Stále více se ukazuje, že vlna otrav metanolem, která zachvátila Českou republiku, není jen výsledkem nahodilého kriminálního jednání, které se bdělému a dobře fungujícímu státu nepodařilo uhlídat. Jinými slovy, není to ojedinělá kalamita, která se občas může přihodit i v sebelépe fungující zemi, jako byl třeba loňský masakr v Norsku.

Otravy pančovaným alkoholem jsou v našem případě důsledkem systémového selhání českého státu. Je stále zřejmější, že alkohol se u nás pančuje ve velkém dlouhodobě, stejně jako se dlouhodobě ví o nelegálních dovozech alkoholu i technického lihu či o existenci nelegálních palíren.

Bohužel nelegální výroba a distribuce alkoholu není zdaleka jedinou oblastí, kterou si stát nedokáže pohlídat. Česká republika je také například rájem dovezených ojetin, pro které různí podnikavci vyrobí obratem nové papíry. Kolik lidí zahyne v dopravních nehodách způsobených špatným stavem dovezených vozidel, která mají v českých papírech zapsán slušný technický stav, včetně falešných údajů na přetočených tachometrech, se můžeme jen dohadovat.

Ve výčtu oblastí, v nichž český stát nefunguje či funguje mizerně, bychom mohli pokračovat. Pokud by si někdo chtěl udělat praktický exkurz, může navštívit nejprve například sběrny kovových odpadů, v nichž se bez větších státních postihů vrší kradené materiály, může pokračovat do nějakého bazaru, kde se obchoduje s kradenými mobily, a svoji cestu může zakončit v nějaké z nesčetných heren a kasin, které u nás fungují za více než benevolentního přihlížení státu.

V mnoha oblastech funguje stát jen „na oko“. Policie například provádí pravidelně, často za halasného mediálního doprovodu, razie v pouličních tržnicích, to vše obvykle s  rasistickým podtextem, protože polapení hříšníci jsou ve většině případů vietnamští stánkaři.

Zatímco nám ale státní orgány předvádějí s oblibou svoji sílu vůči slabým minoritám, k čemuž patří nejen zátahy na stánkaře, ale třeba i medializované razie vůči nelegálním imigrantům nebo manévry těžkooděnců v romských ghettech, nemají, jak se ukazuje, pod kontrolou celé oblasti, kde jde ve velkém o životy.

Řečeno jinak, prodává-li stánkař falešné značkové oblečení, nebo pracuje-li nelegální imigrant na stavbě, vznikají státu jakési finanční újmy, ale nejde o život. O ten jde spíše třeba na českých silnicích nebo, jak se ukazuje, v českých hospodách.

Ferdinand Peroutka kdysi zmapoval vznik a fungování první republiky v díle, které příznačně nazval „Budování státu“. Česká politická scéna po roce 1989 usoudila, že prioritou je „budování trhu“, a kdesi v závěsu za ním „budování demokracie“, která se tak stala odmocninou trhu. Budování státu se nejenže nevěnovala přílišná pozornost, ale byl a je naopak terčem neustálých útoků ze strany hlasatelů neviditelné ruky trhu.

Zejména pravicové strany vykreslují stát a jeho úřednický aparát jako téměř jakési parazity. Současná pravicová vláda pořádá na úředníky hony. Od roku 2002 byla mnohokrát odložena účinnost zákona o státní službě, který byl připraven před vstupem do Evropské unie. Neustále se diskutuje nikoliv o tom, jak fungování státu zlepšit, ale kde co ve státě škrtnout, co předat „trhu“.

Výsledkem je jakýsi „pančovaný“ stát — tedy stát nekvalitní a kontaminovaný nežádoucími vlivy. Když ministerstvo práce a sociálních věcí zavádělo před časem nový systém výplaty sociálních dávek, viděli jsme v praxi, jak takový „pančovaný“ stát funguje. Něco podobného se událo, když za přispění počítačové firmy vybrané bez soutěže spustilo ministerstvo dopravy nový registr vozidel.

Ubohá úroveň státu se vyjevuje občas i v podobě frašek, jako je současné dění okolo Národního divadla, kde jakási paní v roli ministryně kultury a její nekompetentní úředníci neustále „nastavují transformační procesy“. Začíná se „pančovat“ i vysoká kultura.

O kontaminaci státu pochybnými soukromými vlivy v podobě „podnikatelů“ a kmotrů, kteří ve velkém manipulují státní zakázky, si můžeme číst například ve výroční zprávě BIS. Ta dodává, že aby tento obludný systém korupce fungoval, „pančují“ se už i soudy a další orgány státní moci.

Mnozí z nás už si zvykli nepřikládat přílišnou důležitost například zprávám o tom, že se má kdesi do pěti let postavit ta či ona veřejně prospěšná stavba, silnice, dálnice. Skoro vždy se totiž přihodí totéž: „pančovaný“ stát zapomněl obstarat to či ono, zfušoval územní plán, není schopen vydat potřebná povolení. Když už se nakonec něco postaví, je to předražené nebo se to dokonce až do vyřešení soudních sporů nesmí používat.

Stejný stát si zároveň není schopen poradit s vlivnými lidmi, kteří staví na černo, nebo není schopen vyvlastnit historicky cenné objekty, které jejich „majitelé“ nechávají záměrně chátrat.

Nyní už také oficiálně víme, že český stát, „pančovaný“ ve velkém korupcí a dalšími patologickými jevy, například neobdrží nějakých 25 miliard korun z Bruselu, který zastavil České republice čerpání z některých strukturálních fondů. Část české politické scény, namísto starosti o lepší fungování státu, na to má ovšem svoji standardní odpověď: bez EU by nám bylo lépe.

Od stejných lidí často slyšíme o národních zájmech. Nikdo přitom přesně neví, co ony národní zájmy mají být. I ve světle dvou desítek prozatímních obětí otrav pančovaným alkoholem lze argumentovat, že hlavním národním zájmem by měl být fungující stát.

Po dvaadvaceti letech od pádu komunismu sice máme jakž takž fungující trh a demokracii, jenže se ukazuje, že ani jedno správně nefunguje bez fungujícího státu. Pokud se nám nepodaří stát, „pančovaný“ neprůhlednými vlivy i strukturami a oslabovaný tržně-komsomolskou rétorikou, rehabilitovat, nakonec podlehne otravě samotná česká demokracie.