Sociální vyloučení na pozadí krajských voleb

Sociální vyloučení se stává jedním z největších sociálních problémů České republiky. Opětovnou inkluzi vyloučených je potřeba podpořit řadou konkrétních kroků nových krajských samospráv.

Skončily krajské volby 2012. Nové krajské koalice se chopí své vlády a mezi mnoha úkoly, které budou muset řešit, je budoucnost lokalit s velkou koncentrací sociálně vyloučených. A dosavadní řešení byla jen dílčí a ne příliš účinná.

Existence vyloučených není zvláštností ČR, tento problém mají všude na světě. Sociální vyloučení se však postupně stává jedním z největších sociálních problémů České republiky v současnosti. Tyto problémy se hojněji vyskytují především v ústeckém, moravskoslezském a zlínském kraji. Samostatné případy jsou ale i jinde (Plzeňsko, Olomoucko, jižní Morava). Alibistická je přitom snaha státu hodit tento problém na místní samosprávu (s tím souvisí i otázka stanovení příslušných kompetencí v boji s vyloučením mj. v zákoně o obci).

Problémy, které jsou obecně pro sociálně vyloučené lokality typické – vysoká kriminalita, vysoká nezaměstnanost, nízká vzdělanost lidí a celkový úpadek regionu – přerůstaly v nedávném období až do sociálních nepokojů.

Sociální vyloučení obecně znamená vytěsňování jednotlivců či celých skupin na okraj společnosti. Je jim omezován nebo zamezen přístup ke zdrojům a k civilizačním výdobytkům. Tato situace vede k materiální i sociální deprivaci v kontrastu se stabilní, normálně začleněnou většinou. Tento proces má svá kulturní (etnická) specifika, ale důsledkem je nakonec vždy skutečnost sociálního znevýhodnění.

Vyloučený jedinec je produktem souhry objektivního vlivu systému společenských vztahů a zejména trhu práce. Hlavní příčinou není nedostatečná adaptabilita a motivace některých lidí, ale fungování společnosti, která dlouhodobě neposkytuje rovné šance. Vyloučení pak jen přeměňuje nerovnosti uvnitř společnosti (tj. bohatí/chudí) na vztah sociálního začlenění (tj. na uvnitř/vně). Nejčastěji se projevují rozněcováním obecných protiromských nálad, nemusí jít ale jen o Romy (jedná se též o nezaměstnané, invalidy, bezdomovce apod.). Problém nemá jen dimenzi sociální, ale i lidskoprávní.

V debatách o sociálním vyloučení se objevuje mediálně oblíbený pojem „nepřizpůsobivost“. Jde o silně subjektivní, emotivní projekcí objektivního stavu. Jeho používání často zavání sociálním rasismem. Hromosvodem společenských frustrací nemají být elity, ale různí „loseři“, a tím se snižuje respekt k lidským právům a důstojnosti vůbec. Problém „sociálně nepřizpůsobivých“ je pak často zneužíván různými populistickými až extremistickými uskupeními.

Dokonce se znovu oprašují í rasové teorie (např. James Dewey Watson, u nás např. Petr Bakalář) o geneticky podmíněném charakteru inteligence, pracovitosti a tím i sociální nepřizpůsobivosti. Tyto „teorie“ se snaží ospravedlňovat rostoucí xenofobii a rasismus majority (snaží se jí odvodit dokonce z biologicky zakódovaného odporu k jinakosti a pudu sebezáchovy).

V České republice to nabývá především formu značně rozšířeného anticiganismu, ožívají ale i projevy antisemitismu (méně už antiislamismu) a spojeny jsou s tím krajní výroky o vyhánění části populace (za hranice obce, do ciziny nebo dokonce do pracovních táborů). Problémy s Romy mají historické a sociální kořeny, rozhodně nejsou biologicky podmíněné. Přesto se opakovaně objevuje nekorektní hodnocení této minority na principu kolektivní viny.

Ultrapravicová uskupení se usilují pronikat do volených orgánů a státních struktur. Uskupení „DSSS – Stop nepřizpůsobivým“ dosáhlo ve volbách do ústeckého kraje varovných 4,34%. Tyto snahy často spojují s přijatelnou sociální rétorikou. DSSS spolu s Dělnickou mládeží (DM) např. letos zorganizovala tradiční prvomájovou akci v Praze s podtitulem „Za sociální jistoty – Proti reformám“.

Plíživě se můžeme dostat do bodu, který by se dal nazvat „orbánizací“ České republiky. V Maďarsku se totiž neproducírují jenom gardisté. Jsou zde patrné kroky směřující k oktrojování demokracie (např. právo na stávku). Proti nebezpečí extremismu a útoku na demokracii nelze postupovat pouze administrativními nebo mocenskými prostředky, ale především řešením zásadních ekonomických, pracovních, sociálních a politických problémů, na kterých tento extrémismus parazituje.

Nejde jen o pravicový extrém s jeho strategií legálního přežití, ale i pronikání těchto názorů do hlavních politických proudů (napříč celým politickým spektrem). Výroky některých politiků otevírají prostor nedemokratickým a fašizujícím tendencím ke vstupu na politické kolbiště. Zástupci místních samospráv, ale i občané v postižených lokalitách často inklinují ke zjednodušeným řešením napříč politickým spektrem. Proto je tu i otázka antirasistické osvěty a prevence vůči jak sociálnímu vyloučení, tak nárůstu xenofobie a diskriminace.

Institucí pro řešení problémů sociálně vyloučených lokalit je Agentura pro sociální začleňování (jako součást Úřadu vlády). Provádí především monitoring problémů a doporučuje některá opatření v sociální oblasti. Přes svou snahu nenabízí ucelená východiska. Liberální experti pak upřednostňují spíše řešení s pouhou individuální motivací členů vyloučených skupin

Dílčí výsledky jsou v oblasti vzdělávání a ve spolupráci se zástupci místní správy a policií, především pokud jde o bezpečnost a veřejný pořádek. Pochopitelně ale nemůže stačit akcentovat represi, která může vést až k omezování občanských práv lidí spadlých do sociálního vyloučení. Šluknovský případ potvrdil, že bude nutné se sociálnímu vyloučení dále věnovat nejen v rovině veřejného pořádku, ale i sociální prevence a zaměstnanosti.

Základem je věcné a včasné řešení složitých sociálních a politických témat jakými bezesporu je slabý sociální systém a vysoká nezaměstnanost, vymahatelnost práva atp. Akutní je řešení důsledků deregulace bydlení a spekulací na trhu s byty a opatření proti lichvě.

Na základě ověřené praxe je pak třeba dotahovat věcná řešení. Represivní podmínění vyplácení sociálních dávek (veřejné práce či školní docházka) samo o sobě nebude fungovat. V případě vázaní dávek je tu také problém ústavnosti (nerovného přístupu) – vytváření občanů dvojí kategorie.

Povinnost veřejně prospěšné práce může být nouzové řešení. Systém veřejných prací (zejm. úklidové práce, pomocné práce v sociálních službách) ale musí být funkční. V motivaci k školní docházce dětí lze užívat ustanovení zákona o povinné školní docházce a lze využít zkušenosti tzv. inkluzivního školství.

Stejně tak není řešením problému pouhý zákaz pobytu na území obce: vyexpedovat problém k sousedům není systémový krok. Otázkou je také způsob zapojení romských osobností pro integraci vyloučených do společnosti. Také je nutné předejít tomu, že část peněz určených pro Romy uniká jako zdroj podnikání úplně někoho jiného (tzv. etnobyznys). Nejde o nabídku výhod, ale o lepší fungování sociálního systému.

Ke konkrétním námětům patří investovat do veřejné infrastruktury a dotáhnout programy regionálního rozvoje přinášející lidem práci až do vyloučených lokalit. Tvrdě se postavit proti spekulantům s byty zneužívajícím sociální příspěvky na bydlení. Nabídka práce spolu s nabídkou cenově dostupného sociálního bydlení může rozbíjet strukturu ghett místo předražených ubytoven.

Praktické zvládnutí všech těchto problémů v terénu je pak nakonec možná užitečnější než nekonečné spory mezi populisty a nadšenci boje s diskriminací. K naplnění odpovědnosti nově zvolených krajských reprezentací je to každopádně potřebná cesta.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.