Socialistická Evropa?

Evropa bojující proti převaze finančního kapitálu nad prací a lidskými právy není socialistická, jak se obává Václav Klaus. Ke skutečnému socialismu ale může dospět politickým rozhodnutím svých obyvatel.

Dne 7. září byl zveřejněn proslov Václava Klause na valné hromadě Montpelerinské společnosti. Prezident tentokrát poskytl Pražský hrad jako hostitel této reprezentativní organizaci ekonomů a politiků a dalších osobností inspirovaných Friedrichem Augustem von Hayek (1899 – 1992). Hayekovo pojetí převzaté politiky se někdy charakterizuje jako ultraliberální. Kritici však poukazují na to, že silný důraz na neomezené právo vlastnit a na právo vlastníků se svým majetkem libovolně nakládat znamená, že ostatní práva jsou uznávána jen potud, pokud reálně slouží právu bohatých bohatnout ještě víc. Ilustruje se to na Hayekově explicitní podpoře krvavé diktatuře Augusta Pinocheta v Chile v létech 1973 až 1981. Jiným příkladem je uplatnění Hayekem inspirovaných ekonomických řešení v diktátorských režimech. Předpokládá se členství ekonomických Putinových expertů v montpelerinské společnosti. Též čínská diktatura komunistické strany uplatňuje ekonomicko-politické zásady této ideologie. 


Montpelerinská společnost vznikla r. 1947 a trvalo několik desetiletí, než se její vize společnosti ve významné části současného světa prosadila. Země střední a východní Evropy, které na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého společnosti opustily komunistický režim, naskočily do rozjetého vlaku politických změn. Západ, ke kterému se přimkly, už byl jiný, než ten, který politicky opustily po II. světové válce. Po počáteční demokratické naivitě se nezávisle na vůli občanů ukázalo jako nezbytné přijmout politické preference silně zdůrazňující maximální nezávislost ekonomických subjektů na státě, nízké daně a z toho vyplývající nízké sociální výdaje, následné rozšiřování a prohlubování propasti mezi privilegovanou vrstvou a ostatními obyvateli. Tyto politické tendence se v politických polemikách označují jako neoliberalismus v kontrastu ke klasickému liberalismu, jehož dnešní pokračovatelé hájí lidská práva a občanské svobody v celé jejich šíři a respektuje i to, že práva a svobody se vyvažují, že tedy svoboda vlastnit nemůže být tak silná, že omezí svobody jiné.

Václav Klaus se ve svém proslovu znovu přihlásil ke svému nesouhlasu s uplatňováním lidských práv. Říká o nich výslovně, že jsou revolučním popřením občanských práv. Vytýká jejich zastáncům, že popírají autoritu tradičních hodnot a společenských institucí a dále, že stojí proti racionálnímu fungování společnosti. Právní dokument, který má hlava státu dodržovat a střežit, Listina základních práv a svobod, naopak klade obojí práva, ta která vyplývají z příslušnosti k lidství i ta, která se váží na občanství, vedle sebe. Listina v preambuli uznává neporušitelnost přirozených práv člověka a deklaruje návaznost na obecně sdílené hodnoty lidství. 1. článek listiny začíná větou: Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Když se ve druhé polovině r. 1992 připravovala ústava budoucího českého státu, prosadil tehdejší předseda české vlády Václav Klaus, že se deklarace lidských práv a občanských svobod, jíž prohlásil za plevel ústavy, do ní nedostala. Ústava pojednává pouze o státních orgánech, jejich konstrukci a jejich pravomoci. Význam lidských práv byl oslaben tím, že byla definována v Listině, o níž se předpokládalo, že nebude na úrovni ústavy nebo dokonce ústavě nadřazena, že tedy bude obyčejným zákonem. Teprve další vývoj potvrdil čl. 112 Ústavy, v němž je Listina označena jako součást ústavního pořádku. Odpor prezidenta republiky vůči tomu, co nazývá human-rightismem je tedy dlouhodobě, důsledně zastávaný odpor vůči ústavním principům státu, jehož je hlavou.

Že se neoliberální systém prokázal jako asociální, to je dnes už zřejmé. Jeho pomalá, ale systematická destrukce sociálního státu je evergreenem politické scény. Od r. 2008 se však ukazuje, že ono rozpohybování ekonomiky vyvolané zavedením na parlamentu a vládě nezávislých národních bank, zrušením zlatého standardu měn, rozsáhlou privatizací a reálným omezením vlivu odborů, bylo dočasné. Neoliberalismus se neosvědčil především ekonomicky. Vyvolal krizi podle všeho hlubší, než byly dosavadní periodické krize z nadvýroby v klasické éře tržního systému. Finanční sektor dusí reálnou ekonomiku. Strohé hierarchické rozdělení společnosti vede k postupnému snižování koupěschopnosti obyvatel, která není dostatečně kompenzována. To vede k omezování produkce, to pak k propouštění pracovníků nebo ke snižování jejich mezd a tím k dalšímu poklesu koupěschopnosti. Odvádí se méně daní z příjmu fyzických osob, a protože lidé nakupují méně zboží a služeb, tak se také méně vybere na dani z přidané hodnoty. Státy řízené neoliberální ideologií poruší jedno z jejích dogmat a daně zvýší, což je žhavým politickým tématem těchto dnů v Česku, tím ale dále omezí koupěschopnost a tak se roztáčí smrtící vír stahující ekonomické subjekty ke dnu.

Zkušenost s tím, jak je systém nastolený na Západě v sedmdesátých a u nás v devadesátých letech nefunkční, vede k jeho kritice. Možnosti současného trhu bez přívlastků už nezpochybňují jen levicově zaměření politici. Mohutný obrat doleva v Latinské Americe a postupná vítězství stran tradičně spojovaných s levicí v Evropské unii (a jinde v Evropě) vede i publicisty a politiky pokládané za pravicové, že mluví o slabinách kapitalismu a hledají nové řešení. 

Václav Klaus v projevu na zasedání Montpelerinské společnosti vyslovil obavu, že žijeme v mnohem více socialistické a etatistické společnosti, než jsme si představovali a též, že kapitalismus a svoboda jsou znovu, téměř neviditelně a v tichosti oslabovány. 

Potvrzuje se odpor Václava Klause k civilizačnímu a kulturnímu okruhu, do kterého jsme sametovou revolucí r. 1989 vstoupili a jeho nostalgie po sféře vlivu, jíž jsme opustili. Nepřekvapují pak ekonomické a politické vazby na pseudodemokratické putinovské Rusko a jeho oligarchické struktury, jež občas odhalují zvídaví novináři. 

Je značně diskutabilní, je-li obnova regulace trhu zamýšlená evropskými vládami socialismem. Možná to opravdu je posílení etatistického principu. Jsou-li skutečně trh a stát protivníky, jako u Hayeka, pak se stát vzpamatoval z totální porážky a pozvedl se. Je třeba zdůraznit, že je to stát demokratický, výraz vůle občanů. Stát však neporazil trh a nenahradil ho plánovanou ekonomikou. Regulace trhu vyvážila svobody zúčastněných. Je-li to etatismus, budiž.

Socialismem by tyto úpravy byly tehdy, kdyby jediným modelem socialismu byla ta jeho karikatura, jíž vytvořil minulý režim. Každý ví, že státní dirigismus úspěšně vyvedl hospodářství z válčené zkázy, ale byl nepružný a způsobil zpomalení ekonomických procesů v dalších desetiletích a oslabil lidskou iniciativu a tvořivost. Je nutno připustit, že i v dnešní levicové opozici jsou stoupenci ekonomiky řízené z jednoho centra, kteří se domnívají, že současné technické možnosti by umožnily pružnější reagování rozhodovací moci na měnící se situaci.

Samosprávný socialismus nebo demokratický korporativismus roli svobodného trhu uznává, i když po zkušenostech posledních let by hájil spíše trh regulovaný. Obrat současné Evropy k regulaci však není v tomto smyslu socialistický. Ani státní kontrola financí nebo strategických energetických odvětví, ba ani jejich převzetí státem, které politické síly napříč spektrem dnes doporučují, není ještě socialismem. Mohlo by jít o takřečený státní kapitalismus. Socialismus je dalším krokem novověkého emancipačního projektu. Po zrušení nevolnictví a pak poddanství, po zrovnoprávnění všech dospělých obyvatel, mužů i žen zbývá další krok. Suverenitu občana a jeho vliv na stát má doplnit jeho suverenita jako pracovníka. Pracovník by se měl stát skutečně rovnocenným smluvním partnerem majitelů výrobních prostředků a firma by měla být jednoznačně společným dílem obou sil, investorů i pracovníků, zaměstnavatelů i zaměstnanců. Je také možný model firem, v nichž pracovníci jsou zároveň vlastníky. K tomu se zatím příliš nekloní ani levicové parlamentní strany. Hegemonie neoliberálního diskursu ještě není překonána. Demokratický socialismus zůstává navzdory Klausovým obavám pro Evropu budoucností, a to budoucností, která není předem dána. Přijde-li, bude to díky rozhodnutí voličů, ne ekonomickou či politickou nutností.

A co si myslíte vy? Diskuse (2 příspěvky)

Martin Šimsa - filosof, Litoměřice

Klaus a Evropa Pondělí, 10.Září 2012, 13:22:59

V Evropě nemá Klaus (naštěstí) takový vliv jako u nás. Proto označuje Evropu za socialistickou. Jestli se mu podaří s pomocí Zemana či s pomocí ODS znovu dostat do aktivní mocenské politiky u nás, budeme se mít na co těšit. Nelze vyloučit, že všude v Evropě neoliberalismu odzvoní a u nás se Klaus pokusí ještě o jedno repete. Zachránit nás před tím mohou jen probuzení občané - voliči, kteří si tohle uvědomí a nepřipustí.

Jevi_1

Eva Hájková - Moravskoslezský kraj

Pondělí, 10.Září 2012, 17:21:11

Jako by něco bylo cítit ve vzduchu. Jako by teď, na konci léta, tály nějaké ledy (ačkoliv Václav Klaus na globální oteplování přece nevěří). Nejenomže on mluví o socialistické Evropě, ale i Schwarzenberg se vyjádřuje těmito slovy: "Zaspali jsme, zlatý věk Evropy končí". ( http://www.novinky.cz/domaci/278275-zaspali-jsme-zlaty-vek-evropy-konci-priznal-schwarzenberg.html ).
Ba ne, určitě nekončí. Naopak, má šanci teprve začít! A to i v tom případě, kdybychom měli být chudší, než třeba Čína či jiná potenciální velká říše. Lepší je totiž být občanem chudého státu, nežli poddaným bohaté říše. Ve starověku byly přece také řecké městské státy chudé ve srovnání s bohatou a všemocnou Persií. Ale postavení jejich obyvatel (pravda, kromě otroků) bylo nesrovnatelné s kýmkoli jiným na světě. I bez centralizace Řekové vždycky věděli, co je spojuje. Tím se ovšem nechci žádného Neevropana dotknout, nechci se ani ohánět nějakou evropskou nadutostí. Všichni ostatní mají pochopitelně stejnou šanci jako my. Válčit se sice dnes nebude doopravdy (jak aspoň pevně doufám) jako ve starověku, ale pouze na poli ekonomickém (a samozřejmě sociálním, politickém, kulturním a duchovním - a tam že by Evropa neměla co nabídnout?) Ne, myslím, že nás nemusí čekat osud Římské říše, když nebudeme chtít. Vůbec totiž nemusíme budovat žádnou centralizovanou říši (ani Evropskou), ale úplně nový typ společnosti. My Češi rozhodně nejsme horší, než kterýkoliv jiný národ v Evropě či na světě. Teď vůbec nechci slibovat, jak to všem natřeme nebo jak jim to osladíme. S tím už raději opatrně. Žádné hospodářské zázraky nečekám. Zato docela utopicky očekávám nové budování socialismu, socialismu ne daného shora, ale takového, na kterém se všichni lidé budou podílet společně a dobrovolně, i když to jistě vůbec nebude jednoduché, protože nejprve bude nutné o tom lidi přesvědčit. Přesvědčit je, že se musí aktivně zapojit.
Když Jan Ámos Komenský vyjadřoval naději, že "...vláda věcí tvých se v ruce tvé zas navrátí...“ určitě tím nemyslel vládu odcizené (byť české) elity a právě tak, když napsal "...ujmi se zase práva (dědictví) svého jako svého...“, tak tím docela určitě nemyslel církevní restituce. Ačkoliv vyložit si to může každý podle vlastní fantazie.

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.