Překvapení a politika

Pavel Šaradín

Fantastické objevy a překvapení jsou na místě ve vědě, nikoliv v politice — tu musíme naopak vzít aktivněji du rukou, abychom nebyli stále překvapováni.

Američtí a konžští vědci objevili nový opičí druh, říkají mu „Lesula“. Ve světě, který je dokonale zmapován, lidé ve městech a na veřejných prostranstvích hlídáni stovkami kamer, ve světě, který je ve všech svých částech objeven, je to nepochybně úspěch.

Ve středu ředitel Vlastivědného muzea v Olomouci na tiskové konferenci ukázal obraz, který visel dlouhá léta bez povšimnutí v kapli v Čechách pod Kosířem. K velkému překvapení všech jej namaloval jeden z našich nejvýznamnějších barokních malířů Petr Brandl. A pak že v současném světě již nejsou žádná tajemství.

Tento týden média zaměstnávají vedle metanolového průšvihu, který zanechal oběti na lidských životech, dvě události. Odvolání ředitele Národního divadla Ondřeje Černého a úvaha pana premiéra Nečase ohledně dalajlámy a skupiny Pussy Riot.

V případě prvním se zatím ukazuje, že všechna obvinění jsou lichá. Z Olomouce samozřejmě do Prahy není dost dobře vidět na to, abych mohl formulovat jednoznačné soudy, ale musím opravdu uznat, že odvolání je to velmi zpackané. V televizi jsem zhlédl tiskovou konferenci s paní ministryní Hanákovou, zaskočilo mne, jak neprofesionálně se chovala její tisková mluvčí Markéta Ševčíková. Doposud jsem si myslel, že mluvčí — nu dejme tomu — ředitelka kabinetu ministryně, je pouhým státním úředníkem. Ona se však představila jako politický hráč ve stylu „my jsme stát“, my vládneme a vy nám vůbec nemůžete rozumět.

Ale proč jsem psal v úvodu o překvapení? Z řady komentářů vyplývá, že mnozí byli Petrem Nečasem překvapeni. Kam je až ochoten zajít při tzv. podpoře českého zahraničního obchodu. Ovšem tomu překvapení nerozumím. Jeho výroky jsou v logice jeho dosavadního chování. V nynější vládním diskursu naprosto převládlo technokratické vidění společnosti a hledání nejjednodušších vysvětlení. 

Z této politiky už definitivně vymizela radost a pokud už se smějeme, tak spíše škodolibě. Jako paní ministryni kultury. Samozřejmě to není jen naše vina. V politické apatii se nám zase může stát, že nás někdo doběhne. Co si asi dnes říkají voliči Víta Bárty a Radka Johna? 

Jedno občanské hnutí dnes připravuje změnu volebních pravidel. Cílem mají být lepší politici — je to ale skutečně dostatečná podmínka pro to, abychom pak více důvěřovali poslancům, vládě, premiérovi? A především demokracii? Nebylo by lepší více na politice participovat, být aktivní a ovlivňovat zásadněji politické dění?

Platí totiž, že čím více politice rozumíme a čím máme více politických znalostí, tím více si pamatujeme. To je nejúčinnější lék na všechna další špatná překvapení.