Právníci z brněnské nevládní organizace Ligy lidských práv měli možnost strávit v srpnu tohoto roku týden ve finských Helsinkách. Hledali zde dobrou praxi v oblasti zaměstnávání lidí se zdravotním postižením a informace o transformaci sociálních služeb. Tato studijní cesta byla zrealizována v rámci projektu Ligy lidských práv s názvem Nástroje pro zaměstnávání lidí s postižením v procesu transformace ústavů. Projekt je financován z Evropského sociálního fondu v rámci Operačního programu Lidské zdroje a zaměstnanost. Cesty se společně s právníky Ligy zúčastnily také představitelky poskytovatelů sociálních služeb a krajských úřadů z Moravskoslezského kraje a kraje Vysočina, které se zde měly možnost seznámit s prací svých finských kolegů.

Jak funguje proces transformace sociálních služeb v zahraničí, se odborníci vydali zkoumat také do Velké Británie a do Nizozemí. Nabyté zkušenosti poté představí na 14 workshopech a společně se zřizovateli a pracovníky ústavů se pokusí najít vhodný nástroj pro zlepšení zaměstnávání lidí se zdravotním postižením. O těchto zahraničních cestách a také příbězích lidí se zdravotním postižením v České republice byl natočen dokumentární film. Ten bude mít premiéru na podzim tohoto roku a po premiéře bude také dostupný zdarma na webových stránkách Ligy lidských práv. K porovnání zahraničních zkušeností s těmi českými poslouží také analýza porovnávající zahraniční právní úpravy a podmínky v Česku, jejíž vytvoření bylo prvním krokem celého projektu.

Transformace sociální péče ve Finsku

Poskytování péče lidem se zdravotním postižením a celkový systém sociálního zabezpečení je ve Finsku velmi dobře financovaný. A to nejen ve srovnání s Českou republikou, ale také s ostatními státy Evropské unie. Podle slov finských sociálních pracovníků bylo při jakýchkoliv vládních škrtech zasahováno do oblasti péče o lidi s postižením vždy co možná nejméně. Přesto v 90. letech, kdy Finsko prodělalo těžkou hospodářskou krizi v důsledku rozpadu Sovětského svazu, bylo nutné zásadně změnit přístup k ústavní péči o lidi s postižením a začít uvažovat o jejich zapojení do pracovního procesu. První impulzy směrem k deinstitucionalizaci ústavů, vzniku komunitního bydlení, s tím souvisejícího zaměstnávání a dalších aktivit směřujících k celkovému osamostatnění a sociální inkluzi lidí s postižením tedy vznikly jako důsledek potřeby zlevnit systém celé péče. Tato skutečnost je velmi zajímavá zejména ve srovnání se situací v České republice, protože zde je naopak oblast sociálního zabezpečení financována často nedostatečně. O tom, zda společně s transformací dojde také ke snižování nákladů, se tedy stále vedou polemiky.

Proces deinstitucionalizace, který ve Finsku začal před asi dvaceti lety, je v současnosti téměř u konce. Podle organizace FAIDD (The Finnish Association on Intellectual and Developmental Disabilities) dnes žije ve velkých ústavech, které známe z České republiky, pouze kolem desíti procent z celkového odhadovaného počtu lidí s postižením. Podle zmiňované organizace FAIDD žije ve zhruba pět a půl milionovém Finsku kolem 0,8% až 0,9% lidí s duševním postižením, tedy zhruba 40 000 — 45 000 lidí. Asi polovina (cca 23 000) je ve věku 18 — 65 let. Děti a mladí lidé bydlí nejčastěji se svými rodinami. Kolem 3000 lidí žije buď úplně samostatně, nebo s určitou mírou podpory. Až 10 000 lidí bydlí v tzv. grouphomes, tedy jakýchsi společných domech, které se však nacházejí v běžné zástavbě. Okolo 1 700 lidí stále bydlí v ústavech. Všechna tato čísla jsou však pouze odhadní, ve Finsku lidé s postižením nejsou samozřejmě podrobeni žádné registraci. Důležité je také zmínit, že existuje vládní program, který směřuje k uzavření i posledních zbylých ústavů. Až tato situace nastane, lidé s velmi těžkým postižením, kteří z různých důvodů nebudou schopní bydlet v komunitě, budou v budoucnu figurovat jako pacienti ve zdravotnických službách.

S deinstitucionalizací a změnou životních podmínek jde ruku v ruce také nutnost zajistit placenou práci. Ani ve Finsku se však tato otázka nevyhnula určitému vývoji. Na konci 50. a na počátku 60. let začala vznikat první chráněná pracovní místa. Dnes je ve Finsku okolo 300 takových pracovišť, kde pracuje až 14 000 lidí. Bohužel jen velmi málo těchto pracovníků pobírá mzdu (okolo 350 lidí). Velká část zaměstnanců také pracuje na běžných pracovních místech, například v restauracích, obchodech, kancelářích, atd. Avšak stále jsou klienty sociálního sytému, takže nepobírají běžný plat, ale pouze jakési dávky na přilepšenou ve výši 5 — 12 Euro denně. Proti tomuto systému se však staví řada odborníků a lze očekávat, že i v této oblasti dojde ke změnám. A to i z důvodu ekonomického. Podle finských odborníků je systém, kde lidé s postižením pracují (ti, kteří jsou toho schopni) výhodnější, než stávající situace, kde jsou tito potenciální pracovníci „pouze“ klienty sociální péče.

Problematické je také legislativní opatření, díky němuž mají lidé, kteří pobírají dávky, kvůli svému postižení velmi ztížené podmínky při hledání práce. Tito lidé již nejsou považováni za tzv. pracovní sílu (workforce) a místní úřady práce jim tedy neposkytují takové služby, jako lidem, kteří tyto dávky nepobírají. A pokud už příjemce této dávky placenou práci najde, většinou uzavírá pracovní poměr pouze na částečný úvazek, aby případná výše jeho příjmu neznemožnila nárok na tuto dávku. Často je tato situace důsledkem toho, že uplatnění na otevřeném pracovním trhu je velmi nejisté a pro člověka s postižením zvlášť. V pobírání těchto dávek zůstává tedy určitá jistota.

Zajímavým systémem dofinancování sociálních služeb ve Finsku je tzv. The Finnish Slot Machine Association RAY. Jedná se o systém, v němž jsou příjmy z hracích automatů, na které má stát monopol, zdrojem financí pro sociální politiku státu, mimo jiné i pro sociální služby. Jednou z takto podpořených organizací je například již zmiňována organizace FAIDD (v roce 2011 představovala u této organizace podpora z hracích automatů až 69% jejích zdrojů). Tento systém je rozhodně velmi kontroverzní a v Evropě jedinečný. Nicméně ze zkušeností, které jsme měli možnost nabýt, nevyznělo, že by s tímto finančním příspěvkem z hazardu měla finská veřejnost nebo samotní příjemci této finanční podpory morální problém, naopak, spíše jsou na tuto praxi pyšní. Je otázkou, jakou odezvu by měla takováto praxe v naší společnosti.

Klíčovou roli při poskytování sociálních služeb ve Finsku sehrávají obce, které jsou odpovědné za poskytování služeb občanům. Stát vypracovává strategické národní programy a směrnice a alokuje finance financování obcím, aby mohly zajistit poskytování sociálních služeb. Odpovědnými orgány v této oblasti jsou Ministerstvo práce a ekonomiky, Ministerstvo sociálních věcí a zdraví a Ministerstvo školství. Jak jsme se dozvěděli, obdobně jako v České republice, i ve Finsku často spolupráce mezi jednotlivými zainteresovanými autoritami vázne.

Pokud se podíváme na zaměstnanost lidí se zdravotním postižením ve Finsku v číslech, tak dle statistik z roku 2011 je celková pracovní síla obyvatelstva 2,6 milionu osob a nezaměstnanost 7,8%. Z celkového počtu 203 000 uchazečů o zaměstnání je 93 000 uchazečů se zdravotním postižením. Přibližně polovina nezaměstnaných osob se zdravotním postižením ve Finsku se snaží vstoupit na pracovní trh.

Od roku 1995 fungují ve Finsku tzv. inovativní modely zaměstnávání osob se zdravotním postižením. Jejich výsledkem je například větší organizovanost služeb, jejich individualizace, větší zaměřenost na cíl. Objevují se noví poskytovatelé služeb — víceúčelová centra, nadace poskytující sociální služby. Od roku 2004 vystupují do popředí různé sociální firmy jako prostředek začlenění osob se zdravotním postižením na otevřený trh práce.

Zásadní je individuální podpora zdravotně postižených zaměřená na nalezení práce na otevřeném pracovním trhu, přičemž významnou roli sehrává tzv. Jobcoaching (pracovní asistence, asistence v práci, vedení k práci). Organizace ASPA, kterou odborníci taktéž navštívili, nastartovala v roce 2012 inspirativní projekt The Bridge to work (Most k práci), kterého je jobcoaching součástí. Cílem projektu je větší míra inkluze zdravotně postižených, do společnosti prostřednictvím práce. Projekt podporuje lidi s částečnou pracovní schopností nebo zdravotním postižením prostřednictvím tréninkových pracovních komunit a současně by měl přinést nové nástroje pro všechny zainteresované v oblasti práce a sociálních věcí, tzv. Support to work model. Tento model je založen na spolupráci mezi klientem, zaměstnavatelem a prostředníkem, který by měl být jakýmsi supervizorem a poskytovatelem podpory pro klienta i pro zaměstnavatele.

Celkově hraje také významnou roli osvětová činnost a předávání zkušeností o celé problematice. Také díky těmto aktivitám není pro finskou společnost zaměstnávání lidí s postižením natolik vzdálená otázka, jako je tomu například v České republice. Tyto aktivity by v našich krajích měly výrazně zesílit, aby česká společnost nejenom byla na změny připravena, ale aby se na integraci osob se zdravotním postižením na pracovní trh i aktivně podílela.