Nadějné vyhlídky

Naše naděje spočívá v tom, že většina Evropanů dnes již odmítá neoliberalismus. Problémem, který zbývá vyřešit, je vysoké zadlužení – řešením je odpuštění dluhů.

Nemám pro to žádný důkaz, a přesto si dovoluji tvrdit, že dokud tomuto světu běží čas, je to proto, že mu stále ještě kyne naděje stát se světem dobrým. Nevím sice, proč lidstvo přes všechny dílčí úspěchy dosud všechny příležitosti promarnilo, ale pokaždé, když znovu svitne naděje, cítím se povinen v ni věřit. V takové situaci zaháním veškerou skepsi nabytou zkušeností svou i těch druhých a nedbám na dějinná fakta.

Pozvolné probouzení se Západu z bláhového opojení individualismem a všemocným trhem je patrné nejen z toho, jak začíná počítat utržené rány – státní dluhy – ale i z proměn nálad voličstva.

První krůčky
Zvolení socialisty Francoise Hollanda prezidentem a Jeana Marca Ayraulta premiérem Francie je nejviditelnějším ukazatelem změny evropského politického kursu. Že k ní došlo právě ve Francii, je dvojnásob důležité. Země galského kohouta je dlouhodobě lakmusovým papírkem evropských vývojových trendů. Lze proto očekávat, že odklon francouzských voličů od pravicového smýšlení bude mít své pokračování ve zbytku Evropy. Naděje na lepší budoucnost tkví také v tom, že Francie je společně s Německem, které si charakter sociálního státu dosud udrželo, hlavním tahounem Evropské unie.

Francois Hollande zavádí vyšší daně pro občany s vysokými příjmy a další kroky směrem k vyšší míře přerozdělování budou nepochybně následovat. Řada pozorovatelů rovněž vyzdvihuje Hollandovo odmítání všemožných privilegií, jež jsou spojeny s vykonáváním nejvyššího úřadu v zemi. Samotné používání veřejné dopravy, chození pěšky či ježdění na kole nemusí mnoho znamenat, stejně jako opak, nicméně jsou-li hlavním problémem států dluhy, nelze při nabádání ke skromnosti kázat vodu a pít víno. Určitě ne ve Francii, která s rozpory tohoto druhu má bohaté a tragické zkušenosti. Hollande jde tedy i jako běžný občan dobrým příkladem. Doufejme, že to není poslední krok tímto směrem a že další a mnohem důležitější budou následovat.

Povzbudivým signálem je rovněž úspěch quebeckých studentů v jejich dlouhodobých protestech za nezvyšování školného. V kanadském „javorovém jaru“ nezvítězili jenom oni, ale i nová premiérka Quebecku Pauline Maroisová. Ta v letošních volbách do quebeckého Národního shromáždění porazila dosavadního premiéra Jeana Charesta. K jeho porážce, byť nikterak výrazné, nepochybně přispělo striktní omezení práva na manifestace, které na nepohodlné studenty uvalil. (Patrně se nechal inspirovat naším premiérem, který s omezením práva na stávku přišel po loňských protestech odborů.) Nová premiérka okamžitě Charestovo nedemokratické opatření zrušila. Studenti dosáhli prozatím svého, avšak jejich konečným cílem je - k radosti všech studentů dobré vůle - úplné zrušení školného.

Za další pozitivní krůčky lze považovat i neutuchající hnutí občanů proti asociálnímu počínání vlád v Řecku a Španělsku. Reformy, které tamní pravicové vlády silou protlačují, jsou postaveny na dalších půjčkách, a tedy na pokračování toho, co přivodilo stav, jenž má být změněn. Větší paradox si lze sotva představit. Je pouze otázkou času, a připusťme, že také obětí, kdy budou muset tamější politické elity, které evidentně nespravují zájmy občanů, odejít ze scény. To platí nejen pro země jižního křídla Evropy, na něž mediální prst nejčastěji ukazuje, ale prakticky pro celý Západ.

Nelehké závaží
Přirozená opatrnost brání spřádat zobecňující a příliš optimistické závěry. Přesto se zdá, že myšlenkový konstrukt neoliberalismu je v západních společnostech nadále neprosaditelný. Od vyzrálých názorových postojů obyvatelstva může však být k politice zohledňující požadavky sociální spravedlnosti ještě pořádně daleko.

První závažnou překážkou jsou ohromné státní dluhy. Jejich výše je hrozivá a prakticky nesplatitelná. Většina zadlužených států nestačí splácet ani samotné úroky z půjček, což teprve vypůjčené biliony. Jen pro ilustraci: Japonsko 226 % DPH, USA 94% DPH, Řecko 131% DPH, Velká Británie 77% DPH (údaje z loňska). Pohříchu není ani zájem věřitelů, aby dlužné částky byly splaceny. Jinak by takovému Řecku už nikdo nepůjčil ani euro. Leč věřitelé se do Řecka jen hrnou. Přirozeně za podmínky, že to budou oni, kdo budou Řekům diktovat, jak a za co mají žít. Poněkud svérázný způsob demokracie, že?

Nic naplat, ve slušné společnosti se dluhy splácí. Chceme-li Západ za spořádanou společnost pokládat, nezbude nic jiného, než dluhy splatit. Marné je vymlouvat se na nevýhodné smlouvy – u všech jsou podpisy odpovědných lidí. Zbytečné je argumentovat tím, že soukromí finančníci, jimž stát dluží, své megamiliardy nepotřebují – o tom přece nebyla při vyjednávání půjček řeč. Jak dluhy splatit je ovšem rébus bez řešení. Od společností, které se za poslední desetiletí naučily jen handlovat, posedávat u klávesnic a nechávat všechno dělat v Číně, se hospodářský zázrak čekat nedá.

Dalším řešením, jak státy oddlužit, a tím je znovu udělat svými pány, je znárodnění. O té možnosti se pomalu začíná mluvit, avšak zkušenosti s tím jsou nedobré. Ti, kteří mávnutím kouzelného proutku zákona takto k majetku přijdou - nic na tom, že by to byl téměř výhradně sám stát - s ním obvykle se stejnou lehkostí nakládají. Pro znárodnění by také musela existovat poměrně široká celospolečenská shoda. Dosud žádná strana s ničím takovým ve svém programu nepřišla. Patrně také proto, že tuší, jak by při volbách dopadla. Samotný princip znárodnění také zpochybňuje jistotu vlastnictví, a to i takového, který neslouží ke tvorbě zisku. Znárodnění by se nemohlo uskutečnit bez značných společenských otřesů. Od společenských změn provázených přesuny majetku se však nic dobrého čekat nedá. V Čechách o tom víme své.

Existují i další způsoby, jak radikálně změnit majetkové poměry ve společnosti. Zažili jsme to v Evropě během uplynulého století dvakrát, ale něco takového se střezme vůbec vyslovit. Obvykle se pak začíná od nuly, ale nezřídka se dřívější privilegovaní brzy vrací do svých pozic.

Položme si otázku: Je vůbec možné po dobrém oddlužit státy, které své dluhy prostě splatit nemohou? Lze věřitelům nabídnout něco jako rovnocennou náhradu za peníze, které jim státy – a tím bohužel my všichni – dlužíme? Bojím se, že vedle hrozeb plynoucích ze stavu světa, v němž jedno procento určuje, jak bude žít zbývajících 99%, není co.

Možná bychom se vedle fiskální disciplíny, ke které již EU spěje, mohli zaměřit na částečné splacení dluhů s tím, že zbylou část dluhů by věřitelská strana dlužníkům odpustila. Sečteno, podtrženo, vzhledem k již vyplaceným úrokům by o nic nepřišla a mravní kredit, který by věřitelé získali, by je alespoň zčásti vysvobodil ze zlaté klícky (kéž by o to stáli). K něčemu podobnému již v historii několikrát došlo. Nejednomu africkému státu byly v minulosti dluhy odpuštěny.

Ač víra v domluvu s věřiteli, která staví na dobrovolnosti a jistém stupni milosrdenství, budí dojem utopie, je to nejspíše jediná cesta, jak se pokojně a bez zadělání na další zlo zbavit jha dluhů. Institut daru, na který jsme v uplynulých dekádách poznamenaných sobeckým individualismem zapomněli, ze společnosti zcela nevymizel. Ožívá při každé přírodní pohromě, potkáme se s ním v humanitárních organizacích a při nejrůznějších sbírkách. S principem daru se setkáváme jak mezi lidmi žijícími ve skromných poměrech, tak mezi lidmi žijícími v nadbytku. Nelze jej tedy vyloučit ani při úvahách o oddlužení.

Přestaneme-li poměřovat kvalitu života jen a jen materiálními statky a začneme budovat společnost, v níž jde více o být než mít, o příjemná překvapení nebude nouze. Čas k tomu stále ještě máme.

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.