Vladimíra Franze!

Došlo mi, že jeho nevšední vizáž vyvolává u lidí dojem, že jde o „super týpka“, muzikanta, umělce, navíc se nebojí mluvit ostře o politicích, dokonce prý studoval historii a filosofii...

Nikdo dnes neví, z jakého prostředí Vladimír Franz vstoupil do veřejného prostoru, málokdo si dohledá, jak se vyjadřoval v devadesátých letech, že se stavěl do čela tehdy se rodícího skinheadského hnutí, spoluzakládal Novou českou jednotu, řečnil na koncertech rasistických skupin a otevřeně rasisticky a xenofobně se vyjadřoval do médií.

Tohle vše je však dochováno a lze to snadno dohledat. Pohyboval jsem se v té době v punkové komunitě, která se s ranou skinheadskou scénou stýkala, rasistů tam bylo v té době málo, nikdo je nebral vážně, nebyli militantní a rozpor nebyl tak ostrý, jaký známe z poloviny devadesátých let.

Franze a lidi jemu blízké jsem tedy v té době znal, chodili jsme do stejných hospod, na stejné koncerty, dokonce jsem poskytoval rozhovor do časopisu Květy o punku a druhou polovinu o skinheads dělal právě Franz. I tento rozhovor lze snadno na internetu najít a Franzovy tehdejší názory z něj zaznívají zcela jednoznačně.

Nechci nikomu upírat možnost vyvíjet se, měnit názory, překračovat vlastní stín, ani Franzovi. Je to vynikající skladatel, jeho hudba je kaleidoskop invencí a inspirací, prýští z ní talent a tvůrčí přetlak, souzní v ní divokost a disciplína zároveň, je současně moderní i odrazem všeho, co se v hudbě událo za posledních tři sta let, dokáže být ostrá jako jehly i pohladit jako samet.

Vladimír Franz má v sobě hudebního génia, podobně jako Michael Kocáb, ale úplně stejně jako Kocáb, i když z jiných důvodů, nepatří do politiky a do veřejné správy, jeho vstup do prezidentského klání považuji za nešťastný a zcela nepatřičný krok. Je to především proto, že jeho xenofobní a rasistické názory byly fundamentální, nikoli tendenční, a proto nevěřím, že jich je nyní prost.

Svědčí o tom i fakt, že své tehdejší působení nyní bagatelizuje a dokonce lživě tvrdí, že se mezi problémovou mládež, jak o skinheadech nyní mluví, infiltroval s úmyslem přivést ty kluky na správnou cestu. Není to pravda, jsou dochovány jeho výroky o tom, že u skinheadů obhajoval a obdivoval jejich patriotismus, smysl pro pořádek a disciplínu a dokonce navrhoval, aby se členové hnutí skinheads stávali členy prezidentské ochranky pro vysoký předpoklad jejich spolehlivosti!

Měl řadu scestných konceptů, vůdcovských tendencí, pro které jej samotné skinheadské hnutí vyvrhlo, a Franz zmizel na dlouhá léta ze scény, uzavřel se se svou hudbou a později působil jako pedagog. Nyní se však do veřejného prostoru vrací a už se k němu hlásí stará garda v čele s Danielem Landou, který jej veřejně podporuje.

A zde je hlavní důvod, proč se o tomto, jinak bezvýznamném, Franzově pokusu rozepisuji. Ačkoli je Franz bez šancí, jeho působení na veřejnosti vytváří prostor pro extrémně pravicové tendence, aby se rehabilitovaly a aktivizovaly. Alarmující je právě slepé a nevědomé působení mnoha umělců, alternativně smýšlejících lidí, studentů a podobně orientovaných lidí, kteří bez hlubší znalosti Franze podporují, skutečně jen na základě jeho vzezření a pár prázdných, populistických výpadů proti současným poměrům v politice.

Vše ostatní je jen plkání a plácání, které nemá ani hlavu ani patu, ale tetování jakoby překrylo nejen Franzovu skutečnou podobu, ale i jeho názorovou podstatu a zároveň zakrylo i schopnost kritického myšlení jindy příčetných a mnohdy i moudrých lidí.

Nesuďme druhé podle vzhledu, ale podle skutků, je stará moudrost a zde platí dvojnásob. Franz není žádný alternativec, bohém nebo filosofující umělec. Je z podstaty konzervativní, přesvědčený xenofob a možná latentní, dnes už životními zkušenostmi otupený rasista, s despotickými a vůdcovskými sklony a bláhovými recepty na řízení společnosti.

Jeho vystrkování na světlo boží, podpora jeho producírování v médiích a na veřejných mítincích otvírá dveře populismu a asociálnímu pravicovému vzývání snadných a radikálních řešení. Nikomu nechci radit, koho má volit anebo podporovat, jen kladu zejména v tomto případě důraz na to, aby se soudní lidé zajímali skutečně do hloubky o možné důsledky směřování své podpory a energie.