Jsem hrdá na to, že jsme spolu "mluvčovali"

V pátek se v Praze konal pohřeb mluvčího Charty 77, novináře a publicisty Jana Šterna, který zemřel minulé úterý ve věku sedmaosmdesáti let. Zveřejňujeme řeč Anny Šabatové.

Ivane, Honzo, Lucie a Pavle,
příbuzní a přátelé,
vážení smuteční hosté,

Sešli jsme se zde, abychom se rozloučili s Janem Šternem - novinářem, básníkem, mluvčím Charty 77, statečným, moudrým a zásadovým člověkem.

S Honzou Šternem jsem měla tu čest se osobně poznat až krátce předtím, než jsme spolu začali „mluvčovat“, jak se chartovním slangem nazývalo funkční zastupování Charty jak před orgány čs. státu, tak před vnitrostátní a světovou veřejností, abych parafrázovala slova základního prohlášení.

Každá trojice mluvčích byla něčím zajímavá a dá se říci neopakovatelná. I díky Honzovi jsme nesli naše mluvčování s optimismem a humorem. Přinášel do našeho kolektivku dobrou náladu, nové nápady a neotřelé pohledy, ale také kus evropské a české historie dvacátého století, která formovala jeho život i charakter.

V době okupace byl už jako mladík ani ne dvacetiletý vězněn z rasových důvodů v koncentračních táborech Klein Stein a Osterode. Na rozdíl od mnoha jiných, včetně jeho tatínka, kteří byli v koncentračních táborech zavražděni, se Honzovi podařilo uprchnout. Kromě příležitosti a notné dávky štěstí v tom sehrála jistě roli i jeho nezdolná odvaha a optimismus. Po dobrodružných peripetiích útěku dorazil do rodné Prahy právě včas, aby se mohl zapojit do pražského květnového povstání. To mne vždy fascinovalo.

Už tyto události z raného mládí by stačily na román. Po válce se Honza jako tolik jeho nadšených a odhodlaných generačních druhů zapojil do budování nové, lepší společnosti, jak upřímně věřil. Studoval a psal do Mladé fronty a Práce, kde se stal stálým recenzentem poezie. Později psal do Tvorby, než ji v roce 1952 zastavili, a v létech padesátých a šedesátých byl kmenovým redaktorem Práce. Svým psaním, o odborech a otázkách samosprávy, posouval jako mnoho jiných společenské vědomí k emancipaci od oficiálního ideologického rámce směrem k právům jednotlivců. I díky jeho dlouhodobému úsilí jsme se později těšili svobodné a nadějné atmosféře obrodného procesu, který přerušila okupace sovětskými vojsky. Honza byl jako jeden z prvních vyhozen z práce.

Musel si hledat jiné zaměstnání. Zakotvil v maringotce, jako dělník. Pro své okolí byl Honza čerpačem, prostě vyhozený osmašedesátník, jako tolik jiných. Ve skutečnosti však svoji novinářskou činnost nikdy nepřerušil a stal se klíčovou postavou domácí redakce exilového časopisu Listy, který v roce 1969 v Římě založil Jiří Pelikán jako časopis československé socialistické opozice. Kromě organizační práce, a to značně riskantní práce, přispíval do Listů pod pseudonymem Bohemicus i pravidelnými úvodníky. Redakci zůstal věrný i ve změněných podmínkách po Listopadu, jako autor i jako člen redakční rady.

Zásadní životní rozhodnutí učinil Jan Štern v roce 1986, stal se mluvčím Charty 77, tedy veřejně deklarovaným odpůrcem a kritikem režimu, jednou ze tří osob, na niž se soustředilo úsilí státněbezpečnostních složek, a to přesto že dále pokračoval ve své práci pro Listy. S pokorou si dnes uvědomuji, že jsem dosah jeho rozhodnutí a jeho statečný postoj v oné době nedokázala dostatečně ocenit, mnohé zůstalo díky jeho skromnosti skryto, o práci pro Listy jsem nevěděla.

Honza byl člověk statečný, moudrý a skromný, nesmiřoval se s nespravedlností a nízkostí. Byl člověk s nevšední morální integritou, kterou si uchoval ve všech etapách svého dlouhého a naplněného života. Což není samozřejmostí.

Honzo, děkuji ti, jsem hrdá na to, že jsme spolu „mluvčovali“.

Čest tvé památce

A co si myslíte vy? Diskuse (0 příspěvků)

Pro vložení příspěvku musíte být zaregistrováni a přihlášeni.